O adventu v Budapešti (2.)

O Maďarsku jste se asi letos dočetli o něco méně, než tomu bylo jindy. Zkusím to v závěru roku aspoň trochu napravit. Předvánoční čas nebyl primárním cílem, prostě to tak náhodou vyšlo. Ale té atmosféře šlo jen stěží nepodlehnout.

2. kapitola: Málem bez koruny (11. prosince 2024)

Snídani jsem si domluvil až na devátou hodinu. Mohu si to dovolit, jediný pevný bod dnešního programu je třináctá hodina. Vstávám na poslední chvíli, takže se ze svého pokoje dostanu spíše později než dříve.

Malé zpoždění mi ale majitelé hotelu nezazlívají. Tak jako tak musím sice velmi malou, ale přece jen chvíli počkat. Tradice bohatých a vydatných snídaní se nezměnila, snad jen mírně co do ceny. Jenže 4500 forintů (po přepočtu asi 270 korun) za jídlo, které si dělá ambice vystačit na celý den, je pořád cena velmi příjemná.

I přes pozdější start si mohu dovolit zůstat chvíli v hotelu. Vybaleno sice mám, jen to chce ty věci trochu douspořádat. Pobyt je to koneckonců poměrně krátký, tak ať to ještě vůbec má smysl. A zajedu i na nákup. Jistě bych to v pohodě stíhal i pěšky, ale určitě znáte ten pocit, kdy nechcete riskovat ani to sebemenší zdržení, potažmo problém. A tak po dlouhé době ujedu několik málo kilometrů (přesněji dva a něco) po Budapešti za jiným účelem, než je příjezd nebo odjezd.

Má to ještě jednu výhodu. Parkoviště v hotelu Oswaldo je trošku stísněné, snad přesněji řečeno stísněný prostor, který tam zbyl na manévrování. Jelikož večer slušně zaplněné parkoviště je teď dopoledne zcela prázdné, mohu si už s předstihem usnadnit odjezd.

Dopravu do centra nakonec volím stejnou jako včera. Stejné je i místo, kde nastupuji.

Jen trasa je dnes trochu delší. Taxíkem ale ubíhá neobyčejně, vždycky mě napadá, že snad v Budapešti mají taxikáři nějaký generální pardon. Po městě s vámi letí klidně osmdesátkou, ale zase na druhou stranu se jim musí přiznat, že s jistotou zastaví všude, kde je to třeba.

Dovézt chci k parlamentu, s taxikářem si domluvím konečnou na jižní straně budovy u sochy Guyly Andrássyho ([ďula andráši]), jednoho z hlavních aktérů dohody o rakousko-uherském vyrovnání z roku 1867. Po jejím uzákonění se stal rakousko-uherským ministrem zahraničí a de facto i premiérem, jelikož s touto funkcí byla svázána též povinnost předsedat společné tříčlenné ministerské radě.

Andrássy hledí k Wellischově paláci (maďarsky Wellisch palota) z roku 1910, v němž dnes sídlí Úřad předsednictva vlády Maďarska. Palác působí trochu skromně, ve skutečnosti je to ale šestipatrová budova, která by kdekoliv jinde vynikla. Stojí však vedle parlamentu. Každopádně je dobře ji nepřehlédnout, a nebojte se: je to jen úřad předsednictva vlády, tedy instituce servisní. Premiér úřaduje jinde.

Je sotva poledne, a tak mám dostatek času budovu dlouhou více než čtvrt kilometru obejít. A vlastně je to dobře. Országház, jak zní název budovy (což se dá doslova přeložit jako Zemský či Státní dům), je z dálky budovou nade vší pochybnost majestátní, ovšem detaily mohou unikat.

Dnes jsme si zvykli považovat za průčelí budovy její stranu přivrácenou k Dunaji, ale při troše dobré vůle bychom za něj mohli prohlásit kteroukoliv stranu, na níž je vchod. A těch má Országház požehnaně, ovšem ne všechny jsou pravidelně využívány. Například vstup z Kossuthova náměstí používají pouze nově zvolení poslanci, když přicházejí na první zasedání nově zvolené sněmovny.

Potřeba a snad do jisté míry i touha po nové budově pro Zemský sněm (maďarsky Országgyűlés [orságďűléš]) vyplynula ze snahy o posílení pozice Maďarska v rámci Habsburské monarchie. Byť byl v roce 1848 samotný boj za maďarskou nezávislost poražen, tyto snahy ještě zesílily a vedly nakonec k rakousko-uherskému vyrovnání. Od té doby byla monarchie unií dvou autonomních jednotek, jimž zůstala společná obrana, zahraniční politika a měna. V roce 1880 bylo rozhodnuto o postavení parlamentní budovy, která by byla otevřena k oslavě tisíce let od příchodu Maďarů do Karpatské kotliny.

V roce 1882 byla vypsána mezinárodní soutěž, v níž zvítězil neogotický návrh Imreho Steindla. Ten si ještě před odesláním svého projektu do soutěže pohrával s myšlenkou postavit budovu kolmo k řece, ale naštěstí tak neučinil. Országház dnes tvoří přirozenou protiváhu k Budínskému hradu na protějším břehu Dunaje. Dal také vzniknout Kossuthově náměstí (maďarsky Kossuth Lajos tér [koššut lajoš]), jež nahradilo do té doby trochu zanedbanou část budapešťské čtvrti Lipótváros ([-š]).

Orientace budovy nebyla jedinou změnou, kterou musel Steindl ve svém projektu provést. Stavba už probíhala, když architekt vyhověl požadavku na prodloužení budovy, později i na zvýšení střední části o jedno patro. Nakonec byl upraven i tvar věžiček.

Velkolepost a nákladnost budovy byla příčinou toho, že její dokončení a oslavy maďarského milénia se v čase minuly. V roce 1896 byla dokončena zmiňovaná prostřední část budovy, v níž poslanci museli zasedat za velmi provizorních podmínek. Steindl celkem oprávněně považoval parlamentní budovu za svoje životní dílo, a tak mu věnoval všechnu energii. Nakonec to byl on, kdo rozhodoval o sebemenším detailu. To se projevilo i na jeho zdraví. Zemřel v srpnu 1902, asi měsíc a půl předtím, než byla kompletní budova předána k užívání tehdy dvoukomorovému shromáždění. Stavební práce byly úplně dokončeny až v roce 1904.

Z pohledu z náměstí vlevo od parlamentu stojí pomník Ference Rákócziho II., vůdce nakonec neúspěšného protihabsburského povstání z let 1703-1711. Maďaři mu už asi dávno odpustili, že se poté proti Habsburkům neváhal paktovat s Turky, po dvě století úhlavním nepřítelem Maďarska, který tou dobou ještě nebyl ze země zcela vyhnán. Když byl mezi nimi a Rakouskem uzavřen v roce 1718 mír, byl vysloveně zklamán.

Předvánoční doba pronikla i před parlament. Betlém v lehce podživotní velikosti je přímého náporu turistů ušetřen, neboť stojí v nepřístupné zóně. Zábrany jsou možná na pohled symbolické, ale celé náměstí je plné strážců pořádku, kteří vám nedovolí vystoupit ani na obrubník od trávníku.

Samozřejmě nechybí ani pomník národního hrdiny a revolucionáře z roku 1848, po němž je náměstí pojmenováno. Monumentální sousoší z bílého mramoru se nachází poblíž severního konce budovy parlamentu. Lajos Kossuth je tu doprovázen dalšími osmi ministry z první porevoluční vlády, vesměs významnými postavami maďarské historie, kupodivu však mezi nimi najdeme také Kossuthovy názorové odpůrce.

Ten možná největší, totiž Gyula Andrássy, však stojí na druhém konci náměstí. Kossuth totiž rakousko-uherské vyrovnání zásadně odmítal, spatřoval v něm budoucí maďarskou pohromu. Maďarsko totiž aktem vyrovnání spojilo svůj osud s habsburskou dynastií, a podle Kossuthovy předpovědi mělo v budoucnu spolu s Habsburky padnout. Jak historie ukázala, Kossuth měl v mnohém pravdu.

S dostatečným časovým předstihem bohatě překračujícím požadovaných dvacet minut přicházím do návštěvnického centra parlamentu. Musíte aspoň přibližně tušit, kde ho hledat. Je totiž pod úrovní terénu, aby nebyl narušen celkový vzhled náměstí.

Vítá mě zpráva, že veškeré vstupenky na dnešek jsou vyprodány. Netýká se to jen dneška, v tuto chvíli je vyprodáno nejméně do konce roku.

Lístek, který mě dostane dovnitř, si naštěstí přináším s sebou. Po vlastní zkušenosti s jeho zakoupením však zájemcům o návštěvu parlamentu doporučuji, aby si jej opatřili s dostatečným předstihem. Jediná možnost, kde vstupenku koupit, je internetový obchod. Na místě se prodávají jen zbylé vstupenky na tentýž den, což je tedy možnost čistě teoretická. Žádný předprodej tu nefunguje.

V internetovém obchodě stojí vstupenka 6400 forintů, tedy necelé čtyři stovky. Je-li u oficiálního prodejce vyprodáno, což se před osmi dny přihodilo i mně, je ještě šance u přeprodejců. Tam jsem nakonec uspěl, ale lístek mě stál 883 korun.

Omrknu si vše potřebné, to znamená místo setkání s průvodcem i vstup pro návštěvníky. Pořád mi ještě zbývá dost času, zajdu tedy do obchodu se suvenýry.

Ze zboží, které se týká samotné budovy, mě zaujmou dvě publikace. Svojí tloušťkou tedy spíše sešitky, ale po letmém prolistování shledávám jejich informační hodnotu za velmi slušnou. Kupuji obě, ta na fotce stojí necelé dva tisíce, druhá pouhých dvanáct set (dohromady asi 195 korun). Výběr jazykových verzí je velmi bohatý, je jen na vás, abyste si vybrali tu, které rozumíte.

Stihnu ještě krátce navštívit zdejší kavárnu a cukrárnu. Stolky tu mají stylové, horní deska každého z nich je pokryta černobílou detailní fotkou parlamentní budovy.

Je čas se zařadit do fronty u vstupu. Jsou tu přesní snad na vteřinu. Pokud nestihnete vstoupit se skupinou, kterou právě pouštějí dovnitř, máte smůlu. Peníze za lístek vám nikdo nevrátí.

Za vstupem je bezpečnostní rám, přece jen vstupujete do budovy, v níž sídlí jedna ze složek státní moci. Do košíku vložíte svoje osobní věci, ty následně projedou rentgenem, a můžete jít dál.

Šatna ve vstupní místnosti je zdarma, můžete tu odložit svrchní oblečení, batoh či tašku nikoliv. Obdržíte tu také audioprůvodce, před jehož použitím si musíte zvolit jazyk, kterým k vám bude hovořit.

Nejpozději v tuto chvíli je úplně jedno, jestli jste ve frontě stáli první či poslední. Tady se všechno promíchá, navíc skupinky jsou poměrně málo početné, takže není potřeba mít strach, že byste snad někde na něco neviděli.

Prohlídka sídla maďarského parlamentu začíná na schodišti číslo 17, což je sice přesný technický popis, ale mnohem více řekne jeho neoficiální název Zlaté schodiště (maďarsky Arany Lépcső [araň lépčő]). Se zlatou výzdobou se vůbec potkáte na mnoha místech, a i když je naneseno ve velmi tenké vrstvě, v celé budově je ho asi 40 kilogramů.

Sloupy a obložení stěn jsou z mramoru. Většinou z přírodního, místy byl použit mramor umělý. To zřejmě platí i pro dlouhou chodbu, kterou nás průvodkyně vede k hlavnímu schodišti. Ta také řídí to, co v tu kterou chvíli návštěvníci uslyší ve sluchátku audioprůvodce. Z něj se dozvíte spoustu věcí o budově, například to, že pohovky po stranách chodby jsou staré jako budova sama. Organizačních pokynů však dává audioprůvodce jen velmi málo. A právě s nimi občas do vysílání vstoupí naše průvodkyně, udílí je ovšem pouze maďarsky a anglicky.

Hlavní schodiště vede od vchodu z Kossuthova náměstí do kopulové dvorany. Celkem je potřeba vystoupat po 96 schodech. To se netýká turistů, neboť schodiště potažené červeným kobercem součástí prohlídkové trasy není. Výklenek ve zdi s bustou Imreho Steindla je tak možné spatřit z uctivé vzdálenosti.

To samé zatím platí o svatoštěpánské koruně. U hlavního schodiště musíme nějakou dobu čekat. Skupina před námi se patrně někde zdržela, a tak ji teprve po chvíli ke korunovačním klenotům vpustí.

Trochu z dlouhé chvíle fotím část stropu s různými verzemi maďarského státního znaku. Ten velký po stranách, na fotce ležící na boku, nenápadně odráží dobu vzniku budovy. Spodní část štítu totiž neobsahuje znak Bosny, kterou Rakousko-Uhersko anektovalo až v roce 1908.

Nakonec se dočkáme a můžeme dál. Nacházíme se teď přímo uprostřed budovy pod kopulí vysokou 96 metrů. To číslo samozřejmě není náhodné – stejně jako v případě Svatoštěpánské baziliky je odvozeno od roku 896, kdy Maďaři obsadili Karpatskou kotlinu.

Jednu nepříjemnost víme všichni už prakticky od začátku. Fotit v budově se smí, ne však v hlavní kopuli. Což bohužel zahrnuje i svatoštěpánskou korunu. Na dodržování zákazu dohlíží stráž, ale buď nepříliš nápadné projevy jeho porušení toleruje, nebo jsem všímavější než ona. Nejsem sám, kdo si odtud odnáší potají pořízenou fotku, nebo aspoň pokus o ni. Mně vyšel přijatelně jediný snímek ze šesti. V jednu chvíli jsem se trochu lekl, že mě vyhmátli, ale naštěstí jsem byl jen upozorněn na to, že u té skleněné kostky stojím moc blízko.

Pro maďarský národ nejvýznamnější historická památka je nazývána Svatoštěpánskou (maďarsky Szent István korona), ale svatý Štěpán I. ji s největší pravděpodobností na hlavě nikdy mít nemohl. Historici jsou totiž přesvědčeni, že koruna vznikla až po roce 1038, kdy Štěpán zemřel. Složena je ze dvou částí zřejmě rozdílného stáří. Starší je takzvaná řecká koruna, k níž byly pravděpodobně ve 13. století přidány dva zkřížené pásy koruny latinské. Jako poslední se stal v 16. století součástí koruny křížek, původně umístěný svisle. Stále se vedou spory, kdy a proč byl vlastně nakloněn. Často uváděná teorie hovoří o poškození, které vzniklo v roce 1608 při ukládání koruny do bedny, kterou pro klenoty nechal vyrobit král Matyáš II. Habsburský. Součástí klenotů je i žezlo a královské jablko, ozdobené svatoštěpánským křížem. Ten je i s celou korunou součástí maďarského státního znaku.

Kopuli zevnitř si tedy z uvedených důvodů nevyfotím, ostatně její vnitřní výška je pouze 257 metrů. Vše ostatní je technický prostor, přístupný pouze pracovníkům údržby. Jen tak pro zajímavost, jeho objem je větší než ten, který vidíte od klenotů.

Další chodba nás přivede do zasedacího sálu. V zrcadlově souměrné budově parlamentu jsou sály dva, neboť parlament byl v době jejího vzniku dvoukomorový. Dnes tedy 199 poslanců v jednom sále zasedá, zatímco ten druhý, zcela totožný, ukazují turistům. Výjimečně jej používá i poslanecký sbor, například v případě, že v jeho sále probíhá nějaká větší údržba.

Počet poslaneckých lavic je podstatně větší, než současný parlament potřebuje. Až do roku 2014 totiž Zemský sněm tvořilo 386 poslanců, pak byl jejich počet poměrně radikálně snížen. Spolu s poslanci dnes zasedají zástupci třinácti národnostních menšin, sice volení, ale bez mandátu. Jejich hlas je pouze poradní.

Dodnes jsou dodržovány tradice vzniklé už před 120 lety. Členové sboru sedí na zelených místech, ministři na červených. Detailní pohled na poslaneckou lavici pak odhalí ještě původní a stále využívaný systém topení, kdy mřížkou v podlaze je vháněn teplý vzduch zvlášť ke každému místu.

Moderní doba přinesla elektronické hlasovací zařízení, a je to prý jediná věc, kterou se dnes jednací sály liší od doby svého vzniku. Jejich umístění v budově parlamentu poznáte zvenku velmi snadno – jsou v oněch vyvýšených částech po stranách hlavní kopule.

Na stěnách chodby před jednacím sálem jsou dodnes mosazné žlábky na doutníky, které si tu mohli poslanci odkládat, než do sálu vešli. A aby nedošlo k záměně, každý žlábek je opatřen číslem. Žlábků je tu pořád dostatek, ač současné zvyklosti jejich další používání vylučuje.

Snaha zachovat budovu Zemského sněmu v co nejvíce autentickém stavu je patrná všude. Ne vždy to bylo možné. Vitráže v salónku, kde se členové zákonodárného sboru scházejí o přestávkách v jednání, musely být po druhé světové válce zčásti vyměněny za nové. Ty, které válku přežily v bednách s pískem ve sklepení budovy, byly vráceny na svá místa. Novodobý je i ručně tkaný, 21 metrů dlouhý a 7 metrů široký koberec v salónku. Původní byl za války zničen úplně, co nejpřesnější kopie byla zhotovena stejnou technologií během 70. let.

Z prohlídky parlamentu je to téměř vše. Zbývá sejít do přízemí, přičemž cestou si můžete všimnout několika původních částí vnější výzdoby budovy, které byly během oprav vyměněny za nové.

Prohlídková trasa končí v podzemí, kde se návštěvníci mohou seznámit s historií budovy včetně její výstavby. Tady vám také pobíhající asistenti odeberou audioprůvodce, zbytek vaší návštěvy probíhá neorganizovaně a zůstat můžete tak dlouho, jak chcete.

Vnější i vnitřní obklady stěn úspěšně skrývají, že zdi parlamentu jsou postaveny z cihel. Ale i tohle poslední malé tajemství je před východem odhaleno. Na celou budovu jich bylo použito okolo 40 miliónů.

U východu je každému návštěvníkovi ještě jednou zkontrolována vstupenka. V podstatě mi není jasné, proč musím projít turniketem, neumím si totiž představit, že by někdo proklouzl u vchodu. Mají to tady takhle zavedeno, a tak nezbývá, než to respektovat.

Vchod vede přímo do prodejny suvenýrů, a tak to, co jsem nekoupil při příchodu, koupím teď.

Času mám spoustu, je teprve něco po půl třetí, a tak podruhé usedám do kavárny. Sladkosti sem dodává firma Szamos, s níž už jsem měl možnost se setkat.

Markétin most (maďarsky Margit híd) je z návštěvnického centra vzdálen asi 600 metrů. Volným krokem se to dá v pohodě zvládnout za nějakých deset minut.

Právě poblíž něj se dnes nachází pomník Imreho Nagye, jenž původně stál u parlamentu.

Jeho přemístění je těžko pochopitelný krok, ale holt když se chce premiér zapsat do historie, nařídí nejen změnit název země, ale třeba i přemístit národního hrdinu.

Vyběhnu ještě na most. Jde o dopravní tepnu důležitou i pro tranzit, jež si ale zároveň zachovala starý ráz.

Mezitím došlo k výpadku mobilních sítí, takže mi nezbývá nic jiného, než se prozatím spolehnout na vlastní nohy.

Teď vám nenabízím nový pohled na Rákócziho pomník, důležitá je budova za ním. Sídlí v ní ministerstvo zemědělství, ale dle původních představ architekta Gyuly Bukovitse měla stát asi dvě stě metrů odtud, tedy přímo na břehu Dunaje. Jenže ve vypsané soutěži prohrál s návrhem Imreho Steindla.

Čekám tu jen na setmění, chci zahlédnout parlament aspoň trochu nasvícený. Možná na fotce najdete i právě rozsvícený vánoční strom.

Taxík si pořád nemám jak přivolat, a tak musím využít veřejnou dopravu. Protentokrát si vystačím s jednorázovým jízdným.

Vracím se nejprve tramvají a pak HÉVem.Ty jízdenky si koupím raději dvě, na každou jízdu zvlášť. Nejsem si totiž jist, jak dlouho mi bude cesta vlastně trvat, do jízdního řádu se podívat nemůžu. Takže platím dvakrát 450 forintů. HÉV nakonec jede za chvíli, takže ve čtvrti Pesterzsébet jsem už před pátou hodinou.

I tady probíhají vánoční trhy, a i když na nepoměrně menší ploše, nezdají se být o moc chudší než v centru Budapešti.

Možná se trochu liší výběr, ale pouze co do druhů zboží, nikoliv co do jejich počtu. Opět tedy nechám pár obrázků bez komentáře.

Svátečně nasvícená je i radnice,...

... jen ta Sisi se za všemi těmi stánky trochu ztrácí.

Jediné, čemu ani dnes neodolám, je svařák. U něj si všimnu, že mobilní spojení se světem opět funguje. V tuhle chvíli už mi to moc nepomůže, do hotelu bych odtud už stejně šel pěšky. Což zvládnu kolem půl sedmé.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.