O adventu v Budapešti (1.)

O Maďarsku jste se asi letos dočetli o něco méně, než tomu bylo jindy. Zkusím to v závěru roku aspoň trochu napravit. Předvánoční čas nebyl primárním cílem, prostě to tak náhodou vyšlo. Ale té atmosféře šlo jen stěží nepodlehnout.

1. kapitola: K cíli přes Sankt Pölten (10. prosince 2024)

Od návratu ze Slovinska uplynulo asi tak osm a půl dne. Na tuhle cestu jsem se z různých důvodů těšil velice. Sotva jsem si ale mohl pro její začátek vybrat horší podmínky. Vyrazil jsem v půl šesté, tou dobou padala směska vody tekuté a pevné. K tomu místy trochu mlha, takže pokud máte pocit, že na fotce toho moc nevidíte, je váš pocit správný.

Nová dálnice je poloprázdná, omezení rychlosti mě v tuhle chvíli nemusí trápit vůbec. Před Čimelicemi se z dálnice pořád ještě sjíždí, a při té mizerné viditelnosti musím na výjezdu ubrat ještě o trochu víc.

Obvyklou zastávku v Českých Budějovicích tentokrát vyhlížím naléhavěji než kdykoliv jindy. Před třičtvrtě na osm se konečně rozednilo, najednou už ani nic nepadá, zbývá ještě zahnat hlad. Zastávka je doufám platná i v případě, že na jejím programu není ani káva, ani nic sladkého.

Cesta mi poté, co se počasí zklidnilo, ubíhá docela příjemně, a rozhodně má svoje kouzlo. Za další hodinu a půl jsem na hranici s Rakouskem.

Někdejší budova celnice prý slouží dnes jako hospoda, a snad by tomu i leccos nasvědčovalo. Už jsem tudy projížděl víckrát, a neměl jsem to potěšení zastihnout dobu, kdy by bylo otevřeno. Ne že by mi to právě teď vadilo, uvádím to prostě jen pro zajímavost.

Další zastávka se koná až v půl dvanácté v Sankt Pöltenu. V pohodě bych mohl použít i zkrácenou variantu názvu St. Pölten, neboť i tato podoba je uzákoněna, a tím pádem používána – dokonce přednostně – i v oficiálních dokumentech.

Tak tedy St. Pölten, česky dříve zvaný též Svatý Hypolit, je s nějakými 58.000 obyvatel největším městem země Dolní Rakousko, a od roku 1986 je též jejím hlavním městem. Stalo se tak z ryze praktických důvodů. Předtím tuto roli plnila Vídeň, což ji stavělo do trochu schizofrenní situace, neboť zároveň byla jednou z rakouských zemí.

Podzemní garáže, v nichž nechávám auto, se nalézají ve vládní čtvrti St. Pöltenu na břehu řeky Treisen, pravostranného přítoku Dunaje. Kousek se podél řeky projdu, primárně proto, že mě sem poslal náhodně zvolený východ z garáží.

Ještě poměrně nedávno to byla nezastavěná část města. Vládní čtvrť byla postavena v 90. letech minulého století, tehdy se sem přestěhovala nejen zemská vláda, ale též pomník Františka Josefa I., stojící předtím kdesi v centru a upomínající na císařovu návštěvu města v roce 1914.

Landhaus, nápadná půlkulatá budova, jíž se občas říká Schiff, tedy Loď, je sídlem parlamentu i vlády. Stojí na místě někdejšího stadiónu, který byl využíván až do roku 1990. Pak musel stavbě ustoupit.

Po schodech, jejichž část je vidět na fotce, vyběhnu doprostřed vládní čtvrti. Jedna novostavba je tu vedle druhé, tou modernou to dýchá snad až příliš.

Nepřehlédnutelná je Zvuková věž (německy Klangturm), 77 metrů vysoká rozhledna. Mohli jste ji už vidět na jedné z předešlých fotek, jak vyčnívá vysoko nad vládní budovou.

V jejím přízemí je turistické informační centrum. Nevím, jak jindy, ale teď funguje na principu samoobslužném. Kromě mě tu jsou dva návštěvníci, kteří ovšem míří ven. Věž tedy po chvíli patří jen mně.

Detailním pohledem nakoukneme do dvou přihrádek. V jedné nacházím možnosti ubytování, druhá nabízí dolnorakouskou ústavu v kapesním vydání. Ne že bych chtěl nějak podrobně studovat zdejší politický systém, ale bydlení mám už zařízené jinde, a tak mi coby suvenýr přijde zemská ústava šikovnější. Sahám tedy vpravo.

A pak už se vydávám nahoru po schodech, když variantu nechat se vyvézt výtahem zavrhnu. Ty schody jsem sám nepočítal, jinde se ale dočtu, že na vyhlídkovou terasu v sedmém patře věže jich vede přesně dvě stě šedesát.

Věž je otevřena denně od osmi ráno do šesti večer, a prý že celoročně. Logika asi nevylučuje otevření jen částečné, takže do mezipater, kde se snad nachází cosi, co v souladu s názvem věže souvisí se zvukem, se nedostanu.

Za pěkného počasí je rozhled z věže asi pěkný, ale zrovna když konečně vyjdu až nahoru, začne pršet. Ale pár zajímavých věcí se dozvím. Třeba to, že do Prahy je odtud 227 kilometrů, zatímco do Budapešti necelých dvě stě šedesát. A do Vídně jen něco přes padesát.

Z věže přece jen sjedu výtahem, neboť vyzkoušet se má všechno. Je sice prosklený, ale vidět je jen na prostranství mezi budovami, zbytek ukrývá mlha. Dole jsem úderem poledne.

Asi by se slušelo se po téhle nově postavené čtvrti trochu rozhlédnout, jenže za chvíli se možná budete stejně jako já ptát, po čem vlastně. Té moderny je snad až příliš, ať už je to Dolnorakouské zemské muzeum (německy Museum Niederösterreich)...

... nebo v jeho sousedství stojící kulturní centrum Festspielhaus. To proti všem pravidlům fotím přes stromy, za nimiž bude sice o něco hůř vidět, ale je to aspoň nějaké oživení. Nepochybuji vůbec o tom, že všechno plní svůj účel, ale ty budovy ze skla a oceli mi připadají až sterilně unifikované. Jako by tomu chyběla duše. Tenhle park o rozměrech dvacet na třicet metrů je navíc široko daleko jedinou zelenou plochou.

Snad je tedy nejvyšší čas přesměrovat kroky i pozornost k něčemu pro oko zajímavějšímu. Do centra St. Pöltenu je to odtud ani ne kilometr, ale k první významnější budově dojdu mnohem dříve.

Secesní synagoga, postavená v roce 1913, se jako mnoho jiných stala obětí Křišťálové noci v listopadu 1938, kdy byla vydrancována a téměř veškerý mobiliář byl pak spálen. Židovské obci město synagogu formálně vrátilo v roce 1952, ale budova dál chátrala, protože židovská komunita nebyla po válce tak početná, aby se o ni dokázala postarat. K renovaci došlo až v 80. letech, od té doby tu sídlí Ústav židovských dějin Rakouska (německy Institut für jüdische Geschichte Österreichs), tedy instituce celostátního významu. Dnes už bývalá synagoga září novotou, neboť poslední rekonstrukce byla dokončena v dubnu 2024.

O kousek dále dojdu k barokní Františkánské zahradě. Ta byla v roce 1740 založena jako takzvaná tajná zahrada uprostřed zdí, jež ji skrývaly před veřejností, a přístupná byla pouze z kláštera.

Zahrada po dvou staletích zásadně změnila svůj účel i vzhled. Na konci druhé světové války byla silně poškozena zásahem hned několika pum, při následné rekonstrukci byla koncipována jako otevřený veřejný prostor. Tehdy byly také zdi po jejím obvodu nahrazeny podloubími.

Na náměstí Domplatz jsem pak za chvíli. Katedrálu Nanebevzetí Panny Marie, místními však zvanou obvykle jen Dom zu St. Pölten, jejíž věž jste mohli zahlédnout už několikrát, můžete pro tuto chvíli jen tušit na pravém okraji fotky.

Najít správné místo pro dobrý záběr není zase tak jednoduché. Náměstí poskytuje méně prostoru, než by se na první pohled mohlo zdát. Věž chrámu je navíc nejvyšší stavbou ve městě, jíž se svými 77 metry a 20 centimetry zůstala jen velmi těsně.

Pojďme dovnitř. Kostel se tváří barokně, však také současná výzdoba jeho interiéru vznikala během 17. století. Hlavní oltářní obraz pochází z roku 1658, jeho autorem je jeden z nejvýznamnějších rakouských raně barokních malířů Tobias Pock. Jeho dílo najdeme nejen na Moravě, kam to z Dolních Rakous vždycky bylo tak nějak nejblíž. Pár jeho obrazů zdobí kostely i v zemi české, jsou dokonce i v Národní galerii.

Navzdory všem dojmům má kostel jádro románské, postaven byl kolem roku 1150. Jeho předchůdce tu stál už v 8. století, a jeho zánik se datuje do roku 907. Velmi pravděpodobně tedy souvisí s neúspěšným pokusem o expanzi nebo další přesun Maďarů z Panonie na západ, jemuž padl za oběť i státní útvar, jemuž dnes říkáme Velkomoravská říše.

Katedrála dnes dokonce nabízí i dětský koutek. Najdete ho vlevo před hlavním oltářem, ovšem datum jeho vzniku se na místě samém zjistit nedá. A to ani z materiálů, které si odtud můžete za půl eura odnést.

Za tím účelem už už vyndavám peněženku. Jenže popis kostela je tu jen německy, anglicky, italsky, chorvatsky, polsky a španělsky. Snad jsem po paměti na žádný jazyk nezapomněl. Čeština každopádně chybí. Její absenci ocením tak, že si na papíru z kopírky formátu A4 odnáším popis ve verzi anglické, a s ním i těch 50 centů, které jsem původně plánoval jim tam nechat. Ještě se zastavím u Mariánského sloupu, a pak už pomalu myslím na další cestu.

Snad i trochu symbolicky stojí na rozhraní staré a nové zástavby moderní umělecké dílo Země pod mýma nohama (německy Der Boden unter menien Füßen), sestávající z několika kamenných kvádrů pocházejících z různých míst Rakouska.

V tu chvíli zjistím, že nemám peněženku. Obcházím chvíli ty žulové a další obelisky, tady ale pátrám marně. Přemýšlím nad hotovostí, kterou jsem s sebou měl, horší jsou však karta a doklady. Řidičák je aktuálně problém asi největší, občanku bych ještě oželel, neboť pas u sebe mám. Naštěstí si dokážu uspořádat myšlenky – a vracím se do katedrály. Peníze i všechno ostatní nalézám na tom stolku s letáky, kam jsem ji předtím položil.

Půlhodina zdržení se ještě nepatrně protáhne. Ten správný vchod do podzemních garáží najdu celkem snadno, ale dveře ke schodišti, které spojuje jednotlivá patra, jsou z neznámého důvodu zamčené. A tak musím zase ven a do nižšího patra se dostat výtahem. Zaplatím nějaké drobné za parkování, závora mě ven pustí naštěstí už bez problémů.

V Maďarsku jsem dvacet minut po třetí hodině. Při placení dálniční známky opět myslím na budoucnost: desetidenní stojí 6400 forintů, měsíční je za 10.360, navíc od ledna budou obě o pár stovek dražší.

Na hranici se ještě zdržím, a to doslova, neboť právě tak se dá přeložit název restaurace Határ étterem. A čistě jen pro přesnost, od hranice je to sem asi půl kilometru.

Masová směska s opečenými brambory přichází v pravý čas,...

... menu pozdního oběda je nakonec o něco málo bohatší, než jsem původně zamýšlel. Není to ani tak o hladu, delší odpočinek mi prostě právě teď přijde vhod. A nasucho tu přece sedět nebudu.

Odjíždím už skoro za tmy. Do hotelu v Budapešti je to odtud méně než 180 kilometrů. Navigace mě vede centrem maďarské metropole, dálniční obchvat je plný. Chvílemi je to – a zvlášť potmě – trochu náročné, někteří místní řidiči se pustí i tam, kam by našince v životě nenapadlo, o jejich občasné razanci by byla škoda ztrácet řeč. Za chvíli je to za mnou, okolo sedmé hodiny jsem na místě.

Den ještě nekončí. Nezbytnosti kolem ubytování jsem asi chtěl stihnout rychleji než za čtyřicet minut, ale co už. Vybalení jsem sice trochu odbyl, ale jsou věci, které je třeba domluvit hned, třeba zítřejší snídaně.

Veřejná doprava mi takhle večer nepřijde nejefektivnější, což si klidně přeložte tak, že je prostě pomalá. Spolehnu se tedy na taxi. Aby to měl řidič o něco jednodušší, čekám na zastávce autobusu, která je od vchodu do hotelu za rohem. V osm hodin už jsem na cestě do centra.

Vysadit se nechávám u akademie věd. V širokém okolí je to snad jediná neosvětlená budova, právě totiž prochází rekonstrukcí.

Každopádně je to dobrý výchozí bod pro vše další, co se v Budapešti dá takhle večer podniknout. Stačí se jen otočit k Dunaji, pohled na Řetězový most s Budínským hradem v pozadí je jedním z těch doslova povinných.

Mířím však na druhou stranu, tedy směrem od řeky. První, co po obrátce uvidím, je Palác Gresham (maďarsky Gresham palota). Pojmenovaný je po britské pojišťovně, jejíž maďarská pobočka si jej v roce 1906 nechala postavit jako svoje sídlo. Generalita pojišťovny v paláci nejen úřadovala, ale měla v něm i svoje rezidence.

Za druhé světové války sloužil palác jako kasárna, po znárodnění z něj udělali obyčejný činžák. To se změnilo až po roce 1990, kdy jej koupila společnost provozující síť hotelů Four Seasons. Ubytování tu není pro každého: jedna noc tu přijde v přepočtu na osmnáct nebo devatenáct tisíc korun.

Ulicí vlevo od hotelu se jde ke Svatoštěpánské bazilice. Náměstí před ní je jedním z budapešťských vyhlášených míst s adventními trhy.

Pod majestátními kulisami najdete všechno možné. Na své si tu přijdou milovníci suvenýrů i tradiční maďarské gastronomie,...

... pro mě trochu překvapivě tady stojí též stánek firmy vyrábějící mobilní telefony a další spotřební elektroniku.

Fotky si můžete dělat detailní...

... i celkové, vše dle libosti. Stánkařům to zpravidla nevadí.

Jak se říká, oko by jedlo, ale po tom pozdním obědě nezvládnu nic víc než malý kelímek svařáku (maďarsky forralt bor). Na výběr je červené a bílé, k tomu několik příchutí, jen si umět vybrat. Decka vyjde na 500 forintů, větší provedení někdy na odpovídající násobek, někde najdete cenu s drobnou množstevní slevou.

Do hotelu se vracím něco málo po desáté, samozřejmě zase taxíkem. Cesta netrvá ani dvacet minut, které utečou o to víc, že jsem narazil na docela hovorného řidiče. Za obě jízdy dohromady dám kolem jedenácti tisíc forintů, v přepočtu necelých sedm stovek. Jsem v teple, vybalím zbytek věcí a můžu jít spát s pocitem dobře využitého dne. Pokračování zítra.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.