Náhradním autem (4.)

Osud můžete považovat za kámoše i protivníka. Nakonec je dobré s tímhle prevítem nějak vyjít. Ne vždy je však člověk pánem všech situací, a tak byla cestovací tentokrát pauza delší, než bývá poslední roky obvyklé.

4. kapitola: Jak vypadá neúspěšný den (21. května 2025)

Od rána je citelně chladněji, obloha sice zatažená, ale zatím bez deště. To je stav pořád ještě vyhovující. Dojím vše, co mi zbylo, což tak akorát stačí na přiměřenou snídani, a je čas se s Jánosem rozloučit.

Bude to takový den naruby: lázně v Büku otvírají v devět hodin, takže tam začnu, a před samotnou zpáteční cestou domů si vyhradím čas aspoň na krátký výlet.

Časový plán je jedna věc, skutečnost druhá. Snad i balení se mi lehce protáhne, pak si ještě zajdu něco koupit, neboť ty nejlepší maďarské suvenýry jsou ty, jež se dají sníst, zkrátka do lázní se dostanu až kolem půl desáté.

Asi to tak moc nevadí, pokud snad byl při otevření nápor na pokladny, což se nezřídka stává, je už pryč, a tak jsem uvnitř velmi rychle.

Vstupné platím stejné jako včera v Sárváru, tedy 6300 forintů. To letní, víkendové a sváteční je v Büku o něco nižší, připlatíte si jen šest stovek navíc. Na druhou stranu v Büku ještě stále nedošli k takové provozní době, která by mohla konkurovat Sárváru. Oproti minulým rokům tu sice drobný pokrok je, ale sedmá večerní (osmá v sobotu) je pořád zavírací hodina velmi brzká.

Brzy poznávám, že včerejší drobné postěžování si na sárvárské lázně bylo trochu neuvážené. Tady je to snad ještě horší. Kromě hlavních bazénů totiž nefunguje skoro nic.

Věřit nemůžu dokonce ani teploměru. Ukazuje sice šestadvacet, reálně je však teplota asi o osm stupňů níže.

Aspoň že funguje kavárna a cukrárna. Dokonce s jednou novinkou.

O jejím významu nechť jsou přesvědčeni autoři této inovace, já se soustředím jen na prostý popis. Nuže, neplatíte slečně, která vás za pultem obslouží, nýbrž jakémusi stroji. Takové té velké tmavé bedně. Ta zvládá oba druhy platby, přičemž na kartu, na mince a bankovky a na vrácený obnos jsou tu zvláštní přihrádky. Obsluha té věci je jakž takž intuitivní, ale starší cizinci nejen z Čech se s tím trochu perou.

I tady v Büku najdete staveniště. Řada dřevěných stánků, kde jste dostali k jídlu cokoliv od drobnosti přes sladkosti až po oběd, je ta tam.

Právě čas oběda se blíží, a tak mířím do jedné z jídelen, které tu ještě zbyly.

Marně. Tohle už se rovná skoro špatnému vtipu. Na tom všem nacházím snad jediný klad: předchozí návštěva kavárny a cukrárny mi v tuhle chvíli už nepřipadá jako zhýralost.

Abych neviděl všechno jen černě – elektřina funguje, takže píchnu nabíječku s telefonem do jediné volné zásuvky, kterou kolem odpočíváren najdu. Už jsem přece jen z plně dobité baterie dost ubral, a cesta domů je dlouhá.

Do vzdálenějších bazénů, tedy do těch, kterým říkají zážitkové, se mi už nechce, a tak zůstanu v hlavní budově. Zdejší pobyt se mi tak jako tak krátí.

Za velmi mírného deště odcházím ve dvě, a nakonec to vše nebylo tak nepříjemné. Hlad se zatím nijak hlasitě nehlásí, oběd tedy vyřeším později, asi někde cestou.

Po půlhodině překračuji rakouskou hranici, tentokrát stranou všech hlavních směrů, kterými se mohou cestovatelé ubírat.

Den v tu chvíli nastaví zase svou přívětivější tvář.

Před třetí hodinou jsem v obci Deutschkreutz. Třítisícový městys je vsazen do výběžku rakouského území, sice nijak výrazného, ale přesto zužujícího už tak úzkou šíji, jíž je spojena Šoproň a okolí se zbytkem Maďarska. Obyvatel tu dnes žije o něco méně než před první světovou válkou, tehdy z nich asi polovina byla německé národnosti, ti se dnes považují za Rakušany. O něco méně tu žilo Židů, kteří obci říkali Zelem. Maďaři tvořili a stále tvoří asi desetinu obyvatelstva, ti obec nazývají Sopronkeresztúr. Zbývá nějakých padesát lidí, kteří mají za mateřský jazyk chorvatštinu, nejspíše její hradišťanskou podobu. Chorvatský název Kerestur je celkem zřetelně odvozený z maďarského.

Židovští obyvatelé z obce zmizeli ještě před vypuknutím druhé světové války, deportováni byli hned po anšlusu. Po roce 1945 se jich vrátil jen zlomek. Je celkem pochopitelné, že jejich název nekopíroval zbylé varianty, odvozené od Povýšení svatého Kříže, jemuž je zasvěcen zdejší římskokatolický farní kostel (německy Pfarrkirche zur Kreuzerhöhung), jehož existence je doložena v roce 1419. Pravděpodobně tu ale on nebo jeho předchůdce stál už koncem 13. století.

Pozdně barokní úpravy se projevily jednak zvenku, nejnápadněji ze všeho věží, i uvnitř, kde nenajdete nic, co by odpovídalo skutečnému stáří kostela.

Hlavní oltář pochází z roku 1826, varhany jsou o šest let starší. Ovšem pouze jejich skříň. Prakticky vše, co je nutné k tomu, aby nástroj hrál, pochází z konce 20. století.

Kostel je trojlodní, boční lodě oddělují od hlavní klenby, podpírané sloupy s nápadným mramorovým vzorem. Vypadá to atraktivně, je to však jen štuková slupka.

Čtrnáct obrazů křížové cesty namaloval Anton Lehmden, žijící v obci od poloviny 60. let. Ještě na něj přijde řeč, zatím si můžeme říct třeba to, že se narodil v roce 1929 kousek od Nitry, tedy v Československu.

Budete-li jen trochu pátrat po tom, co je v místě k vidění, nutně narazíte brzy na zmínku o zdejším zámku. O moc více pamětihodností totiž v obci není. Zámek najdete kousek za obcí, a jelikož se k němu dá přijet pouze ulicí zvanou Schloßweg (v překladu Zámecká cesta), prakticky jej nelze minout.

Renesanční zámek Deutschkreutz vlastnily v historii významné maďarské rody Kanizsay, Nádasdy a Esterházy. Po druhé světové válce jej značně zdevastovala sovětská armáda, která jej obývala až do roku 1957. Po jejím odchodu se zámek stal majetkem obce. V roce 1965 se konečně našel kupec, jímž byl právě malíř Anton Lehmden. V současnosti je zámek ve vlastnictví jeho dědiců.

Plot, který odděluje zámek od vnějšího světa, je prorostlý stromy a keři. Někde u nich nechám auto a jdu pátrat po něčem, co by mohlo být hlavním vchodem.

Ten najdu poměrně snadno, je na takové postranní cestě, asi sjízdné, ale zajíždět sem je k ničemu. Není tu absolutně žádný prostor, kde by bylo možné zaparkovat, a auto mám koneckonců za rohem.

Vchod nebo vrata, říkejme tomu nakonec, jak chceme. Každopádně je zavřeno. Rychlým pohledem na internet zjistím, že zámek veřejnosti přístupný je, ale pouze v pátek, v sobotu a v neděli. Ve středu nikoliv.

Vstupní cesta a pak pravděpodobně průchod jedním ze čtyř křídel zámku je to jediné, co lze přes vrata spatřit. Zpoza plotu pak není vidět takřka nic, tak dokonale je zámek oddělen od svého okolí. Koneckonců je to soukromý majetek.

Až ve chvíli, kdy už odjíždím, přinutí mě pohled zpátky ještě na okamžik zastavit. Aspoň takhle z dálky je vidět jedna ze čtyř nárožních věží, nebo aspoň její špička.

O chvíli později jsem zpátky v Maďarsku.

Navigace totiž správně vyhodnotila, že nejlepší cesta vede po dálnici okolo Šoproně, čímž se ocitám na běžně používané trase.

Tenhle kousek Maďarska se dá projet za patnáct minut, možná i rychleji, ale protáhnu to na hodinu. Kousek před hranicí je restaurace Arcus. Proč má v názvu latinské slovo pro oblouk či luk, to nevím. Naopak jist jsem si tím, že kolem čtvrté hodiny je na cosi mezi obědem a večeří ten nejvyšší čas.

Vlastně až teď si můžu říct, že dnes něco konečně vyšlo podle představ. A protože konec dobrý, všechno dobré, mohu den s klidem pochválit.

Kolem páté se konečně vydávám na cestu domů. Rakousko-českou hranici přejíždím chvíli po půl osmé. Fotka byla pořízena asi o tři kilometry dříve. Přechod v Halámkách tak nahradím něčím novým, neokoukaným.

Domů přijíždím v půl jedenácté, počítadlo kilometrů se zastavilo na čísle 1209. Tímto děkuji za půjčení auta i za to, že příště už pojedu zase ve svém.