Náhradním autem (3.)

Osud můžete považovat za kámoše i protivníka. Nakonec je dobré s tímhle prevítem nějak vyjít. Ne vždy je však člověk pánem všech situací, a tak byla cestovací tentokrát pauza delší, než bývá poslední roky obvyklé.

3. kapitola: Železná opona (20. května 2025)

Zdá se to být jasné minimálně tak jako dnešní ranní obloha, že chladné počasí, jež mělo do Büku přijít zároveň se mnou, se o pár dní opozdilo. Slunečno je přinejmenším od chvíle, kdy jsem vstal, což bylo ještě před sedmou hodinou, a minimálně do čtvrté hodiny odpoledne by to mělo vydržet. Což je právě ten čas, který potřebuji.

V klidu dám snídani a sbalím si vše potřebné, krátce po osmé vyjíždím. Ač jsem si vědom, že cesta se tím o několik málo kilometrů prodlouží, najedu na dálnici před Sárvárem. Dělám to tak pravidelně – je-li možnost volby, je mi jízda po dálnici příjemnější než padesátka v obcích, střídaná silnicemi kvality většinou nevalné.

Pravda, cestou musím odolat jistým lákadlům. Mnoho oblíbených míst je takřka po ruce, ale čas na ně tentokrát není.

Cesta ubíhá v pohodě a nástraha na Route 86 (rozuměj na dálnici M86) číhá vlastně jen jediná, zato však stálá. Technicky vzato navíc nejde o dálnici, nýbrž o rychlostní silnici, kde smíte nanejvýše stodesítkou. Což kontroluje stálý radar někde na 96. kilometru. Místní jsou zvyklí nad ten limit klidně ještě dvacet přidat, ale tady uberou všichni.

Od Szombathely mi zbývá nějakých dvacet kilometrů tím způsobem méně oblíbeným, to jest po okreskách, ale to už se dá vydržet. Jízdu končím v obci Felsőcsatár, ležící jen několik stovek metrů od hranice s Rakouskem.

Obec je to nevelká, bydlí v ní sotva pět stovek obyvatel, a už na vjezdu se dá poznat, že tu bude početná chorvatská menšina. Gornji Četar je název v úřední chorvatštině, drtivá většina z těch více než 200 lidí, kteří se hlásí k Chorvatům, však mluví hradišťanským dialektem a své obci říká Zgornji Četar.

Zaparkuji uprostřed obce, kde se doslova jen metry od sebe nalézá vše podstatné. Nejnápadnější z toho všeho je Kostel sv. Mikuláše (maďarsky Szent Miklós templom). Pochází už ze 13. století, ale několikrát vyhořel a následně byl přestavován, a tak jeho původní gotický styl už není patrný.

Přímo naproti kostelu stojí základní škola, a snad postačí oba objekty vyřešit jednou fotkou. Poslední významnou záležitostí je památník obětem první i druhé světové války. Deska nese text maďarský i chorvatský, pomník má jinak znaky výrazně maďarské. Tím hlavním je obrys Maďarska v hranicích, které platily v dobách Habsburské monarchie. Trianonská historie se Felsőcsatáru dotkla zcela bezprostředně, neboť obec patří mezi ty, jež se po místním referendu vrátily z Rakouska do Maďarska.

Byl to celkem očekávaný výsledek hlasování, neboť německy hovořících obyvatel žije dnes v obci něco mezi deseti a patnácti, a tento stav byl před sto lety zhruba stejný. Nicméně i tito obyvatelé mají pro obec svůj název, jenž zní Oberschilding, a stejně jako v již zmíněných variantách je odvozen od slova štít.

Kostel je zamčený, a jeho dřevěné dveře pohledu dovnitř brání dokonale. A tak jediný související objekt, který mohu nabídnout, je socha Svaté Trojice (maďarsky Szent Háromság szobor), postavená v roce 1905. To už ale tak jako tak mířím na jih, délka pěší procházky je asi půldruhého kilometru jedním směrem.

Nevím, jestli z dlouhé chvíle, ale pořídím cestou jednu fotku, kterou snad ani nemám v úmyslu zveřejňovat. Nakonec tak učiním, neboť obdobnou najdete i na webových stránkách obce.

Pár set metrů za cedulí označující konec obce odbočuje z hlavní silnice vlevo cesta, po pár metrech přehrazená závorou. Ta je plná pokynů, jimž vévodí slovo „tilos“ ([-š], znamená zákaz). Nesmíte stát před závorou, a zakázáno je i vstoupit. Sešlapaná tráva však dokazuje, že závora není pro příchozí nikterak nepřekonatelnou překážkou, a tak jdu také dál.

Zdejší kamenolom je občasnou kratochvílí turistů, možná by bylo ještě přesnější říct zvědavců. Lhostejno, ke které skupině se počítáte, zvlášť když tudy vede pohodlná a asi i docela udržovaná cesta.

Podstatnou věc nedokážu o lomu říct s určitostí, a sice zda je dosud v provozu, nebo už zrušený. Hledal jsem na internetu dlouho, ale nijak jsem nedokázal rozlousknout spor vyvolaný zcela protichůdnými informacemi.

Ani na téhle ceduli není nic nečekaného, jen slova o zákazu vstupu doplňují další informace o ohrožení života, nebezpečí pádu a podobných nehod. Tentokrát už ale poslechnu a dál nejdu.

Pár drobností by snad i mohlo napovědět, že lom tak docela opuštěný není, stav zdejších budov ale svědčí spíše o opaku.

Zamčeno rozhodně není, a tak zkusím vstoupit. Vnitřek nijak nepřekvapí, nemá ani čím. Tohle vlastně není ve své podstatě čímkoliv zajímavé, jen to hyzdí místo, byť by bylo veřejnosti nepřístupné.

Je úterý dopoledne, tedy obyčejný pracovní den, a kdyby se tady pořád těžil kámen, byl by důvod očekávat aspoň nějaký ruch. Ne snad přímo v těchto ruinách, ale v lomu samotném docela jistě.

Vyjdu ven na druhé straně budovy, tedy na druhé straně toho, co z ní zbylo. Není ani zapotřebí nějakého dlouhého pátrání, abych zjistil, že tam v pozadí nejde o zeď oddělující kamenolom od okolí. Na ní by jen těžko byly obkladačky, takže i tohle kdysi bývalo vnitřkem budovy. Příroda tu už celkem jasně získává navrch.

Až u auta zjistím, že vesnice opravdu žije. Přijdu totiž ve chvíli, kdy ve škole zazvoní. Otevřených oken je sice jen několik, ale i jimi se vyvalí hlasitý řev. K němu se přidá nějaká učitelka s opravdu silným hlasem, jež se zřejmě snaží přivést žactvo ke kázni. Na výsledek její snahy však nečekám a odjíždím.

Kousek za obcí, jen pár minut jízdy, je Muzeum železné opony (maďarsky Vasfüggony múzeum [vašfüggoň]), údajně jediné svého druhu v celém Maďarsku. Šipky k němu najdete už ve Felsőcsatáru, následně vás těch pár kilometrů provázejí na každé odbočce.

Parkoviště najdete docela snadno, a jak se dá usoudit na první pohled, právě teď v muzeu přelidněno nebude.

Na místě jsem minutu po desáté, kdy má muzeum otvírat, tak asi proto.

Dům s muzeem vypadá z parkoviště celkem nenápadně, snad byste tu ani žádné muzeum nehledali, vše ale záleží na úhlu pohledu. Ten výhodnější budete mít nejen při vstupu, ale už při příjezdu. Takže se nebojte, určitě neminete.

Jedná se o muzeum pod širým nebem, vystoupat k němu musíte kolem majitelova domu nejprve po schodech,...

... posléze po cestě vedle vinic.

Ceník u skutečného vstupu svědčí o tom, že vstupné se mění, a jako jinde možná i poměrně často, ale aktuálně se zastavilo na rovných dvou tisících forintů. To je cena více než přijatelná (v přepočtu asi 120 korun).

Muzeum provozuje soukromý nadšenec, dnes už starý pán, kdysi sloužící jako velitel čety pohraniční stráže na hranici s Rakouskem u Kőszegu a Pornóapáti. Za účelem zřízení muzea kdysi zpřístupnil veřejnosti kus vlastní zahrady.

Poměrně malý, na pohled možná až stísněný prostor je rozdělen do sekcí podle období, neboť i železná opona se v čase vyvíjela. Většinu exponátů můžete vidět zblízka, cesta vede i za oním dřevěným plůtkem, v jednom z oddílů pak i trochu kličkuje. Místy je expozice lehce interaktivní. Ten žebřík bych už od pohledu nedoporučoval, byť to prý býval způsob, jímž se kdysi prchající snažili zátarasy na hranicích překonat. Naproti tomu zametení vlastních stop v písku se mi jeví jako činnost docela bezpečná.

Nezpochybnitelné nadšení majitelovo, trvající už od roku 1990, se prolíná s notnou dávkou improvizace i práce dělané doslova na koleně. Kde se nedostává cedulí, přijde ručně psaný nápis. Kde se nedostává exponátu, přijde cedule. Na druhé straně vám tento fakt umožní vstoupit i na místo, kam byste se jinak odvážili stěží, tedy na minové pole.

Nemusíte se bát, že šlápnete na minu a bude z vás mrtvý muž, případně mrtvá žena, jak praví velká cedule dokonce ve třech jazycích. Za vedlejší přínos návštěvy muzea mohu považovat drobné obohacení slovní zásoby, ač tedy pro slovo „akna“ (mina) asi moc často využití nenajdu.

Můžete si vyzkoušet i pohled ze strážní věže. Nápis uprostřed není ani původní, ani záhadný. Je to zkratka slova „magasfigyelő“ ([magašfiďelő]), tedy něco jako „pozorovatel z výšky“. U nás se podobnému zařízení říkalo špačkárna.

Samozřejmě, areál muzea z nadhledu, to bychom asi čekali,...

... k zahození ale není ani výhled do okolí. Vinic je tu spousta, velikostí nejrůznějších, a z nějakého důvodu je to pohled, který mám rád.

Z té výšky jste si možná všimli nástěnek, jež lemují celou jednu stranu muzea. Všechny se věnují hranicím a příbuzným tématům. Nástěnky patřily i u nás ke koloritu tehdejší doby. Mnohé bývaly odbyté, mnohé poničené, ať už se tak stalo časem, nebo třeba z drobné rebelie. Na těch zdejších se místy podepisuje zub času, ale i to nakonec dotváří neutěšený obraz minulých časů.

Co asi trochu překvapí, je ukázka plotu vybudovaného od léta do podzimu roku 2015 na hranici se Srbskem a Chorvatskem. Technicky vzato o plot na hranici jde, morálně je však od toho poválečného vzdálen převelice.

Najdete ho úplně nahoře na svahu, na okraji všech expozic. Projít se můžete ale ještě o kus dál, majitel muzea ponechal i tuhle část svého pozemku k dispozici návštěvníkům.

Až k římskokatolické Kapli Panny Marie (maďarsky Szűz Mária kápolna) na vrcholu Vas hegy (mnoho kopců v Maďarsku nese v překladu název Železná hora, pozn. aut.) se nedostanete. Skoro symbolicky vás zastaví plot, jenž ohraničuje pozemek z východní strany. Musí vám tedy postačit pohled z dálky, fotka pořízená pomocí zoomu, a informace, že kaple byla postavena v roce 1719.

Pokud byste hledali možnost odpočinku, napočítal jsem v areálu muzea celé dvě. Což bohatě stačí, neboť počet návštěvníků stále nedosahuje ani tohoto čísla. Zůstávám chvíli na lavičkách ve stínu stromů, blíže ke všem expozicím.

Objevuje se majitel a nabízí občerstvení. Vezmu si jen vodu, z níž se nejméně část bude hodit i na další cestě, majitel však kromě vstupného nechce navíc už nic. A tak se za tuhle laskavost odměním aspoň drobným zápisem do knihy návštěvníků.

Na muzeum si vyhraďte hodinu, klidně i o něco méně. Samozřejmě vám nic nebrání svůj pobyt zde i protáhnout, já však spěchám za vodou. Do Sárváru je to odtud čtyřicet minut, dorazím v půl dvanácté. To dává možnost pobýt v lázních něco málo přes čtyři hodiny. Příjezd není úplně tradiční, jakýsi chlapec ze skupinky školkových dětí totiž identifikuje můj povoz správně jako „Škoda autó“, a tak poté, co mu přisvědčím, si krátce popovídám i s učitelkami. Spíš pár vět než pár minut. Pořídit fotku mě bohužel napadlo o chvíli později, než by bylo ideální.

Předem si u vchodu vyhledám vstupné, u pokladny tak rovnou nabízím 7600 forintů. Třináct stovek mi však ponechají – vůbec mi nedošlo, že je úterý, běžný všední den. V podstatě jsem neušetřil nic, ale dobrý pocit si chvíli ponechám.

Najít volné lehátko dá trochu práci, nakonec je jich pár volných až pod střechou. Z podstaty věci je tu největší horko, fyzikální zákony zkrátka nepřemluvíte. A tak je pravděpodobné, že budu více ve vodě. Nebo taky jinde, když bude zrovna nálada.

Stále platí, že jídelna v sárvárských lázních působí trochu stroze. Berte ji však jako možnost se rychle a docela levně najíst. Chutnat vám tu asi bude, a chcete-li navíc cosi zdobnějšího, což samozřejmě věřím, že chtít budete, navštivte i jiné podniky.

Další malou přestávku řadím do programu především proto, že u tohoto stolku je zásuvka. Nikdy předtím by mě nenapadlo, že jich je po budově poměrně málo.

Pojďme ven. Koneckonců i telefonní signál je kvalitnější mimo budovu, a i když nesleduji polední zápasy hokejového mistrovství světa souvisle, neboť do vody chvílemi už opravdu musím, rakouské překvapení, jež celkem drsně pošle domů favorizované Lotyše, mi neunikne.

Lázně fungují v režimu, který by se s klidem dal označit slovem základní. Termální bazény jsou v provozu, ale touhle dobou bývají běžně otevřené i bazény venkovní. Obvykle se tak děje vždy na přelomu dubna a května, zpravidla o víkendu bezprostředně předcházejícím začátku nového měsíce. Říkám si, že plavecký bazén bude v tenhle čas docela výzva, té jsem ale nakonec ušetřen.

Ani slušná návštěvnost nepřiměla provozovatele otevřít některý ze stánků, jichž je jinak v areálu víc než dost.

Hlavní jídelně trochu uleví jedna z těch, co jsou blíže letnímu vchodu. Ale to je spíše pro znalce – návštěvník, který by tu byl poprvé, by ji možná ani nenašel.

Patnáct minut před čtvrtou hodinou nerad, ale odjíždím. Přijíždím přesně na začátek zápasu našich s Američany.

O přestávce přijde na řadu malá sváča, tentokrát už výhradně z místních zdrojů.

Zápas se vyvíjí jak na houpačce, třetí třetina jej převáží výrazně na stranu soupeře. A jak ukáže další průběh, veškerý příděl radosti byl pro letošní mistrovství světa vyčerpán už včerejškem. Odcházím k Fehérló.

Závěr tak je dnes trochu gastronomický, aspoň pokud jde o obrázky. Kdo sledujete hokej, víte i o překvapení dánském, které navíc není dneškem u konce. Klidně to zmíním už teď, neboť tu hlavní senzaci celého mistrovství budu pozítří sledovat už doma.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.