Náhradním autem (2.)

Osud můžete považovat za kámoše i protivníka. Nakonec je dobré s tímhle prevítem nějak vyjít. Ne vždy je však člověk pánem všech situací, a tak byla cestovací tentokrát pauza delší, než bývá poslední roky obvyklé.

2. kapitola: Desetikilometrový okruh s poutní kaplí (19. května 2025)

Obecně uznávané zásady nedoporučují pojmenovat stejně dvě kapitoly téhož díla, tím méně pak dvě kapitoly bezprostředně po sobě následující. Je to trochu škoda, protože včerejší název by i na dnešek sedl jak ulitý. Nebudu ale předbíhat a začnu svoje vyprávění hezky od začátku.

Vstávám kolem sedmé ráno, skutečný start dne obstará o čtvrt hodiny později snídaně. Byť dovezena z domova, aspoň trocha stylovosti se v ní najít dá, neucítíme-li ovšem jako problém, že i debrecínka je česká.

Jestli dnes něco nevyšlo, pak tedy předpověď počasí. Podle ní mělo být dnes nejvýše okolo sedmnácti stupňů, zataženo, občas déšť. To vše se samozřejmě nedá soudit podle jednoho okamžiku, byť by snad byl sebepříjemnější, jenže podobný stav má trvat po celý den.

Před devátou jsem před nákupním centrem Forrás ([-š]). To je takový dům v Büku, kde můžete koupit věci zcela běžné potřeby, ale také je tu už mnohokrát navštívený krámek s různými maďarskými dobrotami. Na ten ostatně ještě dojde. Také si tu obvykle můžete dát kávu nebo něco podobného.

Kavárna je však právě teď zavřená, a tak musíme s Anett jinam. Zkoušíme štěstí v sousedství lázní, a ačkoliv ani tady to na první pohled nevypadá zrovna nejživěji, otevřeno je. A tak tu strávíme příští více než hodinu.

Než stihnu dojet do Horvátzsidánye, překoná teploměr včerejší maximum. A jsou všechny důvody domnívat se, že půjde ještě výš.

V Horvátzsidányi není třeba vymýšlet nic nového. U restaurace se dalo parkovat na Silvestra a dá se tady parkovat i dnes. Překážet není komu, navíc od Anett mám v podstatě potvrzeno, že se jedná o restauraci momentálně bývalou.

Kolem ní vykročím na dnešní procházku a pokračuji kousek podél silnice směrem na Kőszeg, prozatím po chodníku, který je od silnice oddělen vysokým živým plotem.

Na kraji obce jsem za pár minut, a pak musím kousek po silnici.

Za následující komplikace mohou dvě místa, vyhlížející na mapě velmi podobně. Vše souhlasí. Na mapě jakýsi křížek, zde kousek od silnice socha Panny Marie z roku 1920 od jakéhosi Ference Vlasiche ([vlasič]). Na té neurčitosti musím trvat, neboť se mi tohle jméno nepodařilo nikde najít. Patrně tedy půjde o někoho z místních.

Souhlasí dvě mírné zatáčky, jimiž se silnice na Kőszeg odchýlí z přímého směru, souhlasí dokonce i jejich pořadí. V očekávaném místě nacházím též odbočku vlevo, jež tedy na první pohled opravdu nevyhlíží jako ta nejudržovanější cesta v celé zemi, ale podle mapy nic takového ani nečekám.

Po pár desítkách metrů se cesta zpevněná mění v polní, což mapě tak docela neodpovídá, takže se dostaví první pochyby o správném směru.

Souhlasí sice i jakási vlnka, kterou cesta udělá těsně před lesem, ale to v této situaci už nemá význam pražádný. Pohled do mapy sice říká, že i tudy bych měl k cíli dojít, ale cesta dál nepokračuje. Lze ji v terénu tušit, to je pravda, ale zarostlá je tak, že od dalšího pokračování přímo odrazuje. Pohled do mapy, tentokrát už důkladnější, prozradí, že jsem se s tou odbočkou ze silnice trochu unáhlil. Vracet zpátky na silnici se mi už ale nechce, a tak volím další postup po rozhraní pole a lesa.

Za chvíli si za to rozhodnutí nadávám, protože jít není v podstatě kudy, ale to se naštěstí poměrně brzy změní.

To, co nejprve pokládám za tu pravou odbočku, se při bližším pohledu nakonec ukáže být silnicí na Kőszeg. Netrvá to ani pět minut a jsem na ní zpátky.

Dost možná jsem dosavadním pochodem viditelně poznamenán, neboť u mě zastaví první projíždějící auto. Jeho řidič mi nabízí svezení do asi čtyři kilometry vzdáleného Kőszegu, kam se domnívá, že směřují moje kroky. Zbývá jen poděkovat za ochotu a sdělit tomu dobrému muži, že mám namířeno ke kapli. Hned ví, o jakou jde, a že prý po pár metrech doleva. Poděkuji mu podruhé, a něco mi zároveň říká, že ten chlapík tudy měl projíždět tak o tři čtvrtě hodiny dříve.

Jsem tedy konečně zpátky na správné odbočce, rovné tak, jak jen to je možné. Teď už by snad všechno mělo jít podle plánu.

Utvrdí mě v tom několik detailů, třeba ranč Marton szállás, kde vám mohou poskytnout třeba i ubytování (neboť právě takový je význam slova szallás) nebo jen odpočinek na Mariině cestě (maďarsky Maria út), což deklaruje cedulka na vratech.

Nepotřebuji ani jedno, ani druhé, pročež vás ochudím o detail té cedulky. Procházím dál do míst, kde se cesta konečně trochu stáčí, když krátce předtím podstatně změnila svůj charakter.

Teď už jsem vlastně skoro u cíle. Jenže přes hustý les se k němu nedá prodrat (to jsem se dočetl, takže není třeba to zkoušet). Zbývá tedy obejít poslední oblouček. Fotka pomůže vše vysvětlit: trasa v těchto místech opět vede na rozhraní pole a lesa. Tentokrát však plánovaně, takže i schůdněji, vyšlapaná všemi, co tu šli přede mnou.

Na místě samém jako první uvidíte turistické přístřešky. Je to prostě poutní místo se vším všudy.

Usedám ke stolku vpravo, tedy k tomu, který se mi do záběru nevešel úplně celý. Horko je stále větší, pauza se hodí. V půl jedné mi coby provizorní oběd poslouží dvě sušenky, jediný na fotce zvěčněný důkaz, že jsem dopoledne byl kdesi na kávě.

Skutečný cíl mám... vlastně nevím, jestli se tomu dá říct na dohled. Je to pár metrů, ale přes les je sotva něco vidět. Ale je tu příjemně, vydržím sedět něco přes půl hodiny. A to taky není docela přesné, neboť musím připustit, že chvíli jsem na té lavičce i ležel.

Těch pár stromů dosud skrývalo kapli zasvěcenou Panně Marii (maďarsky zvanou Peruska Mária kápolna). Se vznikem tohoto poutního místa je svázána historka, ve své době považovaná takřka za zázrak.

Snad někdy od poloviny 19. století vlastnil lesy v okolí Horvátzsidánye hrabě Sigmund Berchtold, v maďarském prostředí uváděný obvykle jako Zsigmond Berchtold-Peresznyey. Je celkem pochopitelné, že hrabě – ve své době mimochodem jeden z nejbohatších lidí v celém Maďarsku – pořádal ve svých lesích hony. Při jednom z nich se v roce 1866 ztratil jeho tříletý syn Leopold, nebo chcete-li maďarsky Lipót.

Jak k tomu došlo, o tom se už historické prameny nezmiňují, spolehlivě však víme, že po třech dnech byl chlapec nalezen nezraněný pod jedním z dubů. Strom mimochodem stojí dodnes, vidět jej můžete v pravé části fotky.

Po Leopoldově zachránění nařídil hrabě konání děkovné mše Panně Marii. A stejně jako se pátrání po malém chlapci i následné mše svorně účastnili všichni místní, ať už hovořili kterýmkoliv jazykem, scházeli se pak na tomto místě všichni každý rok, aby si šťastný konec příběhu připomínali. Tradice přežila až do dnešních časů.

Poutí se vlastně koná během roku několik: o první červnové neděli se tu scházejí myslivci a lesníci, o pět týdnů později je následují hasiči, policie, vojáci a kominíci, uprostřed srpna se pak koná Mariánská pouť. Více než 150 let se tady na kraji Tömördského lesa (maďarsky Tömördi erdő podle sousední obce, katastrálně ovšem les opravdu patří k Horvátzsidányi) pravidelně míchají jazyky maďarský, německý a chorvatský, jak je tomu ve zdejším kraji už od 16. století.

Ne vždy byla doba podobným setkáváním příznivá. Od padesátých do osmdesátých let byla pouť zakázána, a jakýsi horlivý funkcionář dokonce nařídil pokácení onoho dubu. K tomu naštěstí nedošlo, tradice poutí ale byla obnovena až se změnou poměrů. V roce 1994 pak byla postavena kaple.

Leopold samozřejmě zdědil hraběcí titul, k němu pak získal přídomky odkazující jednak na jeho rodiště ve Vratěníně na Znojemsku, a dále pak na blízká panství v Uherčicích a panství poněkud vzdálenější v Polici u Třebíče. Aristokratický původ vždy zaručoval blízkost politickým kruhům, velmi dobře situovaný rod Berchtoldů pak měl kontakty i s panovnickým domem.

Berchtoldové byli mimo jiné i symbolem zdejší pospolitosti národů. Pocházeli z Tyrol, takže jejich mateřským jazykem byla němčina. Leopold však, stejně jako jeho otec, mluvil plynně maďarsky a česky, a coby budoucí diplomat musel bezvadně ovládat i francouzštinu. Po ukončení studií práv vstoupil do státních služeb v Hodoníně a posléze v Brně, diplomatickou kariéru započal v roce 1893 na rakousko-uherském ministerstvu zahraničí. Ještě před koncem století stihl vystřídat velvyslanectví v Paříži a v Londýně. Nové století mu přichystalo obdobné poslání v ruském Petrohradu. Během této mise však vypluly na povrch názorové neshody s tehdejším rakousko-uherským ministrem zahraničí von Aehrenthalem. Časy byly tehdy neklidné, rakousko-uherskou anexi Bosny a Hercegoviny následovaly balkánské války. Kdyby nic jiného, nepřátelství Srbska a habsburské monarchie se dá datovat přinejmenším od té doby. Když von Aehrenthal v únoru 1912 zemřel, nahradil jej právě Leopold Berchtold, hrabě z Vratěnína, na Uherčicích a Polici.

Události se však brzy vyvíjely ještě hůře, než by si Berchtold dokázal představit. Ač sám byl odpůrcem války, byl coby císařův podřízený nucen po atentátu na Ferdinanda d’Este sepsat ultimátum Srbsku a o pár dnů později pak i vyhlášení války. Smluvní závazky a politické zájmy dalších mocností byly pak příčinou toho, že spor původně dvou států přerostl ve válku světovou. S tím už si Leopold, vychovaný v ideálech humanity a přátelství, nevěděl rady. A tak byl císařem Františkem Josefem velmi záhy vnímán jako příjemný a vtipný společník, ale jako velmi slabý politik a diplomat. A tak už v polovině ledna 1915 podal Leopold Berchtold do císařových rukou demisi. Stal se pak vrchním hofmistrem arcivévody Karla, obdobnou pozici zaujal i po jeho nástupu na trůn. Po rozpadu monarchie byl Leopold penzionován. Zemřel v roce 1942 v obci Peresznye, na panství zděděném po otci, nalézajícím se v těsném sousedství Horvátzsidánye. Pohřben byl v rodinné hrobce na zámku v Buchlovicích.

Po historické odbočce, pro někoho snad zajímavé a pro někoho třeba i trochu překvapivě související s naší historií a naší zemí Moravou, se mohu vrátit k Mariině kapli. V jejím bezprostředním okolí se nacházejí sochy světců, patronů řemesel a možná i dalších historických osobností.

První sochy se tu objevily hned v roce 1994. Momentálně jich tu stojí dvacet devět (opět věřím zdrojům na místě a nepřepočítávám), docela určitě to ale není konečný počet. Vlastně mě těší, že o několika postavách jsem stihl vyprávět ve svých cestovatelských denících. Mezi takové možná nepatří evangelista Lukáš, ovšem svatý Gellért stojící po jeho boku zcela jistě ano.

Docela nedávno byla řeč o győrském biskupovi Vilmosi Aporovi, o něco více let nás dělí od zmínky o svatém Martinovi z Tours, rodákovi ze Savarie, považovaném za patrona Maďarska.

Některé světce lze poznat na první pohled: s drakem bojuje svatý Jiří,...

... snad lyru v rukou drží Cecilie, patronka hudebníků. Vedle ní najdeme plastiku svatého Kvirina, mučedníka uctívaného především Chorvaty. Budiž dnes i on za důkaz pospolitosti zdejších národů.

Včetně toho úvodního odpočinku tady setrvám nějakých osmdesát minut, pak už je čas vydat se zpátky.

V jednu chvíli se ocitám velmi blízko místa, kde jsem musel po chybné odbočce obrátit svoje kroky jiným směrem.

Moje dojmy o neprostupnosti úzkého pruhu lesa jsou jenom potvrzeny. Cestu, kterou bych se mohl vrátit k silnici, z této strany dokonce vůbec nerozpoznám. Koneckonců dá dost práce najít tu, po které mám teď jít.

I tak mám Horvátzsidány poměrně brzy na dohled.

V samém závěru míjím Kostel sv. Jana Křtitele, známý ze silvestrovského výletu.

Po čtyřech hodinách a čtyřech minutách se okruh uzavírá, jsem zpátky u auta. Pokud se mohu spolehnout na techniku, pak mám za sebou deset kilometrů a šest set metrů. Aktuální teplota teď před čtvrtou hodinou je na čtyřiadvaceti stupních. Deštník, který jsem měl s sebou, tak byl pouhou zátěží.

Dvacet minut zbývá do zápasu s Německem na hokejovém mistrovství světa, začátek stíhám skoro přesně. Sleduji vleže na telefonu, což je po dnešní túře poloha ideální. Gastronomicky bude dnešek chudší, ale nijak mi to nevadí. Jako přestávkové menu je tohle ideální. V podstatě se moc neliší od snídaňového, ovšem trend, kdy dovezené nahrazuji postupně zdejším, je patrný docela jasně.

Vítězství v poměru 5:0 dává důvod k radosti a drobné oslavě. I sociální kontakty je třeba udržovat, odcházím tedy k Fehérló.

Možná se teď ptáte, proč sem dávám tuhle fotku, když jste Aperol Spritz už viděli. Nedivte se ničemu a vězte, že tohle je docela jiný Aperol Spritz.

Odcházím tak, abych přišel včas na večerní hokej. Kromě toho trochu přemýšlím též o tom, jak do zítřejšího programu dostat i návštěvu lázní. Všechno plánování trochu komplikuje fakt, že svoje zápasy hraje český tým už odpoledne, zítra stejně jako dnes.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.