Náhradním autem (1.)

Osud můžete považovat za kámoše i protivníka. Nakonec je dobré s tímhle prevítem nějak vyjít. Ne vždy je však člověk pánem všech situací, a tak byla cestovací pauza tentokrát delší, než bývá poslední roky obvyklé.

1. kapitola: Jak sjet z cesty a zase se na ni vrátit (18. května 2025)

Ranní déšť smyl prach z cest a slunce před osmou ráno zatím trochu nesměle prosvítá skrz mraky. Ale dlouho mu to nevydrží, po slibném začátku prší zase docela hustě. Je tím udán ráz celého dne, počasí se střídá s pravidelností téměř železnou.

Na pozdní snídani se stavím v Budějovicích, a kde také jinde. Rituály je třeba dodržet, a to i v případě, kdy nejedu svým autem.

Posledně řečené ostatně naznačuje už název tohoto krátkého seriálu. Důvodem toho všeho je jedna nevydařená dubnová jízda. A tak jsem se nuceně a dočasně vrátil tak trochu do minulosti – momentálně jezdím letitým mladoboleslavským tříválcem 1.2 HTP. Jak dokládají kapitoly starších deníků, měl jsem s tímto motorem pár let tu čest. Momentálně jsem však rád i za tuhle výpůjčku.

Mám v plánu pokračovat přes Trhové Sviny na Nové Hrady, jenže u první zmiňované obce mě odkloní uzavírka. A navigace mě po chvíli váhání pošle na Kaplici. Znamená to, že mě nemine cesta přes Linec, které jsem se chtěl vyhnout.

Zatím tedy směřuji na Dolní Dvořiště, kam se přesunuly stavební práce po dokončení dálnice mezi Příbramí a Pískem. A s nimi samozřejmě i trocha toho cestovatelského nepohodlí.

Když už jsem se tu neplánovaně ocitl, vracím se i k zaběhnutým zvykům a doplním do nádrže, co se do ní vejde.

Mám takový seznam příležitostných cílů, a jeden z nich právě teď a tady vytahuji. Do programu cesty řadím zastávku na hlavním evropském rozvodí. Samozřejmě ne tu fontánu u silnice na Linec na okraji obce Leopoldschlag. Takové rozvodí je totiž především čára, a Rakušani naštěstí našli více příležitostí, jak jej v krajině označit. Co je podstatné, znamená to trasu na Linec záhy opustit.

Další cesta podél Malše (v Rakousku jí říkají Maltsch), která v těchto místech tvoří rakousko-českou hranici. Její obrostlé břehy jsou v kraji dobře zřetelné, a je to vlastně docela příjemné, když to pěkný kus cesty po rakouské silnici mám domů doslova pár metrů.

Rozvodí mezi Dunajem a Labem připomíná tematická stezka, na níž chodíte od jednoho sochařského díla ke druhému. Nejnápadnějším z nich je taková zvláštní věcička, úředně tedy též zařazená mezi sochy, ale nevím, jestli i tohle je umění. Spíš bych to označil za technickou hračku.

Nakonec je to jedno, neboť nápad tomu určitě upřít nelze. O co tedy jde: vozík nese dvě misky, z nichž je v každou chvíli jedna nastavena tak, aby zachycovala dešťovou vodu (to dnes asi nebude problém). Jak se miska plní, klesá vlastní vahou, což uvede vozík do pohybu. Ten se zastaví ve chvíli, kdy se miska nakloní natolik, že se voda z ní vylije. V tu chvíli ale už je připravena miska na druhé straně vozíku, takže se celý postup opakuje. Jen vozík se rozjede opačným směrem.

Název Der Wasserdieb (česky Zloděj vody) je nakonec zvolen docela vtipně. Tím, jak vozík jezdí ze strany na stranu, totiž neustále překračuje čáru rozvodí, a tak vždy odnese trochu vody z jednoho povodí do druhého.

Na místě je vše popsáno, vlevo je povodí Dunaje a voda končí v Černém moři, voda vpravo teče prostřednictvím Labe do Severního moře. K tomu všemu samozřejmě patří Vltava a vše, co do ní přitéká, včetně například před chvílí zmíněné Malše.

Neparkuje se tu zrovna nejlépe, cílem turistovým totiž nemá být jen tento objekt, nýbrž celá cesta, německy zvaná Skulpturenweg. A tak si vybírám alespoň to nejméně nevhodné místo a doufám, že se to chvilku nezblázní.

Příroda projeví jistou dávku milosrdenství a chvíli neprší. Do dalšího deště ale stihnu jen pár fotek. Je odtud vidět ještě několik dalších soch stojících přímo na rozvodí. Jedna z nich je hned vedle vyústění polní cesty na silnici, od Zloděje vody snad jen nějakých třicet metrů.

Výklad už vám ale neposkytnu, a to samé platí i o dvou objektech vzdálenějších, ale odtud pořád viditelných. U nich už nevím ani jejich název.

Svých pár minut jsem už dostal. Nevím, jak dlouho bych musel moknout, aby se vozík dal do pohybu, a zjišťovat to ani nebudu. Odjíždím, je to opravdu nutné. Zima je tu neuvěřitelná, teploměr v autě hovoří o třech nad nulou, a navíc začnou padat kroupy. S tím mám v Rakousku už svoje zkušenosti, naštěstí kroupy jsou tentokrát drobné a nepřelezou rozměr jednoho nebo dvou milimetrů. A za chvíli je tak jako tak po všem.

V očekávaném návratu na silnici na Linec mi zabrání trhy v jedné z obcí, jejíž centrum je kvůli nim uzavřeno. Objížďka mě navede na silnici, z níž se vrátím na trasu zamýšlenou v Českých Budějovicích. Fotku berte jen jako ilustrační. Vznikla samozřejmě na této cestě, ale na jiném místě. Objížděk bylo dnes na trase několik, ale tahle poslední už neměla na trasu žádný vliv, pokud za něj tedy nepovažuji kilometr nebo dva navíc.

Díky souhře okolností mohu konečně vyzkoušet řízkárnu poblíž Kremže. Jezdím kolem ní léta, ale nikdy mi cesta nevyšla tak, aby byl důvod nebo čas tady zastavit. Teď, pár minut před půl druhou, vše konečně sedlo tak, jak je potřeba.

Doba oběda, byť trochu pozdní, přilákala mnoho cestovatelů, ale míst je tu pořád dost. Problém je jinde. V autě mi nefunguje dobíjení telefonu, a tak jsem tu chtěl krom sebe trochu nakrmit i baterii. Míst se zásuvkou je tu podstatně méně než těch bez ní, a samosebou všechna obsazená hosty, kteří zásuvky nijak nevyužívají. Zatím si sedám, kde je volno.

Řízek je obrovský, tomu v krabičce říkají bramborový salát, a je to něco úplně jiného, než děláme u nás. Vařené brambory nakrájené na plátky, kousky cibule, to vše v čemsi kyselém. Denně bych to asi nemusel, ale v rámci poznání je to přijatelné. K tomu přispívá i cena 12 eur a 59 centů, za kterou pořídím vše, tedy včetně pití.

Po obědě se nakonec zdržím další nejméně půlhodinu. Řízkárna se totiž vyprázdní natolik, že se uvolní i některá z míst u zásuvek.

V tuhle chvíli nesmím pohrdnout ani tou, jež je lehce ukryta pod hasicím přístrojem a za vozíkem na použité nádobí. Za dalších 2,30 si rychle kupuji záminku k dalšímu setrvání zde.

Zdržení to není zásadní, na maďarské hranici jsem kolem půl páté. Ještě se stavím pro dálniční známku. Domek, kde ji prodávají, je sice téměř na hranici, ale přece jen pořád ještě v Rakousku, a tak se tu s forinty neuplatníte. Jelikož ale berou karty, není třeba měnu nijak zvlášť řešit.

Prozatím se svezu jen po novém kousku dálnice u Šoproně, ale i ten zkrátí cestu do Büku podstatně. Odpadlo mnohdy otravné a dlouhé poskakování po městě, takže časová úspora jde i do desítek minut – záleží na denní době. Navíc se mi tentokrát povede zachytit západní portál tunelu pod Vídeňským vrchem (maďarsky Bécsi-dombi alagút), jímž dálnice M85 podjíždí severní okraj Šoproně.

Úsek, který projedu, se prodloužil na 20 kilometrů. Pak už je třeba sjet – dálnice sice pokračuje dál, ale dojel bych po ní do Győru.

Proměnlivé počasí panuje i v Büku, ale teď už mi to bude jedno. Aspoň že teplota vylezla na nějakých třináct či čtrnáct. Z pochopitelných příčin volím tentokrát dojezdovou fotku zevnitř.

Jakž takž stíhám odpolední hokej, o pauzách vybalím, a pak už je samozřejmě na programu návštěva restaurace Fehérló.

Po večeři přijde na řadu oblíbený Zweigelt. Dvě deci, víc ne, protože chci ještě nějakou dobu vydržet vzhůru.

Program těch několika následujících dnů se – stejně jako předtím i poté doma – bude mimo jiné řídit hokejem. Nezažívám to tu ostatně poprvé, a zkušenost praví, že to skloubit jde docela dobře. A tak stihnu i hokej večerní, pro účely cestovního deníku je však nepochybně zajímavější duha, jež se po osmé večer rozklenula nad Bükem, a jež je mimo jiné i důkazem přetrvávajícího proměnlivého počasí.

Zkusím věřit předpovědi, která slibuje zítřek mnohem stálejší. Během večera ovšem vyvstane otázka, jak ta stálost má vlastně vypadat. Ochladí se totiž tak, že si musím na noc zatopit.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.