Jak dojet na ostrov a zpátky (24.)

Přírodní krásy ani místa plná kultury a historie nejsou sama o sobě ničím překvapivým, ale tato cesta přece jen byla trochu výjimečná. Kdo chcete, pomyslně si přisedněte, předem ale upozorňuji, že to tentokrát bude opravdu dlouhé.

24. kapitola: Na dně Dunaje (13. července 2025)

Druhá noc v Suhru mě vyjde o 15 franků levněji. Majitelé někdy nad ránem odjeli k Jadranu, takže jsem v domě sám – a v důsledku toho bez snídaně. Odjíždím už chvíli po sedmé hodině.

Může to trvat dvacet minut, když se mi postaví do cesty první dnešní překvapení. Dálniční restauraci jsem sice v parku miniatur nepřehlédl, ale doteď jsem netušil, kde je. Teď už vám mohu prozradit, že pojedete-li po dálnici A3 směrem od Basileje, narazíte na ni asi sedm kilometrů před rozcestím u Curychu.

Zdejší dálniční úsek byl zprovozněn v říjnu roku 1971. S odpočívadlem se na tomto místě počítalo od začátku. Asi měsíc po otevření dálnice začala stavba vítězného projektu, zahrnující mostní konstrukci. Restaurace byla sice otevřena v prosinci 1972, dnes bych si ale musel ještě chvíli počkat.

Nechce se mi ztrácet čas, na snídani se zastavím o kus dál, už na dálnici směřující na Schaffhausen, kde plánuji Švýcarsko opustit.

Vše se ale seběhne jinak. Těsně před Schaffhausenem posílá policejní hlídka všechna auta z dálnice, takže se ocitám kdesi na venkově.

Překvapení číslo dvě na sebe nenechá dlouho čekat. Hranice je tak jako tak nedaleko, navigace pro její překročení vybere pokračování včerejška: dřevěný most přes Rýn, spojující švýcarský Diessenhofen s německou obcí Gailingen am Hochrhein.

První písemná zmínka dokládá most na tomto místě už v roce 1292. Po povodních byl v roce 1668 předán do užívání druhý most, prozatím nezakrytý. Zastřešení, stejně jako most financované především z mýta, bylo dokončeno až v roce 1750. Most však dlouho nevydržel. V roce 1798 začala druhá koaliční válka, v níž se armády Rakouska, Ruského impéria a Velké Británie pokusily zastavit vojska revoluční Francie.

Ústup ruských jednotek, při němž v říjnu 1799 most přes Rýn zapálily, byl pouhou epizodou na cestě k porážce koalice. Za francouzské okupace byl postaven v pořadí třetí most, který se ovšem po pár letech zřítil. Stihl však být svědkem vstupu kantonu Thurgau, jehož je i Diessenhofen součástí, do konfederace.

V době, kdy se konal Vídeňský kongres, probíhala už stavba dalšího mostu, jež byla dokončena v roce 1816. Ani čtvrtý most nebyl ušetřen válečných škod: v listopadu 1944 zničila jeho severní předmostí americká puma. Na německé straně přišel most o většinu dřevěného opláštění a střechy, ale jeho nosná konstrukce včetně pilířů byla naštěstí poškozena jen málo. Doprava mohla být obnovena v roce 1947.

Ve Švýcarsku je most považován za památku, a jako takový je chráněn na federální úrovni. Jako jediný ze všech, které se mi za poslední dva dny podařilo navštívit, dosud slouží silniční dopravě. Široký je právě na jeden jízdní pruh, ale přednost nijak řešena není. Při délce mostu 87 metrů je z jednoho konce na druhý vidět – pokud se tu dva řidiči potkají, musejí se prostě nějak domluvit.

O něco víc než půl hodiny mi trvá dojet k dalšímu bodu programu. Svým způsobem je to také splátka dluhu, přesto jde o trochu jiný případ. Na místě jsem totiž byl už před rokem. Stejné parkoviště je dnes mnohem plnější, to by snad mohlo dát tušit, že tentokrát by zdejší zastávka mohla být úspěšnější.

Sejdu tedy už známou cestou k Dunaji, což mi trvá podobné tři minuty jako loni,...

... a naděje podpořené ještě déletrvajícím suchým počasím skutečně dojdou naplnění. Na rozdíl od loňska je koryto Dunaje bez vody.

Pravidelní čtenáři už vědí, že voda nevyschla, ale protéká podzemními krasovými jeskyněmi. Je-li sucho jako letos, sníží se stav vody natolik, že se stihne do podzemí propadnout všechna.

V takovém případě je možné vydat se na procházku korytem Dunaje. Cedule u příchodu připomíná, že tak činíte na vlastní nebezpečí. Že by se však přihnala nějaká vlna, která by koryto v mžiku naplnila, to není možné ani za nejprudšího deště.

Koryto už je bez vody nejspíš dlouho. Vysychající bahno je jistě dobrou živnou půdou pro nejrůznější plevel, který místy vyrostl do solidní výšky. A to, co by se snad dalo na první pohled považovat za lesní pěšinu, je cesta vyšlapaná turisty. Vlastně i projetá cyklisty, i těch tady pár potkám, což tedy moc nechápu. Pěšky se tu jít dá docela dobře, ale na kolo se mi dno Dunaje zdá být přece jen trochu kamenité.

Snad jen podemletý břeh by neznalému napověděl, že nejde o úplně běžnou cestu. To občas prozradí i ne zcela vyschlá tůň. Prozradím, že takové místo vypadá lépe na fotce než ve skutečnosti. Bez obalu řečeno ta voda prostě trochu smrdí.

Proti proudu se od kamenů dá jít asi kilometr. Naděje, že bych snad viděl místo, kde voda mizí pod zem, nevypadá moc reálně. Prakticky tam jsem, v dalším pochodu mi ale zabrání voda – nebo spíše to, co z ní zbylo.

Ještě chvíli zkusím jít blíže ke břehu, ale neujdu více než pár metrů. Na břeh se škrábat ani nezkouším. Jednak je to vysoko, a jednak to bahno kromě trav a dalšímu plevelu ohromně svědčí též nejrůznějšímu hmyzu, vesměs obtížnému.

Krátce po obratu mě napadne zapnout navigaci. GPS se nemýlí. Nechť tedy sken displeje poslouží coby důkaz, že jsem opravdu v korytu Dunaje.

Za další čtvrthodinu jsem zpět u kamenů. Je pár minut po jedenácté. Dál po proudu (to berte čistě teoreticky, když tam momentálně žádný není) by bylo možno dojít k ústí malé řeky Elta do koryta Dunaje. To se tak znovu naplní, ovšem nazývat pokračující řeku Dunajem dovoluje snad jen tradice.

Na odjezdu pořídím ještě jednu srovnávací fotku. Je to kousek před propadáním, takže nemůže nijak překvapit, že vody je tu oproti loňsku viditelně méně.

Propadáním Dunaje je vyčerpán program této cesty. Zbývá jen ujet okolo 550 kilometrů domů (celkem jich bude 716, čímž na poslední chvíli trhnu denní rekord). Když se po hodině a půl zastavím na něco k obědu, mám z nich ukrojeno jen kolem stovky.

Když pak vjedu na dálnici A6, objeví se směrovky na Norimberk, aby mi nenápadně připomněly, kde cesta před více než třemi týdny začala.

Přesně v půl páté přejedu u Rozvadova českou hranici. Na domácí půdě se tak opět ocitám po 23 dnech, 6 hodinách a 25 minutách. To je taky jeden z rekordů, které přinesla tato cesta.

Tím hlavním je samozřejmě ujetá vzdálenost, která činí 8619 kilometrů. Snad pro jistou výjimečnost cesty jsem tentokrát uváděl i nějaké ty dílčí počty. V zájmu úplnosti tedy zbývá dodat, že po návratu do Evropy jsem těch kilometrů ujel 4014. A pokud vás zajímá i tohle, pak nádrží proteklo zhruba 460 litrů nafty.

Ano, dojel jsem autem na Kanáry a zpět, to teď můžu s klidem tvrdit. Ale i když ostrov Tenerife byl zážitkem jedinečným, pořád byl jen epizodou na téhle opravdu dlouhé cestě. A jestli mají být jedinými nepříjemnostmi ztracená nabíječka k telefonu a parkovné v Campione, beru to všemi deseti. Jen na okraj: ještě večer v den návratu jsem poslal mail obecnímu úřadu v Campione d’Italia, jestli by nebylo možné aspoň část peněz vrátit. Můžete si tipnout, co mi asi tak odepsali. Navíc až po urgenci.

Přemýšlel jsem nad nějakým vhodným závěrem, pak mě napadlo, že by jím mohla být fotka. Tou se vrátím do španělského Aznalcázaru, když ukážu přívěsek, který jsem spolu s požehnáním dostal od kaplana. Rozhodně jsem se kvůli němu neobrátil na víru, ale kaplanovi za jeho upřímné úmysly stejně děkuji. Stejně tak děkuji těm, kteří mi před cestou přispěli radou nebo si na mě na cestě občas vzpomněli. Vím, že vás nebylo málo.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.