Jak dojet na ostrov a zpátky (23.)

Přírodní krásy ani místa plná kultury a historie nejsou sama o sobě ničím překvapivým, ale tato cesta přece jen byla trochu výjimečná. Kdo chcete, pomyslně si přisedněte, předem ale upozorňuji, že to tentokrát bude opravdu dlouhé.

23. kapitola: Mosty přes Rýn a přes hranice (12. července 2025)

Snídaně se podává o půl deváté v zahradním altánu. Je to na úrovni, je to stylové, řekl bych, že je to typicky švýcarské, a určitě je toho hodně.

Než dnes vyrazíme na cestu, otevřeme znovu aplikaci Švýcarské národní banky a podíváme se na dvacetifrankovou bankovku. Souhvězdí na její přední straně jsou rozšířena do trojrozměrné podoby. Animace spočívá v tom, že nejprve naskočí obraz izolovaných hvězd, které jsou následně propojeny čarami.

Na zadní straně se toho děje trochu víc. Na filmovém plátně nejprve běží odpočítávání,...

... po něm se do prostoru rozletí motýli. Celé to trvá jen chvilku, můžeme jet.

Ze Suhru do Basileje není nijak daleko, jen asi 65 kilometrů většinou po dálnici. Na ní cesta ubíhá bez problémů, po příjezdu do města už trochu té trpělivosti uplatním.

Švýcarsko nezná pojem město v tom smyslu, jak jej chápou jiné státy. Statut města se neuděluje, kdysi přiznanými městskými právy se sice obce mohou nadále chlubit, ale to je tak vše. Do pojmu „statistické město“ jsou zahrnuty obce s nejméně 10.000 obyvateli, to je ale k ničemu nezavazuje. Sídlo se tak může zvát vesnicí, obcí či městem, občas je možné se setkat se všeobecným označením „Ort“ (doslova „místo“, ekvivalent v tomto kontextu však čeština nemá). Záleží to jen a jen na sebevnímání každé obce. Takže jsou ve Švýcarsku města, jež mají jen stovky obyvatel, a jako obec se často označují sídla, která těch deset tisíc spolehlivě převyšují.

Na každý pád je Basilej (německy Basel) na švýcarské poměry se svými 176.000 obyvatel skutečným velkoměstem (německy dle švýcarských pravopisných pravidel Grossstadt). Vždycky také byla druhá největší v celé konfederaci. Jejímu dalšímu rozrůstání však brání na severozápadě hranice s Francií, na severu hranice s Německem, a z těch ostatních stran další švýcarské obce. A tak ji v polovině 90. let předstihla Ženeva, kde dnes žije o třicet tisíc lidí více. Basilej je hlavním městem stejnojmenného kantonu, který ale od roku 1833 existuje jen formálně. Jeho obyvatelům se zdálo, že finance plynou převážně do hlavního města, které navíc má ve vrcholných orgánech kantonu nadměrně velké zastoupení, a tak si odhlasovali rozdělení na dva polokantony Basel-Stadt a Basel-Landschaft (v překladu Basilej-město a Basilej-venkov). Jako se srovnalo postavení polokantonů na úroveň ostatních kantonů, nejspíš se časem srovná i počet jejich zástupců kantonů ve Spolkové radě. Švýcarsko si prostě v některých věcech potrpí na postupný vývoj, tohle je jedna z nich. Mluví se i o tom, že až nastane ta správná doba, mohlo by dojít též ke změně názvu kantonu Basel-Landschaft, neboť s Basilejí nemá už bezmála dvě stě let nic společného, jen tu historii.

Zhruba tuším, kam chci zamířit, a povede se mi najít parkoviště na docela šikovném místě. Tím pádem nemusím využít zdejší městskou dopravu, prý velmi dobře organizovanou. Jejím základem jsou tramvaje, jezdící na užších kolejích, než jsme zvyklí třeba od nás. Koleje jsou v Basileji jedny, velké společnosti provozující městskou dopravu dvě. Poznají se podle barev tramvají (a autobusů tam, kam koleje nevedou). Zelenou barvu používá společnost BVB (Basler Verkehrs-Betriebe),...

... žlutou si pro sebe uzmula BLT (Baselland Transport, navzdory názvu působící i na území města). Vlastně si ani moc nekonkurují – linky mají nějak rozdělené a funguje to.

Jednou z nejvýznamnějších památek ve městě je Basilejská katedrála (německy Basler Münster), nápadná svou barvou červeného pískovce. Jestli máte dojem, že jste ji už někde viděli, je to dojem správný – v parku miniatur v Melide jsem ji uvedl mezi budovami dosud neviděnými. V plánu samozřejmě bylo její zařazení změnit.

Přicházím k ní chvíli před polednem, těsně předtím, než uvnitř začne varhanní koncert, jehož tématem je Bach. Na programu však není jeho hudba. Liszt udělal to, co předtím Bach sám: napsal vlastní skladbu na téma složené z tónů b-a-c-h.

Brahmsova varhanní hudba není nic, co by v tomto prostředí nemohl návštěvník přidat. V závěru však svůj vlastní výtvor na čtyřtónové téma přidá i sám varhaník, ale k předešlé klasice se jeho divočina moc nehodí. Ale netrvá to dlouho, kladné dojmy zůstanou.

Kanton Basilej se ke Švýcarsku připojil jako jedenáctý v pořadí v roce 1501, byl ale první, jemuž bylo členství ve spolku nabídnuto. Konfederace tak získala strategický bod na Rýnu. Říká se, že s nabídkou vyčkávala do doby, než bude konečně dostavěna basilejská katedrála, aby se vyhnula požadavku na finanční podporu. Možná je to jen legenda, faktem nicméně je, že katedrála byla dokončena v roce 1500. Její stavba přitom začala už v roce 1049. Samozřejmě v románském stylu, ale po čtyřech a půl století je výsledek gotický.

Rozestavěná katedrála byla vážně poškozena při zemětřesení v říjnu 1356, jež je ve známé evropské historii vůbec nejsilnější. Opravami byl pověřen Jan Parléř (v německy hovořícím prostředí Johann Parler), bratr u nás známějšího Petra. Ke třem původně plánovaným lodím byly přidány další dvě, takže kostel je to opravdu impozantní, s nezvykle členěným interiérem, kdy shromáždění věřících obklopuje hlavní oltář ze všech stran.

Vitrážová okna jsou novogotická, pocházejí z 19. století.

Kašna Dreizaggbrunne (v překladu Trojzubcová), mimo jiné tradiční basilejské setkávací místo, stojí od roku 1837 asi 200 metrů od katedrály. V roce 1935 byla posunuta po svahu o několik metrů výše, neboť začala překážet stále hustší dopravě na Freie Strasse.

Další čtvrtkilometr je to k další známé fontáně. Ta se jmenuje Karneval a pochází ze 70. let. Podle svého autora bývá nazývána též Tinguelyho fontánou.

V poměrně velkém, ale velmi mělkém bazénu jsou na místě někdejšího jeviště umístěny pohybující se kovové figury, typické pro divadlo a často používané jako masky při masopustu, svátku ve Švýcarsku dodnes velmi oblíbeném. Figury stojí na hladině zdánlivě samostatně, ale proudem vody jako by spolu komunikovaly.

Měl bych ovšem dostát názvu dnešní kapitoly. První z mostů tedy nabídnu hned po krátké kavárenské pauze, která obnáší asi patnáct minut času, šest franků za schorle a šest a půl za latte.

Je silniční (samozřejmě most, ne pauza), jmenuje se Wettstein Brücke a spojuje části Basileje ležící jižně a severně od Rýna. Tohle samo o sobě stojí za zmínku, neboť švýcarských území na severním břehu řeky je poskrovnu. Most byl dokončen v roce 1879, nadšení i kritiku si vysloužil šikmou mostovkou. Ve své době šlo o netradiční i odvážné spojení dvou břehů o rozdíné výšce. Dva roky po otevření pak získal dnešní název – pojmenován byl po někdejším starostovi Basileje, jemuž jsou připisovány zásluhy na vydělení Švýcarské konfederace ze Svaté říše římské. Dodnes je to považováno za důležitý mezník ve švýcarské historii, potvrzený evropskými mocnostmi ve Vestfálském míru z roku 1648, jímž formálně skončila třicetiletá válka.

Basilej přímo sousedí s Francií a Německem, takže je tu logicky i trojmezí. A protože je tu i Rýn coby hraniční řeka, nalézá se bod dotyku tří států uprostřed jeho toku. Fyzicky jej tudíž dosáhnout lze těžce, spatřit jej je už lehčí, když se tedy spokojíme s tím, že si to trojmezí určíme jen přibližně, neboť uprostřed řeky není nijak vyznačeno.

Vhodné místo ve Francii je autem poměrně daleko. Doprava v Basileji je v sobotu odpoledne hustší, než bych čekal, a stát v kolonách se mi vůbec nechce. Alternativou je ujít na rýnský ostroh a zpět dohromady skoro deset kilometrů, což se mi chce ještě méně. Vyhrává tedy německý Weil am Rhein.

Nevím, jestli jsem si vybral správně, nějakou chvíli totiž trvá, než se dostanu na ten kousek dálnice, který mě má vyvést ze Švýcarska. Když pak z ní zase sjedu, stejnou trasou k hranici vedou tramvajové koleje.

Do německého Weilu am Rhein skutečně zajíždějí basilejské tramvaje, a ještě o chvíli později zjistím, že obsluhují i několik zastávek na území Francie. Možná to mohl být zajímavý způsob dopravy, jenže na tyhle úvahy už je teď pozdě. Parkování najdu v přijatelném čase a odpadne mi cesta zpátky do Basileje, čímž ve výsledku snad nějaký ten čas i ušetřím.

Blízkost trojmezí oznamují prapory všech tří dotýkajících se států.

Od nich je to nějakých sto padesát metrů k mostu přes Rýn, který od roku 2007 spojuje Weil am Rhein s francouzským městem Huningue.

Hlavní tok Rýna je z pohledu mostu vpravo. Vlevo je slepé rameno, které využívá basilejský přístav. Bod trojmezí tedy hledejte vpravo od středu fotky, přibližně v její třetině, ještě před úrovní špičky ostrohu. Od mostu by mělo být vzdáleno asi dvě stě metrů. Za ním pak po Rýnu probíhá i hranice švýcarsko-francouzská, ovšem tyto dvě země tady nespojuje nic.

Přejdu po mostě na francouzský břeh. Huningue bylo původně severním předměstím Basileje. Spolu s ní vstoupilo v roce 1501 i do konfederace, ale v roce 1623, tedy brzy po vypuknutí třicetileté války, nad ním získali kontrolu Habsburkové. Švýcarsku se už nepodařilo jej znovu ovládnout, v roce 1648 se obec rozhodla připojit k Francii.

Návštěva Francie obnáší jen několik symbolických minut. Po návratu sejdu z mostu směrem doprava a pokračuji po německém břehu Rýna.

Na dohled mám památník na švýcarském ostrohu, vztyčený v roce 1957. Oficiální název nemá, nazýván je různě. Například Dreiländereck, což je německý výraz pro trojmezí, nebo prostě jen Pylon, což je srozumitelné v mnoha jazycích. Uvádí se, že skutečný geografický bod trojmezí je od Pylonu vzdálen 160 metrů.

Švýcarsko s Německem hraničí po zemi, a obě země spojuje dálnice a silnice, a tedy i tramvajová linka, jak už vím. V prostoru trojmezí je ale odděluje plot. K hranici totiž přiléhá basilejský přístav, kam je přístup jen ze švýcarské strany. Takže jdu chvíli kolem plotu, minu hraniční kámen, obejdu celnici a za chvíli jsem u auta.

Asi pětadvacet kilometrů je odtud do Rheinfeldenu. To si žádá upřesnění, neboť města tohoto názvu jsou kolem Rýna dvě – jedno ve Švýcarsku, jedno v Německu. Přijíždím tedy do toho německého. Zaparkuji někde poblíž centra a necelý kilometr k řece dojdu pěšky.

Kdysi jedno město, založené už někdy před rokem 850, rozdělil Napoleon v roce 1802, když na Rýnu stanovil nové hranice a přidělil jižní část města vazalskému režimu Helvétské republiky. Na tomto stavu nezměnil nic ani Vídeňský kongres, který v roce 1815 potvrdil obnovení státní suverenity Švýcarska.

Od té doby se obě části Rheinfeldenu vyvíjejí samostatně, dokonce mají zcela odlišné městské znaky. Severní část města zůstala Bádensku, jižní připadla kantonu Aargau. Ať už na Napoleona vzpomínají Švýcaři jakkoliv, právě za jeho nadvlády došlo k výraznému rozšíření švýcarského území, prvnímu od roku 1513.

V letech 1911-1912 byl postaven kamenný most, ale ten je dnes přístupný jen pěším a cyklistům. A také taxíkům. Chcete-li jet z Rheinfeldu do Rheinfeldu autem vlastním, musíte dojet po silnici podél Rýna těsně za město, tam najet na dálnici, po ní přejet přes řeku, potažmo přes hranici, a ihned za ní zase sjet. Pak už zbývá jen dojet na druhé straně tam, kam potřebujete.

Ostrůvek, z nějž byla pořízena předchozí fotka, už náleží Švýcarsku. Na jeho úrovni stojí socha Judity, darovaná v roce 1980 občany německého Rheinfeldenu, jež má připomínat přidělení městských práv Rheinfeldenu v roce 1830. Tehdy to bylo právě 850 let. Koresponduje to s už zmíněným rokem, který byl pro tuto příležitost považován za rok založení města. Které je nejspíš o nějaký ten rok starší, jenže o kolik přesně, to už asi nikdo nezjistí. První písemná zmínka o městě sice pochází z roku 851, ale takto zakulacené to asi lépe vypadalo. Judita (v němčině Judith) nebyla zvolena náhodou. Alegorická postava z románu Zelený Jindřich švýcarského spisovatele Gottfrieda Kellera je inspirována biblickou Juditou, hrdinkou chránící vlastní lid.

Zastavím se v kavárně na švýcarské straně mostu. Přestávka obnáší sotva dvacet minut, během kterých musím stihnout nejenom sepsat pár poznámek z dneška,...

... ale též vyfotit most z jihu.

Ještě o kousek dál na východ je lázeňské město Bad Säckingen. Stejně jako při všech dosavadních dnešních zastávkách v Německu se mi podaří zaparkovat zadarmo a ne moc daleko od Rýna. Dojít k němu je tedy dílem chvíle. Nápadnou stavbou na jeho břehu je Zlodějská věž (německy Diebsturm), postavená kolem roku 1270 coby součást jižního konce městského opevnění.

Jak už to u podobných staveb bývá, během staletí změnila svůj účel. Za název vděčí faktu, že byla po nějaký čas vězením. V 19. století město uvažovalo o její vrácení původnímu účelu, ale zchátralá věž se ukázala být pro obranu města nezpůsobilou. Tehdejší renovátoři ji nejspíš zachránili, ovšem romantické cimbuří, pseudorománská okna a balkón podstatně změnily její vzhled. Ve vnitřních prostorách jsou dnes většinou malířské ateliéry.

Věž se stala součástí komplexu nejvýznamnějších městských památek. K nim patří především most přes Rýn, s 204 metry vůbec nejdelší dřevěný zastřešený most v Evropě.

Uvádí se, že byl postaven v roce 1272, pravda je to však jen částečně. Most byl několikrát zničen a znovu obnoven, současná stavba pochází z roku 1699.

Názvů má most několik, vlastně ani nevím, jestli je některý z nich oficiální. Holzbrücke, Säckingener Brücke, Säckingerbrücke, Rheinbrücke, možno případně též Holzbrugg ve švýcarském nářečí. Běžné dopravě sloužil až do roku 1979, kdy byl pár set metrů po proudu otevřen nový silniční most.

Napoleonské války zcela změnily politické poměry v Evropě. Vídeňský kongres oddělil území severně od Rýna od Rakouska a umožnil vznik Velkovévodství Bádenska. Jako v mnohých jiných případech tím jen posvětil už reálně existující stav, což dokládá i historický hraniční kámen pod střechou mostu, který tu stojí už od roku 1810. Tehdy byl za hranici mezi Švýcarskem a Bádenskem považován střed mostu, ale hranice byla později upravena dle obecných zvyklostí, kdy hranice mezi státy prochází středem řeky. Na místě se také dozvím, že skutečná hranice probíhá přesně o 8 metrů a 20 centimetrů dále směrem ke švýcarskému břehu.

Při renovaci mostu v roce 2014 se uvažovalo o přemístění kamene na skutečnou hranici, ale nakonec byl ponechán na svém původním místě. V roce 2023 byla hranice vyznačena bílým pruhem uvnitř mostu.

Ostrůvek na řece mají i tady, a opět se podle něj dá orientovat. Tentokrát je ovšem součástí Německa.

Až v roce 2014 vyšlo najevo, že v pilířích jsou stále trhaviny, které do mostů na hranicích s Německem za studené války tajně umístila švýcarská armáda. Byla to součást obrany země v případě, že by byla Spolková republika obsazena armádami Varšavské smlouvy. Nutno podotknout, že takové plány opravdu existovaly, naštěstí však zůstaly jen na papíře. Nálože, které v případě ohrožení měly vyhodit mosty do vzduchu, byly od konce 90. let postupně odstraňovány. Na most v Bad Säckingenu se zřejmě pozapomnělo.

Švýcarská celnice byla přesunuta na nový most, který – budete-li se trochu snažit – je na předešlé fotce k rozeznání. Ta původní ještě nějaký čas fungovala pro ty, kteří most přecházeli pěšky nebo přejížděli na kole. Vnější vzhled budovy je stále stejný, v současnosti slouží jako kavárna.

Blíží se sedmá hodina, a tak je to tentokrát Švýcarsko, kde se zdržím jen pár minut. Vlastně ani neopustím most a už obracím zpátky.

Zlodějská věž dnes stojí na okraji parku náležejícího k zámku Schönau. Opticky tento dojem podporuje zeď, jež park ohraničuje. Je tu také jeden ze vstupů do zámeckého areálu, stačí jen vystoupat po pár schodech.

Zámek nese jméno pánů ze Schönau, kteří jej nechali postavit v letech 1600 až 1680. Zbytek je mi trochu záhadný: ať najdete prakticky jakýkoli zdroj informací o zámku, všechny se shodují na tom, jak je zachován v původním stavu. A vzápětí se dočtete o dvou zbouraných věžích, jež se dvěma zbylými tvořily vrcholy obdélníka. Obě padly za oběť úpravám, prováděným na konci 17. století. Tehdy byla naopak přistavěná věž uprostřed průčelí. To jsou tedy holá fakta, míru zachování původního vzhledu už posuďte sami.

Krátce poté přejedu Rýn po novém silničním mostě. V další cestě mě ale zdrží uzavírka, která přijde zcela bez předchozího varování. Chvíli mám dojem, že bych mohl projet stranou ležící osadou. To by ale musely existovat cesty, které navigace nabízí. Oba pokusy končí ve slepé uličce.

Nezbývá mi, než se nad mapou na chvíli zastavit a kousek po kousku si vytyčit objízdnou trasu. Do Oltenu tak přijedu se značným zpožděním, což se projeví na světelných podmínkách.

Poslední dnešní most mezi ty ostatní moc nezapadá. Nepřekračuje ani hranice ani Rýn, ale stojí na rozhraní starého města Oltenu a mnohem mladší nádražní čtvrti. Spojuje břehy řeky Aary. Postaven byl kolem roku 1295, ani tady však nejde o původní konstrukci. Ta byla občas poničena povodněmi, most byl vždy znovu opraven.

Rok 1797 dokládá, že v plánech na obranu země se s mosty počítalo odedávna. Tehdy byl most v Oltenu z nařízení spolkových orgánů úmyslně zapálen, címž měl být ztížen postup Napoleonovy armády. Komplikaci to znamenalo skutečně jen malou, a nadělalo to více zlé krve než dobra. Zatímco kanton Solothurn, k němuž Olten náleží, pohrozil odchodem z konfederace, zástupci města symbolicky předali generálům francouzské armády klíče od města. Vše následující se už odehrávalo mimo vůli kantonu i konfederace. Po skončení francouzské okupace na odchod ze svazku nikdo nemyslel, naopak most, obnovený v roce 1803, dnes nese vlajky švýcarských kantonů i tu společnou.

Do ubytování v Suhru je to odtud nějakých patnáct či dvacet minut. Ještě zaplatím frank a čtyřicet rapů za parkování a mohu jet. V cíli jsem těsně před desátou, už se šeří. Plánovaný program jsem tedy stihl, byť ke konci v trochu zrychleném režimu.

Nepočítám-li dny, kdy auto stálo na trajektu nebo kdy bylo nutné jen se přemístit z přístavu do Bocacangreja či naopak, byl dnešek co do ujetých kilometrů nejmírnějším. Výsledné číslo 197 mě však k domovu nepřiblížilo ani o píď. Vše tedy zůstává na zítřek.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.