Jak dojet na ostrov a zpátky (22.)

Přírodní krásy ani místa plná kultury a historie nejsou sama o sobě ničím překvapivým, ale tato cesta přece jen byla trochu výjimečná. Kdo chcete, pomyslně si přisedněte, předem ale upozorňuji, že to tentokrát bude opravdu dlouhé.

22. kapitola: Jak se vyhnout tunelu (11. července 2025)

Stejně jako park miniatur v Melide byla i návštěva Campione d’Italia jedním z dluhů loňské cesty, a nemá cenu zakrývat, že jsem zpáteční trasu z Tenerife naplánoval tudy právě proto, abych nějaké ty dluhy smazal. Dojmy z Campione však zůstávají trochu rozpačité.

Historii má toto místo nepochybně zajímavou, ale právě ta z něj zároveň činí obec velmi izolovanou. Být jeden večer a jednu noc odříznut od veškeré komunikace se dá vydržet, ale jistému pocitu stísněnosti se ubránit nedá. Ten pramení především z omezených možností cokoliv smysluplného podniknout jak v obci samotné, tak i na kousku jezera, který k ní náleží, pokud zrovna neholdujete hazardu. Do celkového dojmu se pak nutně vkrádá i zádrhel s parkovným. Campione tak zůstane mezi místy jednou viděnými, u nichž budu důvod k návratu hledat jen těžko.

To by v tom ovšem byl čert, abych do toho jezera nevlezl. A když se mi nechce hledat pláž kdesi za Campione, půjde to holt u sousedů. S touto myšlenkou se vracím do Melide.

O pláži vedle parku s miniaturami vím samozřejmě už od včerejška. Přicházím sem hodně brzy – do půl deváté, kdy oficiálně otvírají, zbývá ještě nejméně dvacet minut. S několika dalšími návštěvníky jsem ale bez průtahů vpuštěn. Za to zaplatím 8 franků, k nutným nákladům je třeba přičíst ještě další tři za parkoviště.

Po ránu je 22 stupňů, ale voda je příjemná. Je to zároveň zřejmě poslední koupačka na téhle cestě, která po včerejším obratu na sever už jasně a neodvratně směřuje domů.

Luganské jezero (italsky Lago di Lugano) je se svými necelými padesáti čtverečními kilometry spíše menší: sousední Lago Maggiore je větší více než čtyřikrát, Lago di Como asi třikrát. Všechna společně patří mezi jižní předalpská jezera, jež co do rozlohy největší evropský horský systém v podstatě uzavírají.

Luganské jezero vzniklo na místě, kde se kdysi setkaly dva ledovce. Tomu také geologové přičítají jeho poměrně členité břehy. Možné to je, ovšem dílem lidským je násep, kterým byla v polovině 19. století navýšena moréna, na níž leží město Melide. Takto vzniklá hráz jezero téměř rozdělila na dvě části, zachovala však možnost lodní dopravy a hlavně zjednodušila přemostění jezera nejprve silnicí a železnicí, v 80. letech 20. století se k těmto komunikacím přidala i dálnice.

Pozorné oko odhalí na poslední fotce palmy, které trochu nabourávají zažitý obraz Švýcarska jako země zaslíbené milovníkům Alp a potažmo sněhu. Alpy zasahují až sem, až potud v pořádku, ovšem podnebí má Luganské jezero středomořské. Jeho menší části náležejí Itálii, což má až na další ten efekt, že především na jižních březích se zpravidla dá bez větších problémů připojit do italských mobilních sítí. Díky tomu mi hned po registraci přijde heslo k wifi v apartmánu v Campione.

Do vody vlezu třikrát, čímž cenu jednoho osvěžení v jezeře srazím na nějakých sedmdesát korun. Odcházím ve chvíli, kdy začne slunce mocně připalovat, to je asi v půl jedenácté. Na dálnici se pak zastavím na něco k jídlu. Snídani jsem dnes vynechal, takže v poledne je opravdu nejvyšší čas.

Při placení padne otázka, která mě překvapí i pobaví. Tady na jihu Švýcarska se mluví především italsky, ale protože tímto jazykem úplně dobře nevládnu, přejdu do němčiny, spoléhaje přitom na to, že snad všichni Švýcaři jsou minimálně bilingvní. A mladá paní či možná slečna u pokladny se mě s vážnou tváří zeptá, ze kterého prý jsem kantonu, že mám tak milý německý přízvuk. Odpověď ji překvapí, zasmějeme se společně. Pro mou slabší slovní zásobu je to v podstatě vyznamenání, každopádně je to nejvtipnější situace, kterou jsem na téhle dlouhé cestě zažil. A času na překonání už věru mnoho není.

Ještě se zdržím. Jen na chvíli, kterou využiju k malé poznámce. Je asi všeobecně známou věcí, že Švýcarsko stojí mimo bruselské struktury, takže se na něj nevztahují tamní nařízení. Jde o zemi nade vší pochybnost zelenou v nejlepším smyslu toho slova. A to i přesto, že některé věci si Švýcaři dělají stále po svém. Zátky, na které jsme my byli nuceni skoro zapomenout, tu mají všechny nápojové lahve. A divme se tomu společně, Švýcarsko stále žije.

Pokračuji v jízdě, jejímž hlavním účelem je dostat se z jihu Švýcarska na sever, potažmo z italsky hovořící oblasti do německé.

Jedna zastávka je plánovaná, druhá se mi postaví do cesty sama. To se občas stává, a zpravidla jde o záležitosti, které nakonec vítám.

Nejinak je tomu i tentokrát. Dálnice projíždí skoro sedmnáctikilometrovým Gotthardským tunelem, druhým nejdelším v Evropě. Postaven byl v roce 1980, ovšem pouze jako jednotubusový. Už nějakých deset či patnáct let jeho kapacita nestačí, a tak v roce 2016 federální referendum rozhodlo o rozšíření tunelu.

Výstavba druhého tubusu začala na jaře 2021, do jeho dokončení však budou zřejmě časté kolony takové, jaká je právě teď. Aktuální zprávy, jež svítí nad dálnicí, hovoří o tom, že průjezd tunelem může trvat až hodinu a půl. Mám ale možnost volby, silnicí přes průsmyk to prý trvá asi hodinu. Zařadím se tedy do pruhu, který mě po chvíli z dálnice nasměruje na horskou silnici. Jen dodám, že úsek, po který můžete změnit názor, je na rozmyšlení dostatečně dlouhý.

Kilometr před výjezdem už ale musíte být rozhodnuti.

Ta hodina je v tomto případě pouhá teorie. Cestou k průsmyku je třeba zdolat převýšení o pár metrů větší než jeden kilometr a ujet asi dvakrát delší vzdálenost než tunelem.

A jako na každé horské silnici mě čeká spousta zastávek, protože alpské scenérie stojí za uchování na spolehlivějším médiu, než je vlastní paměť. Na podobných silnicích se s tím počítá předem, takže odpočívadel je tu opravdu dost.

Silnice je kvalitní, široká, po celé délce se dvěma oddělenými jízdními pruhy, s rychlostí omezenou jen v serpentinách. Odvážnější řidiči dokážou využít pár míst k předjíždění, u nich ovšem předpokládám, že po silnici k průsmyku nejedou poprvé.

Cesta Gotthardským průsmykem je známá odnepaměti. Překonává alpský hřbet v severojižním směru, využívali ji už Římané, byť jen řídce.

Důvodem nebyl samotný průsmyk, ten je schůdný docela dobře. Pro soumarské povozy byla problematická soutěska na severní straně masivu. Po jejím přemostění na počátku 13. století však vzrostl význam průsmyku až do té míry, že se císař Friedrich II. rozhodl roku 1231 udělit zemi zvané Uri, na jejímž území průsmyk leží, privilegia, která ji podřizovala přímo jemu. Jinak byla i se svými obyvateli „svobodna od říše“, což v praxi znamenalo mnohé úlevy, především daňové. Jeho syn Heinrich VII., po jistou dobu fakticky spoluvládce, pak kolem roku 1250 udělil stejná práva i zemím Unterwalden a Schwyz.

Zpočátku to bylo výhodné pro obě strany. Císař získal cestu, kterou bylo možno rychle přesouvat vojska, což potřeboval hlavně kvůli sporu s Itálií o kraj kolem řeky Ticino. Platil za to mýto, což byl pro země jistý zdroj příjmů. Takhle to fungovalo až do té doby, než si ty tři země – které samy sebe označovaly jako kantony – uvědomily, že by možná mohly vydělat mnohem více, pokud by se cesta průsmykem stala cestou obchodní. Ne náhodou se právě tyto tři země se roku 1291 staly zakládajícími kantony konfederace. Gotthardská cesta tak měla zásadní vliv na samotný vznik Švýcarska, za nímž tedy v prvopočátku stál ekonomický kalkul. Švýcarsko nakonec po napoleonských válkách získalo i oblast okolo Ticina. Ta se po pár letech, kdy ji společně spravovaly ostatní kantony, stala plnoprávným členem konfederace v roce 1803 – ovšem s výjimkou obce Campione, jak už víme.

Dnešní silnice, dokončená v této podobě v roce 1983, vede po trase od té středověké hodně odlišné, neboť až její stavitelé si mohli dovolit budovat rozšířenou cestu na mostních podpěrách, což umožnilo větší poloměry oblouků v serpentinách. Dnes máte možnost volby, kudy do průsmyku přijet. Silnice sem totiž vedou dvě. Starší, zvaná Tremola, byla postavena mezi lety 1827 a 1830, a je to skutečně silnice pro fajnšmekry. Obě silnice se potkávají přímo v průsmyku, kde vedou těsně vedle sebe. Značení mě samozřejmě dovedlo na trasu novou, pohodlnější i rychlejší, ale té staré je třeba věnovat alespoň pohled.

V minulosti se musely protisměrné konvoje dát do pohybu koordinovaně, aby se stihly vyhnout na několika k tomu určených místech. To všechno je minulost, dnešní silnice je natolik široká, že se na ní auta mohou míjet jako kdekoliv jinde, a do průsmyku se dá vyjet relativně rychle.

Třináct kilometrů směrem vzhůru nakonec ujedu za něco málo přes půl hodiny. Ve výšce 2091 metrů nad mořem je asi patnáct stupňů. Jen díky slunečnému počasí se to dá zvládnout bez oblékání dalších vrstev.

Není to však úplný vrchol Gotthardského průsmyku (itlasky Passo del San Gottardo, německy Gotthardpass). Ten leží asi půl kilometru odtud a o 15 metrů výše. Jenže tady je přístřeší, kde vám dají najíst a napít, kde na vás nefouká a kde se k vám lidé chovají mile. Pauzu si ostatně zaslouží každé zdolání podobné výšky, ať už jste ji zvládli jakýmkoliv způsobem. Auto nechám na parkovišti na spojnici Tremoly a Nové silnice – opravdu se tak jmenuje (italsky Nuova strada del Passo del San Gottardo), odkud to mám k hospicu, jak se podobná bohulibá zařízení nazývají, to mám dvacet nebo třicet metrů.

K té pauze mi tentokrát postačí kus koláče. K němu a ke kapučínu mi potřebné náčiní přidají na stůl, ale k většímu jídlu si musíte příbor podat sami z úhledné skříňky zavěšené na stěně.

Gotthardský průsmyk je prakticky rozhraním italsky a německy hovořící části Švýcarska, hranice mezi kantony Ticino a Uri je nedaleko odtud. Průsmyk také dělí povodí Rýna a Pádu. Horská jezera na vrcholové partii nechybí, cedule u Lago dell’Ospizio též uvádí pouze nadmořskou výšku hospicu, od nějž odvozuje svůj název.

Největší ze zdejších jezer je Lago della Piazza, ale i to zaujímá poměrně skromnou plochu 0,04 čtverečního kilometru, jinými slovy čtyři hektary.

Cestou dolů stavím hned za vrcholem průsmyku a snažím se zachytit obě souběžné silnice. Snad je na fotce najdete. Obě se po chvíli spojují, takto vzniklá silnice dál nese název Gotthardstrasse.

Na severní straně masivu, kousek od průsmyku, pramení Gotthardreuss, jedna ze zdrojnic řeky Reuss, tedy té, jež protéká tou zmíněnou obtížně překonatelnou soutěskou.

U ní se mi bohužel zastavit nepodaří. Odpočívadlo je totiž v protějším směru, navíc přeplněné. V poměrně hustém provozu si odstavit auto v silnici netroufnu. Když sjedu o kus dál, už na soutěsku nevidím. Pohled na klikatící se silnici nebo na jednu z četných galerií, jež cestu chrání před lavinami a jinými sesuvy, je sice zajímavý, ale cosi důležitého mi přece jen uniklo.

Řeka Reuss se mi to ovšem snaží aspoň částečně vynahradit, neboť dál padá divoce po kamenech. Stejně jako silnice poklesne její tok o tisíc výškových metrů, a je až s podivem, do jak obrovského jezera se nakonec dokáže rozšířit.

Opět na mě zbylo místo o kus níž, než jsem chtěl zastavit, ale tentokrát se mi to vyplatilo. S trochou štěstí objevuji kouzelný kamenný obloukový most Häderlisbrücke. Postaven byl v roce 1649, a jeho účelem bylo samozřejmě překonat divoké údolí Reussu. Původní most už dnes nestojí, v roce 1987 jej strhla povodeň. Co nejvěrnější replika byla dokončena v roce 1991.

Kdysi opomíjený horský masiv se v běhu staletí stal důležitou dopravní tepnou. Počítejme spolu: masivem vede dálniční tunel, průsmykem hned dvě silnice, a pozadu nezůstává ani železnice. Po trati, jež od roku 1881 překonává Gotthardský masiv vrcholovým tunelem, byla v roce 2016 otevřena druhá trasa, jejíž součástí je Gotthardský úpatní tunel, nejdelší železniční tunel na světě. Je celkem logické, že vrcholová trať vede místy souběžně se silnicí. Situace, kdy si jedete po rovném úseku a náhle se vedle vás vynoří vlak, dokáže nepřipraveného řidiče trochu zaskočit.

Před půl třetí se konečně dostanu zpátky na dálnici. Doprava v tunelu se mezitím zcela zastavila, takže pro osobní auta momentálně existuje pouze cesta přes průsmyk. Náklaďákům nezbývá, než zůstat stát v koloně. Jim je totiž cesta průsmykem zapovězena.

Přes všechny zastávky jsem si průsmykem cestu opravdu zkrátil. Pokud by průjezd tunelem opravdu trval hodinu a půl, bylo by to tak nastejno. Když ale vidím, jak tunel vypadá teď, dost možná bych tam uvízl na dobu delší. A kdyby nic jiného, byly kilometry na cestě průsmykem rozhodně zábavnější než trčení v tunelu. Nakonec jsem rád, že mám Gotthardský masiv už za sebou. V jižním směru totiž stojí několikakilometrová kolona, a není důvod se domnívat, že by to v mém směru mohlo před tunelem být jiné.

Řeka Reuss vytváří mezi Altdorfem a Luzernem jezero Vierwaldstättersee. Byl jsem u něj už loni, ale přece jen se ještě zastavím.

Zajedu do obce Horw nedaleko Luzernu, přesněji do její části zvané Kastanienbaum. To je v podstatě jedna ulice, z jedné poloviny volně průjezdná, z té druhé pro veřejnost uzavřená. Někde tady bydlel za svého švýcarského exilu světově proslulý český dirigent Rafael Kubelík. Není veřejnou informací, který dům na břehu jezera vlastnil, ale zkusím trochu zapátrat.

Parkovací místa jsou v Kastanienbaumu přesně dvě. Nezdá se to být mnoho, ale i ta dvě jsou skoro až příliš. Vždyť kdo by v luxusní čtvrti, jíž Kastanienbaum bezpochyby je, potřeboval zastavit jen tak na ulici.

Rafael Kubelík zemřel v létě roku 1996, takže mnoho pamětníků už asi nebude. Zkouším tedy ptát se především starších lidí. Většinou jsou to však turisté. Těm zbylým většinou jméno nic neříká, a jen snad dva vědí, o koho šlo. Poradit mi však zatím neumí nikdo. Zcela zásadní rady se mi nakonec dostane překvapivě od člověka zjevně mladšího než já, a navíc hovořícího anglicky, leč dlouhodobého zdejšího rezidenta. Nasměruje mě do té části Kastanienbaumu, do níž je vjezd zakázán.

Nelze očekávat, že skutečně uvidím Kubelíkův dům. Většina zdejších obyvatel bydlí ukryta za neprostupnou stěnou stromů či živých plotů, kterou přerušuje jedině příjezdová cesta, zpravidla označená jako privátní, na niž je cizím zakázán i vstup.

Rafael Kubelík byl nepochybně člověkem laskavým, docela jistě ve své profesi, leč coby exulant se společenského života v Kastanienbaumu účastnil jen málo. I to zřejmě přispívá ke všeobecné nevědomosti o jeho zdejším pobytu. I kdybych snad nenašel nic, už jen samotná procházka po břehu Vierwaldstättersee nechť je považována za přínos.

Ovšem různé indicie spolu s pamětí předků toho člověka, co mi poradil, připouštějí, že příjezd k domu jsem možná objevil. Kastanienbaum jsem přitom zvládl projít z jednoho konce na druhý, některé části i vícekrát. V samém závěru zůstanu zřejmě trochu tajemný, neboť při respektování oné neveřejnosti nebo chcete-li anonymity se zdráhám byť jen naznačit, kde to pravé místo je. Fotku tedy přidám jen takovou, z níž místo nelze poznat, ale jsem přesvědčen, že na ní skutečně je vjezd či vchod na pozemek, na němž stojí dům kdysi obývaný Rafaelem Kubelíkem a jeho ženou Elsie Morison. Ani jeden z nich tu však svoje dny nedožil – Rafael zemřel v Luzernu, Elsie o necelých dvacet let později v Praze.

K autu to mám asi kilometr, a přicházím k němu přesně v tu minutu, kdy mi končí zaplacené parkování. Odjezd proto nijak neodkládám. Zastavím se však aspoň na malou večeři, z níž se však vyklube asi hodinu dlouhá pauza.

V Suhru, jedenáctitisícovém městě ležícím v kantonu Aargau na severu Švýcarska přibližně mezi Basilejí a Curychem, jsem asi dvacet minut před osmou hodinou. Ubytování v apartmánu Casa Fortuna je na téhle cestě úplně poslední, a vedle Bocacangreja je jediné, ve kterém setrvám více než jednu noc. Majitel je německy hovořící Švýcar, jeho žena Češka od Litvínova. Taky dobrá náhoda.

Tady bych mohl kapitolu ukončit, ale mám tu ještě malou hru s franky. Švýcarská národní banka vymyslela aplikaci, z níž se o bankovkách mnohé dozvíte, navíc vám rozšíří obrázky na nich do trojrozměrného prostoru a do pohybu. Můžete si to vyzkoušet i v případě, že švýcarské franky nemáte: funguje to i se skenem bankovky zobrazeným třeba jen na monitoru počítače.

Dnes večer sáhnu po desetifrankovce, jejímž tématem je čas. Hodinový strojek může být jedním ze švýcarských symbolů, shodou okolností je pod ním zobrazen vjezd do Gotthardského úpatního tunelu.

Druhá strana bankovky vám ukáže aktuální čas v několika světových velkoměstech. Bernský čas mi prozradí, že už je opravdu pozdě, a tak jdu rychle spát.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.