Jak dojet na ostrov a zpátky (21.)

Přírodní krásy ani místa plná kultury a historie nejsou sama o sobě ničím překvapivým, ale tato cesta přece jen byla trochu výjimečná. Kdo chcete, pomyslně si přisedněte, předem ale upozorňuji, že to tentokrát bude opravdu dlouhé.

21. kapitola: Švýcarské miniatury a italská noc (10. července 2025)

Snídani v Sanremu čekat nemůžu, a tak vyjíždím dříve a zastavím se někde na dálnici, pořád ještě blízko města. Cesta jinak probíhá jako obvykle, občas to jede, občas ne. Takto se postupně propracuji až k obědu.

Pak už směřuji k cíli, který mám od samého dnešního startu: dostat se co nejdříve do Švýcarska, kde mě čeká další bod programu.

Na hranici jsem nakonec před třetí hodinou. Oproti zvyklostem tu Švýcaři provádějí jakési kontroly, ovšem velice formální, ve velmi mírném a tím pádem i zrychleném režimu. V mém případě se spokojí jen s pozdravem, po kterém následuje další pokyn hlavou, abych jel dál. Na to odpovím dalším přikývnutím, čímž jsem oficiálně vpuštěn do země.

Stejně ale musím zastavit. Více než samotný přechod hranice mě zdrží zakoupení švýcarské dálniční známky, letos v pomerančové barvě. Přísně vzato se ovšem stále nalézám na území Itálie, neboť státní hranice přetíná dálnici až za budovou celnice.

Obec Melide v nejjižnějším cípu Švýcarska není odtud vůbec daleko, taky jsem tam za chvíli, jenže je tu obrovský problém s parkováním. Všechno je plné, volné místo najdu až na třetím parkovišti, které stihnu vyzkoušet.

Až chvíli před čtvrtou se tedy dostávám k parku Swiss Miniatur. V roce 1959 jej založil jakýsi pan Pierre Vuigner. A park funguje dál i poté, co jeho zakladatel odešel před 14 lety na věčnost. Zároveň je to konečně splněný bod programu loňské Alpské tour. Z něj nuceně vypadl poté, co jsem narazil na neprůjezdný úsek dálnice, když sesuv půdy po povodni strhl část dálnice.

Vstupné je 22 franků (v přepočtu asi 560 korun). Na ploše 14.000 metrů čtverečních najdete více než 130 modelů nejrůznějších staveb z celého Švýcarska.

Všechny jsou v měřítku 1:25 vyvedeny do nejmenších detailů. U každého modelu je cedulka s názvem stavby a s uvedením místa, kde se nalézá jeho předloha. Znalí znaků a zkratek švýcarských kantonů pak mohou k místu či obci přiřadit další údaj. Zkratky jsou tytéž, které vozí auta na registračních značkách.

Rád si připomenu místa, která jsem loni navštívil – každý takový model, který najdu, potěší. A najdu samozřejmě i spoustu míst, kde jsem ještě nebyl. Je to zkrátka katalog švýcarských památek v trojrozměrném provedení. Z loni navštívených míst tedy postupně nacházím miniaturu Kapličkového mostu v Luzernu,...

... Bundeshausu, katedrály...

... a Hodinové věže v Bernu,...

... schaffhausenské pevnosti Munot...

... nebo náměstí s radnicí ve Steinu am Rhein.

Věrna realitě zůstává katedrála v Lausanne, neboť i v parku miniatur ji umístili tak, že ji celou vyfotíte jen velmi obtížně.

Nejde jen o historické památky: jsou tu i stavby moderní, jako třeba letiště v Curychu...

... nebo futuristická dálniční restaurace Mövenpick. A tím se dostávám nenápadně k dopravě všeho druhu, která je v parku také zastoupena.

Tak třeba hned u vchodu jezdí po jezeře lodě. Pravda, ty ryby, co plavou mezi nimi, jsou co do velikosti trochu v nepoměru, neboť velryby ve švýcarských jezerech opravdu nežijí, ale tento detail parku prominete.

Samostatnou kapitolu pak tvoří model železnice. Vláčky tu jezdí po tratích, jejichž celková délka je asi tři a půl kilometru.

Nad vším vedou troleje, neboť vlaky jezdí ve Švýcarsku snad výhradně elektrické.

A jestliže jsem tvrdil, že park má smysl pro detail, železnice v tomto ohledu rozhodně nezůstala stranou.

K téhle zemi patří neodmyslitelně Alpy, a k horám třeba zase lanovky. Jsou tu dvě visuté kabinkové, obě jezdí. Jen si musíte vždycky chvilku počkat.

Horské štíty, vodopády, železnice; když se vám povede udělat šikovná fotka, mohou pak ostatní přemýšlet, kde končí modely a začíná realita.

Návštěvník může nahlédnout do dílny, kde se vyrábějí nové a v případě potřeby renovují staré modely.

Plocha parku je asi daná, zvětšovat se nejspíš nebude, a modely také už nebudou přibývat tempem přesahujícím desítku za rok, ale nejméně jeden nový se tu chystá.

Jsou tu i objekty, které jsem v životní velikosti dosud neviděl. K nim patří například ženevský Palác národů, dnes sídlo Kanceláře OSN,...

... basilejská katedrála...

... nebo jedna z bran v tomtéž městě.

I když jsem loni byl ve Schwyzu, nějakou náhodou ušla mojí pozornosti radnice. A jak zjistím z mapy, byl jsem od ní opravdu jen pár metrů. Inu, stalo se, náhradou tu dnes máme aspoň její miniaturu.

Teď vybírám objekty když ne zrovna namátkou, tak aspoň podle toho, jak dobře se dá pořídit jejich fotka. V takovém případě nemohu vynechat Basilejskou bránu v Solothurnu.

Když už jsem v italsky hovořícím kantonu Ticino ([-č-]), nabídnu aspoň jeden ze tří hradů v blízké Bellinzoně.

Někdy nejde o model konkrétní budovy. Takto jsou třeba ztvárněny domy na takřka ikonické hlavní třídě v Appenzellu.

Park se dá projít za hodinu, ale je škoda spěchat. Když si dopřejete dvě, stihnete i malý odpočinek či občerstvení, přičemž můžete hledat další případy, kdy se zmenšený svět parku opticky prolíná se svým okolím.

Pak se třeba můžete jít podívat na některé modely znova, a mezitím si všimnete i dalších drobností, jako jsou třeba krávy pasoucí se na stráni. A byť to tedy není zrovna švýcarské, oceníte třeba i umění pěstování bonsají.

Pro opravdu pozorného návštěvníka jsou tu pak připraveny též nenadálé příhody motoristické,...

... ať už jsou to poruchy nebo třeba i dopravní nehody.

Zavírá se v šest. Odcházím, když už návštěvníky svolávají k východu, takže ty zmíněné dvě hodiny téměř splním.

Dnes přespím v Itálii. Neznamená to však, že bych se snad měl vracet. Částečně tedy ano, protože musím po mostě přejet zpět na východní břeh Luganského jezera. Ale hned poté sjedu na silnici, která vede právě po onom břehu směrem na sever.

Jako má Švýcarsko na severu ve svém území dírku v podobě německé exklávy Büsingen, tady na jihu je pro změnu exkláva italská. Když se v roce 1798 mělo Ticino stát součástí Švýcarské konfederace, odhlasovali si místní obyvatelé, že chtějí být raději součástí Lombardie. A tak tenhle 0,9 kilometru čtverečního velký kousek země zůstal italský. K němu náleží část vodní plochy Luganského jezera o rozloze téměř dvojnásobné. A jen pro srovnání, rozloha souše, která náleží k exklávě Campione d’Italia, je asi dvakrát větší než Vatikán.

Obec na břehu Luganského jezera se dřív jmenovala prostě Campione, tak je také uváděna na směrovkách ve Švýcarsku. Mussolini ale jednoho dne rozhodl o rozšíření názvu na Campione d’Italia. A zůstalo to tak od roku 1933 dodnes.

Vjezd do obce nepřehlédnete. Mohutná brána se před vámi vynoří docela náhle a má dávat jasně na srozuměnou, že vjíždíte na výjimečné místo. Je rozhodně nápadnější než dopravní značení, však také měla zdůrazňovat italský charakter obce. Mussolini ji v roce 1935 nechal postavit přímo na hranici, mezi strmým břehem a skoro kolmou skálou, do níž je zasazen hraniční kámen. Je to zároveň jediný přístup po silnici do Campione d’Italia.

Pruh švýcarského území, jenž obec odděluje od zbytku Itálie, je široký řekněme kilometr. Kdybyste však chtěli dojet do nejbližší italské obce, pak kvůli horám, které Campione obklopují, byste těch kilometrů museli ujet asi čtrnáct. V centru Campione jste však dřív, než se otočíte.

Těsně vedle sebe tady stojí kostel, galerie a kasino. Instituce jsou to velmi různorodé, ale jejich umístění se pořád dá zdůvodnit nedostatkem místa. To kasino jim před pár lety pro finanční machinace zavřeli, ale už je zase v provozu.

O tom, že by přerušila činnost zbylá dvě zařízení, jsem se nedoslechl nic. V provozu je i parkoviště na břehu jezera, a když říkám „v provozu“, mám tím na mysli skutečnost, že za jeho použití musím zaplatit. Ne moc, chtějí euro za hodinu, noc je zdarma, takže to spraví nějaké drobné.

Jenže předpoklady se někdy s realitou míjejí. Parkovací automat si sice přepnu do angličtiny, jenže toto nastavení mu vydrží jen do dalšího kroku, kdy přejde zpátky do italštiny. Nic podezřelého tam nevidím, a tak zadám registrační značku, zastrčím kartu a potvrdím. Na displeji naskočí datum 9. srpna 2025 a částka 90 eur. Následkem této drobné minely mohu tedy na břehu Luganského jezera parkovat celý měsíc. Nekupte to.

Touto událostí přiměřeně naštván beru z auta věci a jdu se ubytovat. Staré a úzké uličky si klidně představíte v nějakém přímořském městě, třeba někde na Istrii. Ostatně v jedné takové mám rezervované bydlení na dnešní noc.

Byl jsem předem informován, že zajet přímo k apartmánu není možné, naštěstí jsem obdržel podrobné instrukce, jak ubytování najdu. Není to složité, ale bez návodu bych to hledal dost těžko, zvlášť když navigace je zase jednou dost zmatená. Ale i na to jsem byl upozorněn.

Za ubytování ve druhém patře jsem už předem zaplatil 66 franků a 5 rapů, tedy něco málo pod 1750 korun. Prostě švýcarské poměry, šmrncnuté lehce italskými. Nebo možná obráceně, o tom si něco povíme hned, jak seběhnu zpátky k jezeru.

Život v Campione má totiž svá specifika. Místo sice obsluhuje italská pošta a hlídají carabinieri, ale záchranka sem jezdí švýcarská. Telefonní čísla pevných linek mají též předvolbu švýcarskou, ovšem s výjimkou telefonu na radnici, který má předvolbu italskou. Italské mobilní sítě tu budete chytat velmi špatně, s výjimkou pobřeží jezera spíše vůbec.

Zato Swisscom tu běhá v pohodě. Tento stav velmi ztěžuje komunikaci místních 2200 obyvatel s mateřskou zemí, neboť ve švýcarských sítích neplatí evropský roaming. Zákonným platidlem je v Campione d’Italia švýcarský frank, ovšem zákon, který toto stanoví, je v podstatě zbytečný. Všichni tu totiž přijímají obě měny. Ostatně i ten parkovací automat si měsíční předplatné vybral v eurech.

Břeh jezera, který náleží ke Campione, měří asi dva a čtvrt kilometru. Jeho použitelnou část si víceméně rozdělili majitelé plachetnic a provozovatelé lodních výletů, takže vodomilný turista může na jezero tak akorát koukat.

Ne že by právě toto bylo špatné. Luganské jezero je typicky alpské, jeho hloubka dosahuje až 288 metrů, u Campione kolem sto padesáti. Někde dál na sever by snad měla být malá pláž, ale na její hledání se mi teď kolem osmé zdá být už pozdě.

Večer je příjemný, zastavím se v jedné z restaurací na břehu aspoň na malé občerstvení. Schorle nevedou, namíchat si jej není z čeho, a tak vybírám z toho, co mají – a nemíchám.

Kousek ode mě se zatím chystá hrát nějaká místní kapela. Rozcvičuje se na bluesové dvanáctce, aby pak pokračovala rokenrolovou klasikou. Čímž vlastně v té dvanáctce povětšinou zůstane.

Do švýcarského roamingu nejdu, a tak zůstanu pro dnešní večer odříznut od všeho, neboť hesla k wifi se dovolávám marně. Nakonec to taky není špatné. V klidu si napíšu pár poznámek k dnešku a můžu jít spát. Buona notte.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.