Jak dojet na ostrov a zpátky (20.)

Přírodní krásy ani místa plná kultury a historie nejsou sama o sobě ničím překvapivým, ale tato cesta přece jen byla trochu výjimečná. Kdo chcete, pomyslně si přisedněte, předem ale upozorňuji, že to tentokrát bude opravdu dlouhé.

20. kapitola: Hledání Paula, monacký výšlap a italské pobřeží (9. července 2025)

V hotelu Le Préconil podávají snídani ve francouzském stylu. Vybírat si dnes nemohu, tedy s výjimkou nápoje, ale v croissantu, bagetách, máslu, sýru, nutelle a různých druzích džemů určitě nenacházím důvod, proč bych mohl být nespokojený.

Už pěkných pár filmových míst jsem potkal na této cestě, teď je na řadě jedno hudební. I když filmové je vlastně také. Poslední říjnový den roku 1967 natáčel Paul McCartney na kopcích v okolí Nice záběry k písničce The Fool On The Hill, potažmo pro film Magical Mystery Tour.

Akce to byla dost improvizovaná, ostatně jako celý film, který po jeho uvedení v televizi kritika nemilosrdně strhala. On tedy po mém soudu opravdu není bůhvíjaký, a to se počítám ke skalním fandům Beatles. Film působí jako směsice momentálních bláznivých nápadů, kterou si málokdy dopřejete znova. Ovšem až na písničky, které vytrženy z filmu obstojí samostatně coby povedené videoklipy.

Filmový štáb nebyl zrovna početný, ani když k němu připočteme taxikáře, který nad ránem vezl Paula s kameramanem cestou k průsmyku Col d’Èze, ležícímu mezi Nice a Monakem ve výšce pouhých 507 metrů nad mořem.

Taxikář Paulovi cestou radil, kde si počkat na východ slunce. K průsmyku nejspíše ani nedojeli. Jediné filmařské vybavení, které s sebou vezli, byla šestnáctimilimetrová kamera. Paul měl zřejmě jakousi představu, co by chtěl v záběrech mít, společně s kameramanem se nějak snažili o režii toho, co natáčejí. Skutečného režiséra nepotřebovali, ostatně film byl postaven na myšlence, že scenáristy i režiséry budou Beatles sami, neboť dělat film přece není nic tak těžkého.

Auto nechám stát na improvizovaném parkovišti v jedné ze serpentin a poslední kilometr se vydám pěšky, zčásti mimo zpevněnou silnici. Kde přesně Paul McCartney s možná poťouchlým, spíše však v souladu s názvem písničky bláznivým úsměvem doopravdy poskakoval z kamene na kámen, to nějspíš neví ani on sám. Lokality jsou známy jen zhruba, jedna z nich je tady pod Col d’Èze. Skutečně na mě dýchnul pocit, že jsem na správném místě.

Ta skaliska prostě z toho klipu znám. Abych po nich poskakoval jako Paul, na to nemám ani ten správný kabát, ani jeho taneční nadání, a tak mi musí stačit fotka v chůzi, pořízená samospouští.

O mnoho méně úspěšný jsem při hledání druhého místa. Zkrátím to, na vrch nad Nice jsem nasměrován špatně. Místo na něj mířím k obci Èze.

Brzy také zjistím, kde se stala chyba. Ten pravý kopec, odkud Paul shlíží na město, lehce vykukuje zhruba uprostřed svahu, který odtud vidím. Krátce před třináctou hodinou se mi zdá případný dojezd na to správné místo jako příliš časově náročný, a tak se spokojím s tím, co mám.

Do Monackého knížectví je to odtud jen asi šest nebo sedm kilometrů. Sjezd z kopce k hlavní silnici pár minut zabere,...

... ale i tak jsem na hranici asi ve čtvrt na dvě.

Těžko říct, kdy přesně druhý nejmenší stát světa vznikl. Území nejprve obsadili Féničané, jejichž mořeplavci tu založili kolonii Monoike. Někdy v 6. století před naším letopočtem ji získali iónští Řekové. Pravděpodobně za Caesarovy vlády Monako ovládla Římská říše. Po jejím zániku se tu vystřídali Ostrogóti a Vizigóti, ti ale kraj spíše zpustošili. Po krátké době nadvlády Francké říše získala Monako Svatá říše římská, která jej v roce 1191 darovala Janovské republice. Roku 1297 požádal janovský šlechtic Francesco Grimaldi v převleku za mnicha o vstup do monacké pevnosti, kterou vzápětí obsadili jeho muži. První pokus o nastolení vlády Grimaldiů skončil po čtyřech letech neúspěchem.

Francesco nezanechal potomky, dědičné právo vlády nad Monakem předal jednomu ze svých synovců. Není tak přímým předkem dnešního vládnoucího rodu Grimaldiů, kteří Monako definitivně ovládli v roce 1419 a vládnou mu dodnes. Formálně sice byli pod francouzskou správou, ale knížectví vždy řídili v podstatě autonomně. Nové pořádky se pokusila nastolit francouzská revoluční armáda, když v roce 1793 Monako obsadila. Obnovení knížectví posvětil v roce 1815 Vídeňský kongres, konaný po napoleonských válkách. V návaznosti na to vznikla monacká vlajka v podobě, v jaké ji známe dnes.

V neklidném roce 1848 se od Monaka odtrhla dvě města, která sice vyhlásila samostatnost, záhy je však obsadila Francie. Knížectví tehdy přišlo o 95 % svého území. Roku 1861 udělila zbylým dvěma čtverečním kilometrům Francie státní suverenitu, od té doby je Monako definitivně samostatným státem.

Deset minut poté, co vjedu do Monaka, spíše náhodou trefím tunel, jenž je součástí okruhu velké ceny Formule 1. Jinak než formulí nebo vlastním dopravním prostředkem se do něj nedostanete (ještě snad jako obsluha kamery při přenosech ze závodu), pěším je totiž vstup zapovězen.

Hned za ním je parkoviště, kde chvíli hledám a nakonec najdu volné místo. Je půl druhé, když vystupuji z auta.

Každý (nebo skoro každý, jak hned uvidíme) stát má svůj nejvyšší vrchol. Monako ne. Jeho nejvyšší bod se nachází na svahu hory Tête de Chien, jejíž vrchol ve výšce 550 metrů nad mořem leží na území Francie.

K nejvyššímu bodu Monaka se dá dojít několika cestami, které mají jedno společné: jen těžko je označíme za tradiční výstup na něco podobného. Moje trasa začíná pod Oceánografickým muzeem.

Nejprve musím obejít výběžek pevniny, na němž leží Monaco-Ville, jedna ze čtyř městských čtvrtí, de facto plnící úlohu hlavního města. Tomu věnuji svou pozornost v další části odpoledne, prozatím tedy pohled na Monte Carlo, čtvrť Monaka patrně nejznámější.

Zatím to bylo téměř po rovině, ale bude hůř. Většina kroků totiž povede po schodištích. Ta propojují ulice, které v Monaku vedou víceméně po vrstevnicích.

A ta schodiště stoupají opravdu velmi prudce. Protože na fotkách působí výmluvněji pohled směrem dolů, učiním obrat i zde.

Mýlil by se však každý, kdo by si myslel, že tedy půjdu po schodech a občas přejdu ulici.

Cedule s označením Chemin des Revoires mi potvrdí, že jdu správně. Pořád je to po schodech. Často se uvádí, že nejvyšší monacký bod leží právě na této cestě, ve skutečnosti je to o několik metrů vedle.

Z jedné ulice do druhé se v Monaku můžete dostat i prostřednictvím veřejně přístupných schodišť v bytových domech.

A kuriozita na závěr: reálně vystoupám výš než do potřebných 161 metrů nad mořem. Na nejvyšší monacký bod tak sestoupím z francouzského území po ulici náležející k obci La Turbie, která s Monakem přímo sousedí.

Na místě samém není „vrchol Monaka“ nijak označen, není tu dokonce vyznačena ani monacko-francouzská hranice, na níž z logiky věci nejvyšší bod leží. Jediným vodítkem tak mohou být mapy, jež jsou ovšem často velmi nepřesné. Nejvyšší bod knížectví je naproti ústí vedlejší silnice, která se kupodivu jmenuje též Chemin des Revoires, na rohu pozemku obehnaného světlou zdí. Majitelé domu vás nenechají na pochybách o tom, že tato strana ulice patří Monaku.

Musím ujít tak padesát či šedesát metrů, odbočka z hlavní silnice dává jako jedno z nemnoha míst vědět, že vstupujete či vjíždíte do Monaka. Hranice se tu obecně moc neřeší, poté, co Francie udělila Monaku státní suverenitu, je v platnosti celní unie mezi oběma zeměmi.

Komentář si jistě zaslouží dvojjazyčná cedule s názvem knížectví. Úřední řečí Monaka je francouzština, je tu ovšem ještě jazyk zvaný česky monatština či monegaština (samotnými mluvčími je označován jako munegascu, francouzsky se mu říká monégasque), jež sice není úřední řečí, ale je obecně považován za národní jazyk Monackého knížectví (francouzsky Principauté de Monaco, monegatsky Principatu de Múnegu). Nejčastěji je monegaština považována za dialekt ligurštiny, jíž se mluví v okolí Janova. Ve školách je od 70. let povinná její výuka i přesto, že počet rodilých mluvčích dosahuje pouze několika desítek.

Přesně hodinu poté, co jsem vyšel z parkoviště, jsem odměněn výhledem na celou čtvrť Monaco-Ville. Vidět je skalnatý výběžek s pevností, kterou se neúspěšně pokusil obsadil Francesco Grimaldi. Její součástí je knížecí palác, v pozadí pak lze tušit budovu Oceánografického muzea.

Je čas sejít dolů. Tentokrát si cestu ulehčím veřejnými výtahy, kterých je v Monaku spousta. Je to takový zvláštní druh veřejné dopravy, za který nezaplatíte vůbec nic. Prostě jen sjedete o jednu ulici níž (případně výš, jdete-li opačným směrem). V průchodu, který vás v nižší stanici nutně čeká, najdete toalety, kupodivu také zdarma.

Pro mě coby neznalého je to trochu loterie, kde přesně vystoupím, ale není se čeho obávat. Stačí prostě jen držet směr dolů. Jeden z výtahů mě vysadí uprostřed Parku princezny Antoinetty (francouzsky Parc Princesse Antoinette), exotické městské zahrady, pojmenované po sestře bývalého knížete Rainiera III. a tetě současného knížete Alberta II.

Tato členka vládnoucí rodiny nebyla žádným svatouškem. Spolu s jedním ze svých milenců (za kterého se později provdala, ovšem též dočasně) spřádala plány na sesazení bratra z trůnu, který chtěla získat pro svého jediného syna – prostředního ze tří dětí, jež měla s prvním manželem. V reakci na to vypověděl Rainier III. princeznu Antoinettu z Monaka, ta pak žila v blízké francouzské obci Éze. Vztahy urovnal až současný kníže, předtím ovšem vyřadil Antoinettiny potomky z linie následnictví.

Dalším výtahem dojedu – též neplánovaně – k pozoruhodnému Kostelu sv. Martina (francouzsky Église Saint-Martin). Farní kostel monacké diecéze byl postaven roku 1976.

Kostel je vlastně docela nenápadný. V moderní zástavbě nejzápadnější monacké čtvrti Jardin Exotique se možná i trochu ztrácí, zvláště když podél jeho severní stěny je jedno z mnoha soukromých parkovišť. To víte, místa je tu málo, a tak se musí využít každý kousek. Za pozornost stojí především interiér, nápaditě vyřešený v příkrém svahu: k oltáři musíte sejít po schodech.

Monako platí za jeden z daňových rájů, ovšem na rozdíl třeba od Andorry to turista nijak nepocítí. Monako je velmi drahou zemí, to poznáte ve chvíli, kdy chcete cokoliv zaplatit. Pauza po úspěšném výstupu mě přijde na dvacet eur. Pravda, oficiálně o něco málo méně, ale těch pár desetníků jim nechám.

Která část svahu nad mořem patří Monaku, to je jasné i z dálky. Do stran se knížectví rozšiřovat nemůže, zbývá tedy do výšky, případně pod zem. To dává knížectví nezaměnitelnou tvář.

Na té mrňavé ploše žije necelých 40.000 lidí. Aut s monackou registrační značkou potkáte poměrně málo. Podmínkou k jejímu přidělení je monacké občanství, a to má kolem osmi a půl tisíce lidí. To nic nemění na tom, že Monako je státem s největší průměrnou hustotou zalidnění na světě.

Po schodech vystoupím ke knížecímu paláci, méně honosnému, než jaká bývají sídla jiných evropských panovnických rodů. Důvody jsou čistě praktické: zatímco jiní vládcové měli možnost rozšířit svoje rezidence, palác monackých knížat (francouzsky Palais princier de Monaco) se musel spokojit s nevelkým prostorem na skále, kde vznikl v části pevnosti. A protože Monako muselo často čelit zájmům cizích mocností, místo do přepychu investovala monacká knížata prostředky do opevnění sídla, ze kterého vládnou své nevelké zemi už více než šest století. Až teprve v posledních sto padesáti letech, kdy má Monako konečně záruky svojí samostatnosti, získal knížecí palác reprezentativnější vzhled, který se ovšem pořád snaží ctít fakt, že základem stavby byla pevnost.

Od paláce sejdu kousek níž ke Katedrále Neposkvrněné Matky Boží (francouzsky Cathédrale Notre-Dame-Immaculée).

Nejvýznamnější monacký svatostánek byl postaven mezi lety 1875 a 1911 na místě předchozího kostela, přičemž byly do stavby zahrnuty i některé jeho části. Eklektický styl vybírá prvky z více stavebních slohů, v tomto případě z architektury románské a byzantské.

Katedrála orientovaná netradičně severojižním směrem je mimo jiné místem posledního odpočinku některých monackých knížat a jejich manželek. A tak je tu samozřejmě pohřbena i Grace Kelly, původně americká herečka a od roku 1956 monacká kněžna, kterýžto titul získala sňatkem s již vládnoucím Rainierem III.

Dvě stovky metrů od katedrály je Oceánografické muzeum (francouzsky Musée océanographique de Monaco). Instituce byla založena koncem 19. století z iniciativy knížete Alberta I., budovy se dočkala v roce 1910.

Ještě coby princ byl Albert nadšeným oceánografem, má na svém kontě i několik objevů, a také jedno neúspěšné manželství, o němž jste se mohli před časem dočíst v jedné z mých cestovatelských kapitol. Jeho bývalou manželkou je totiž Lady Victoria Hamilton, která se rozvodu s Albertem provdala v Maďarsku za hraběte Tasziló Festeticse z Keszthely.

Vstupenka do muzea stojí 22 a půl eura. Hlavním tahákem jsou akvária plná ryb,...

... medúz,...

... korálů...

... a dalších mořských živočichů. Údajně jich tu najdete na šest tisíc druhů.

Jelikož je Oceánografické muzeum též světově uznávanou vědeckou institucí, má budova i reprezentativní přednáškový sál.

Odjezd z Monaka zabere mnohem více času, než bych čekal. Je to zkouška trpělivosti i nervů. Na bezmála tři čtvrtě hodiny uvíznu v tunelu, kde popojedu opravdu jen občas. To není kolona, to je doslova dopravní kolaps.

Na svědomí jej má kruhový objezd, taktéž ve skále, kde stojí auta ze všech směrů, a mezi nimi se navíc neuvěřitelným způsobem proplétají veškerá jednostopá vozidla, tedy od mopedů až po silné motorky. Každý troubí na každého, jestli je to výstraha, nebo pokyn, abyste jeli, a jestli je to vůbec adresováno vám, to si můžete jen domýšlet. Oči musíte mít nejen vzadu, ale i po stranách. Doteď nechápu, jak jsem odtud dokázal odjet, aniž bych způsobil úhonu jakéhokoliv druhu sobě nebo někomu jinému.

Kdy jsem vlastně vjel zpátky do Francie, to ani nevím. U silnice informace dost možná ani nebyla, na navigaci stíhám sledovat tak akorát směr. Tak jako tak je to jen na chvíli. Do Sanrema je to asi 40 kilometrů, italskou hranici už registruji spolehlivě.

Jedu to skoro dvě hodiny. Další kolona mě čeká na italské dálnici,...

... a za tohle parkoviště chtějí ještě zaplatit. Oč bylo dnes méně kilometrů, o to byly chvílemi výživnější.

Sjezd z dálnice zdaleka neznamená konec. Ještě musím zvládnout popojíždět posledních sedm kilometrů kamsi do centra. Je osm, když jsem konečně v cíli. Ubytuji se tak rychle, jak jen je to možné. I s čekáním na majitele mi to zabere rovných dvanáct minut. Teď už počítám každou, neboť večer už klepe na dveře.

Doslova za rohem mám Teatro Ariston, kino i divadlo v jednom. Od roku 1951 až dodnes se tu koná soutěžní Festival italské písně, známý i u nás.

Najít pláž je celkem snadné, ale snad všechny přístupy do moře provozují soukromníci – a všichni už zavírají. Napoprvé vzdám snahy po pár větách, či spíš několika slovech, neboť náš rozhovor není z těch nejobsáhlejších: “Closed? Chiuso?“ „Si, signore!“ „Grazie, ciao.“ Odměnou za snahu je mi procházka kolem mariny tam a zpět. Oceňuji, ale spěchám. Je skoro devět.

Za čtvrt hodiny jsem na pláži asi o kilometr dál. Kdo se moc ptá, moc se dozví, takže se neptám na nic a prostě se vetřu. Třicet stupňů, na kterých se stále drží teplota je důvodem dost pádným.

Nakonec mě odtud po dvaceti minutách taky vyhodí, ale ponechají mi přiměřený čas na usušení a převlečení. Což je zároveň na této cestě můj poslední kontakt s mořem. Z podstaty věci sice příjemný, ale od italského přímořského letoviska bych čekal, že bude i touhle dobou aspoň trochu žít. Před desátou večer nabízí Sanremo jen pár otevřených restaurací a trochu hluku.

Zastavím se jen na to nejnutnější, památky ani nic jiného už nehledám. Jedna se mi však do cesty postaví sama: Torre de la Ciapella z roku 1550 sloužila za Janovské republiky jako obranná věž městských hradeb.

Je to blízko parkoviště, kde jsem nechal auto, takže zbytek cesty jdu stejnou trasou jako při příjezdu. To znamená i přes stejný výkop, který teď překonávám snadněji, nejsa zatížen zavazadly.

Ubytování mám v úzké uličce starého města, vstupní dveře nevyhlížejí ani nápadně, a asi ani dvakrát lákavě. Jak už jste ale mohli vidět, uvnitř to vypadá alespoň solidně. Cena je řekněme přijatelná, byť ve Francii nebo ve Španělsku jsem za stejné nebo menší peníze mnohdy dostal víc.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.