Jak dojet na ostrov a zpátky (19.)

Přírodní krásy ani místa plná kultury a historie nejsou sama o sobě ničím překvapivým, ale tato cesta přece jen byla trochu výjimečná. Kdo chcete, pomyslně si přisedněte, předem ale upozorňuji, že to tentokrát bude opravdu dlouhé.

19. kapitola: Ráno v Andoře, večer v Cruchotových stopách (8. července 2025)

Cena snídaně v hotelu Marco Polo je v normě, výběr bohatý, personál přívětivý. A přívětivé přinejmenším pro oko je i ráno v Andoře.

Jestli je snad trochu chladněji, v podstatě to po těch vedrech stále vítám. Do zaplaceného parkovného se vejdu s přehledem, odjíždím okolo půl deváté. Loučím se vlastně i trochu nerad, neboť Andorra je místem, které stálo za to navštívit, a koneckonců si mě získal i tenhle hotel. Jenže plán cesty je neúprosný.

Kromě jiného je Andorra zemí se snad největším počtem benzínových pump na kilometr. Podél silnice ze Španělska do Francie jsou jich desítky, a nedivil bych se, kdyby číslo dosahovalo vyššího řádu. Nečekejte však žádné rozlehlé plochy s odpočívadly a občerstvením, většinou se jedná jen o jednoduché přístřešky se stojany, kam se naráz vejde jen několik aut. Ceny se liší málo, všechny jsou v rozmezí půl centu. V mém případě to za litr nafty dělá 1,24 eura, což odpovídá 30 korunám a 57 haléřům.

Doprava je v Andoře složitá kolem hlavního města, ale tam je velká koncentrace všeho, na co si jen dokážete vzpomenout. Snad to souvisí s tím omezeným prostorem, který osud zemi přihrál. Jak už ale víme, Andorra zároveň není tak docela státem, kde z jednoho konce dohlédnete na druhý. Dál směrem k Francii máte chvílemi dojem, že jste v naprosto běžné zemi, kde se na vaší trase občas vyskytne nějaká ta obec. Dálnice by se sem asi nevešla, čtyřproudovka se na onom hlavním tahu občas vyskytne. Častěji však jsou pruhy tři, přičemž ten prostřední náleží chvíli jednomu směru, chvíli zase druhému. Úplně pak zapomeňte na dva běžné způsob dopravy, neboť v Andoře nenajdete ani kilometr železnice, a není tu ani žádné letiště.

Andorra nepochybně měla svůj půvab i pod včerejší zataženou oblohou. Dnes se vše jen zvýrazní, pohled na sluncem zalité hory zahřeje na duši, slunce se ovšem postará i o to, aby vás postupně zahřálo též ve smyslu ryze fyzickém.

Konec cesty výrazně zkrátí 2879 metrů dlouhý tunel Envalira, postavený na přelomu tisíciletí.

Jeho použití stojí 7,90 eura a musíte se spokojit s jedním tubusem, tedy s jedním pruhem pro každý směr. Včetně příjezdových komunikací je trasa s tunelem dlouhá čtyři kilometry. Alternativou je téměř trojnásobně dlouhá cesta horským průsmykem, která by docela jistě svoje kouzlo měla, ale především kvůli času volím rychlejší průjezd tunelem.

Vyjedu z něj téměř na andorrsko-francouzské hranici. Tady musím trochu upřesnit svou včerejší informaci. Z Andorry do Francie vedou přece jen silnice dvě, ale přesto jsem se zase tak moc nemýlil. Trasa průsmykem a trasa tunelem se potkávají až za hranicí, a koneckonců i podle číslování andorrských silnic jde jen o alternativu: průsmykem vede silnice CG-2 (CG je zkratka za „carretera general“, tedy hlavní silnice), zatímco silnice procházející tunelem má označení CG-2a.

Pak už mi zbývá jen ty Pyreneje sjet z druhé strany. Kdyby mi to náhodou připadalo fádní, příroda se už sama postará o zpestření.

Hranici jsem přejel ve výšce více než 2000 metrů nad mořem. Teď ve Východních Pyrenejích, což je nejen část pohoří, ale především jeden z francouzských departementů (francouzsky Pyrénées-Orientales), ve francouzské části kraje zvaného Cerdagna, jsem o tři nebo čtyři stovky metrů níže, ale pořád je na co koukat. Kromě toho se blížím k jedné zajímavosti, zeměpisné i historické zároveň.

K vysvětlení jejího vzniku se musím vrátit do časů třicetileté války, do té doby největšímu konfliktu, který Evropa zažila. V jejím rámci probíhalo mnoho řekněme lokálních soubojů, mezi nimi od roku 1635 i válka mezi Francií a Španělskem. S třicetiletou válkou ji spojovala doba i boj proti Habsburkům, kteří tou dobou vládli ve Španělsku, Nizozemí i Burgundsku. Kardinál Armand-Jean Richelieu, první ministr (dnes bychom nejspíš řekli premiér), na němž nechával král Ludvík XIII. (francouzsky Louis XIII) veškerá důležitá rozhodnutí, válku začal především proto, že geografické obklíčení Francie habsburskými državami považoval za potenciálně nebezpečné.

Po počátečních úspěších začalo Španělsko ztrácet. Boje skončily v roce 1648, kdy skončila i válka třicetiletá, ale její konec se ve skutečnosti sporu Francie a Španělska netýkal. Nepsané příměří, vyvolané spíše vyčerpáním obou bojujících stran, padlo v roce 1653. Znovuprobuzená válka vedla k definitivní porážce Španělska, kterou stvrdil Pyrenejský mír z roku 1659.

Možná si vzpomenete, že smlouva o něm byla podepsána na Bažantím ostrově (a jak už víme, zároveň vyřešila i jeho statut). Podle ní měly všechny katalánské vesnice i s pozemky na sever od hlavního hřbetu Pyrenejí připadnout Francii. Obec Llívia však namítla, že má městská práva, a Francouzi tuto námitku respektovali. Llívia tak coby enkláva zůstala součástí Španělska. Je od něj oddělena pruhem Francie širokým asi 1,7 kilometru, a spojena stejně dlouhou cestou, která smlouvou z roku 1866 zaručovala volný pohyb občanů Španělska, a tím i spojení obyvatel Llívie s mateřskou zemí. Dodnes se té silnici říká Route neutre (v překladu Neutrální cesta).

Musíte být hodně všímaví, abyste po straně silnice spatřili hraniční kámen, už notně omšelý. Není tu žádná cedule, ani třeba vlajka nebo znak, takže pro neznalého cestovatele je obtížné zjistit, že tento kousek země velký sotva 13 kilometrů čtverečních je španělský. Do samotného města je to od hranice kilometr a půl.

Llívia má jen asi 1600 obyvatel, ale fakt, že je městem, dává najevo velmi zřetelně. Jak by také ne, když tento fakt hraje tak zásadní roli v její historii.

Město založili Keltové, Římané jej pojmenovali po Livii, manželce císaře Augusta (to je ten, po kterém byl v latině pojmenován měsíc srpen). Dnes je Llívia, jejíž centrum si uchovalo středověký vzhled, výrazně katalánská: v roce 2017 hlasovalo v referendu, které ovšem centrální španělská vláda neuznala, pro nezávislost Katalánska 561 z 591 voličů.

Archeologické vykopávky, započaté před deseti lety těsně vedle Kostela Panny Marie Andělské (katalánsky Església de la Mare de Déu dels Àngels, španělsky Iglesia de Nuestra Señora de los Ángeles) ze 17. století, aktuálně odkrývají pozůstatky římského fóra, jediného známého v celých Pyrenejích.

Uličky v centru trochu zlomyslně uhýbají ze směru ke kostelu, takže není úplně snadné se sem dostat. Na místě samém pak ztěžují pohyb právě ony probíhající vykopávky, k nimž se přidává rekonstrukce zvonice, jež začala před týdnem. Auto nechám na jediném místě, kde je to ve výrazně omezených podmínkách možné, a holt ho tedy budu mít na fotce spolu s kostelem.

Je to v podstatě epizodka, kterou se definitivně loučím se Španělskem, ovšem spolu s Bažantím ostrovem symbolicky rámuje pobyt v této zemi. Od Llívie, jež leží nějakých 1200 metrů nad mořem, cesta dále klesá, což se zastaví až zhruba po sto kilometrech, kdy dojedu na dálnici, jež pak bude pokračovat podél pobřeží.

Pyreneje jsou jistě působivé, ovšem totéž se občas dá říct i o stavbách. Mezi takové určitě patří železniční most Ponte Séjourné, pojmenovaný po stavebním inženýrovi Paulu Séjourném, podle jehož projektu byl mezi roky 1906 a 1908 postaven. Ještě nějaký čas ale trvalo, než byla na mostovku položena trať, po níž projel první vlak v roce 1910.

Jeden z posledních kamenných mostů v Evropě je dlouhý 237 metrů a vysoký přes 60 metrů. Překlenuje údolí řeky Têt, a spolu s ním i silnici, jež vede z francouzských Pyrenejí k pobřeží Středozemního moře.

Pokud jedete neznámým terénem, jsou podobné zastávky nečekané. Jiné jsou dané předem, ale společné s předchozími mají to, že nevíte, kdy a kde se uskuteční. Oběd jsem dnes trochu odkládal. Ne že by nebyl hlad, ale už jsem chtěl mít ten sjezd za sebou a být na dálnici.

Na ní mě ještě zdrží dopravní nehoda, k níž popojíždíme asi 40 minut. Chvílemi tedy spíše stojíme v koloně. Nedá se nic dělat, i takové situace cestu občas prodlouží.

Do Sainte-Maxime dojedu v šest. Pokud byste hledali vchod do hotelu Le Préconil, je to ten méně nápadný v podloubí.

Jedna noc stojí 98,20 eura, a je tedy jen o málo levnější než ta poněkud dobrodružná v Mijasu, ovšem tady je v ceně i snídaně. Nocleh je jinak výsledkem dlouhého hledání, neboť ceny tady na Azurovém pobřeží (francouzky Côte d’Azur) jsou trochu mimo obvyklé mantinely a někdy míří do výšek ještě závratnějších než trochu příkré hotelové schodiště.

Přidám i drobnou příhodu z časů, kdy jsem tuto cestu skládal dílek po dílku. Našel jsem v okolí slušně vypadající ubytování za velmi solidní cenu, ovšem místo rezervace jsem mohl v prvním kroku učinit jen žádost o ni. K ní pak chtěl ubytovatel připsat v jazyce francouzském nebo anglickém několik vět, proč chci bydlet zrovna u něj. Do té doby jsem myslel, že motivační dopisy chtějí, jen když se ucházím o zaměstnání. Poté, co jsem opravdu stvořil a odeslal dvouřádkovou zprávu, mi přišla automatická odpověď, že majitelé mi dají vědět do čtyřiadvaceti hodin. Tento limit byl využit téměř beze zbytku: čtyři minuty před jeho vypršením jsem obdržel informaci, že ubytovatel mojí žádosti o ubytování nevyhověl. A tak jsem musel hledat dál, a výsledek už znáte – je jím noc v hotelu Le Préconil.

Sainte-Maxime je město ležící na okraji malého zálivu prakticky naproti Saint-Tropez. To je vlastně hlavní cíl dnešního dne, tak zkusím stihnout, co se dá. Odvézt se nechám taxíkem. Je to tedy nekřesťansky drahé, za deset kilometrů dám 40 a půl eura, ale jak záhy zjistím, udělal jsem asi dobře. Ne všechno se dá vyjádřit v penězích. Od řízení si rád odpočinu, zvlášť když cesta je jedna dlouhá kolona, která se naštěstí pomalu sune vpřed, a na jejím konci nemusím řešit problém s parkováním.

Až podrobný pohled na mapu odhalí, že pobřeží v St. Tropez je obráceno směrem na sever. To je věc, kterou jsem až do doby, kdy jsem tady hledal nocleh, netušil. Tři a půl tisíce stálých obyvatel bývá v létě pravidelně v menšině, neboť St. Tropez je na Azurovém pobřeží velmi častým cílem turistů. A město samotné je pochopitelně spojeno též s filmovou sérií o četnících.

Navštívit budovu, která donedávna doopravdy byla skutečnou četnickou stanicí, je skoro povinnost. Když se skuteční četníci přestěhovali v roce 2002 do nového, vystřídali je tady ti filmoví – někdejší stanice byla přeměněna na muzeum. Co můžete uvnitř vidět, netuším. Na místo totiž dojedu krátce po zavírací době, a tak mohu jen nahlédnout do jednoho z oken v přízemí.

V době, kdy vznikaly četnické filmy, nikdo z diváků neviděl, co je uvnitř stanice. Před četnickou stanicí bylo natočeno mnoho scén, uvnitř však ani jediná. Interiéry byly postaveny ve filmových ateliérech.

St. Tropez samozřejmě není jen četnická stanice, ostatně jen filmových míst by se tu našlo mnoho. Přístav se v sérii objevil mnohokrát, ale tento pohled najdete v úvodních titulcích prvního filmu, tedy hned poté, co se strážmistr Cruchot dozví, že byl převelen právě sem.

Kdybyste ale chtěli najít třeba obchod, kde Cruchot nakupoval se svojí dcerou Nicole, to už dá trochu víc práce. V úzkých uličkách starého města ono místo najdu pomocí navigace, ale k poznání moc není. V době, kdy se film natáčel, tam skutečně bylo pekařství, ale dnes je tam restaurace. A v jejím sousedství pro změnu další.

Kostel mají v St. Tropez trochu zvláštní. Zasvěcen je Nanebevzetí Panny Marie a jeho styl je barokní, ale vyniká neobvyklou barevností. Okrové odstíny jsou prý udržovány stejné už od dokončení v roce 1785. Stavba trvala dost dlouho, započala už v 16. století.

St. Tropez nabízí i jiné umění a jiné půvaby. Stačí se jen trochu dívat nebo třeba zaposlouchat a vydat se správným směrem. Když chcete, najdete.

A jestli chcete přece jen zůstat u kinematografie, pak vzpomeňte, že Louis de Funès nebyl první, kdo Saint-Tropez proslavil ve filmu. Prvenství patří Brigitte Bardot a filmu ...a Bůh stvořil ženu, což připomíná socha slavné BB v mušli, kde neodhaluje o mnoho víc než v onom filmu. Četník ze Saint Tropez, první film šestidílné série, byl natočen v roce 1964, tedy o osm let později.

Z koupání dnes nebude nic. Vlny jsou divoké, do vody nevlezou ani místní. Takže zbývá jen sledovat, jak slunce pomalu zapadá, a za tmy se vrátit do Sainte-Maxime.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.