Jak dojet na ostrov a zpátky (18.)

Přírodní krásy ani místa plná kultury a historie nejsou sama o sobě ničím překvapivým, ale tato cesta přece jen byla trochu výjimečná. Kdo chcete, pomyslně si přisedněte, předem ale upozorňuji, že to tentokrát bude opravdu dlouhé.

18. kapitola: V Pyrenejích (7. července 2025)

Je za námi doslova žhavá noc, kdy teplota neklesla pod 26 stupňů. Asfalt před hotelem ani nestihl vychladnout. Silnice i chodník topí, jako kdyby bylo poledne.

Ale je teprve čas snídaně. Hotel Ibis na předměstí Valencie nabízí běžný standard za přijatelnou cenu, namíchat si můžete jako vždy cokoliv dle libosti.

Odjet musím přes Valencii, a ta se loučí stejným způsobem, kterým mě přivítala. Trvá to čtyřicet minut, než doslova proskáču nejprve kolonou, poté ještě sérií semaforů. Pak teprve se mohu pořádně rozjet. To už je venku přes třicítku, takže v autě je nakonec nejlíp.

Španělská část cesty pomalu končí. Stihnu ještě kdesi na dálnici zastávku spojenou s obědem. Jak se to jmenovalo, to vám nepovím. Ale u nás tomu říkáme španělský ptáček. Trochu mě překvapilo, že tady opravdu něco takového znají. Tenhle je tedy spíš katalánský. Dávají to v zajímavém poměru jeden ptáček na jeden brambor, což je trochu málo, ale dorazím se bagetkou.

Ta objednávka je trochu složitá. Katalánsko je neklidný region, který má i svůj jazyk. Podobný španělštině, ale ostře vůči ní vymezený. Mně je to z určitého pohledu jedno, neumím ani jeden z těch dvou jazyků, a nezbývá mi tedy než ukazovat na požadované věci či zboží a snažit se alespoň o srozumitelná gesta, jež doprovodím nějakým tím „sí“, „no“ a poděkováním. Jestliže protistrana stejně jako v tomto případě neumí anglicky, blíží se verbální komunikace limitně nule.

Španělskou dálnici už si po obědě užiju už je chvilku. Do Andorry dálnice nevede, a tak cesta do tohoto pyrenejského knížectví není úplně jednoduchá. Více než 150 kilometrů musím jet po horské silnici, naštěstí většinou široké a kvalitní.

Její výhodou je, že máte možnost občas zastavit, neboť Pyreneje vaši pozornost upoutají stejně jako kterékoliv jiné velehory.

Z toho ovšem plyne další prodloužení cesty, aspoň co do času. Ale někdy to prostě stojí za to.

Od chvíle, kdy opustíte španělskou dálnici, je třeba počítat přinejmenším s dvěma hodinami, než dojedete na hranice Andorry.

Celnice jsou tu klasicky dvě, ta španělská nejspíš trochu překvapí svým vzhledem. To, co budete na první pohled považovat za vjezd do tunelu, znamená jen podjetí příchodu ke kamiónům, jejichž cesta vede nad úrovní té pro osobní auta.

Zastavit je potřeba až na andorrské straně hranice. A byť se tedy žádná důkladná kontrola nekoná, do pasu nahlédnout chtějí.

Dvacet minut před pátou hodinou jsem konečně v Andoře.

Je to velmi malá země, rozlohou platí za jeden z mikrostátů. Možná trochu překvapí, že celosvětově je Andorra podle rozlohy až sedmnáctá od konce, mezi evropskými státy je pak šestá nejmenší – její rozloha je zhruba stejná jako rozloha Prahy. Žije tu necelých 90.000 obyvatel.

Andorra leží uprostřed Pyrenejí mezi Francií a Španělskem, její průměrná nadmořská výška přesahuje 2000 metrů. Podle zákona je jedinou úřední řečí katalánština, ale běžně se používá i španělština a francouzština.

Země je to do jisté míry izolovaná, ze Španělska sem vedou dvě silnice, z Francie jediná a izolovaná byla dlouho i na mezinárodní scéně. Andorra je oficiálně knížectvím (katalánsky Principat d’Andorra), ale knížete v čele nemá. Andorra navíc nikdy v historii neměla hlavu státu, která by pocházela ze země. Je velmi vzácnou diarchií, kterýžto stav vznikl už hodně dávno.

Za zakladatele Andorry je považován Karel Veliký, který ji v roce 805 vytvořil jako součást obrany proti Maurům. Jeho vnuk Karel II. Holý pak zemi v roce 833 věnoval hraběti ze španělské obce Seu d’Urgell. Jeho potomci Andorru darovali místnímu biskupovi, který se na vojenské obraně země domluvil s rodem Caboetů, který měl svoje panství poblíž Seu d’Urgell. Po vymření rodu přešel tento závazek sňatkem na hrabata z Foix, kteří vládli tehdejší malé monarchii na jihu dnešní Francie. Tento stav ale mnoho dobroty nenadělal, místo řádné správy země přišly spory o to, kdo bude v Andoře skutečně vládnout. Hrozící konflikt zažehnal v roce 1278 až papež, který stanovil společnou vládu biskupa ze Seu d’Urgell a francouzského krále. Historie vytváří prazvláštní situace. Francie změnila státní zřízení na republikánské, funkce spoluhlavy státu tak přešla na prezidenta. Nebývá zrovna obvyklé, aby volený prezident jedné země byl zároveň nedědičným monarchou v jiné zemi. Francouzský prezident a biskup ze Seu d’Urgell jsou nazývání spoluknížaty Andorry (katalánsky copríncep d’Andorra), hlavou státu jsou oba společně a nerozdílně, jejich funkční období jsou na sobě nezávislá.

Andorra byla po dlouhá staletí fakticky kondominiem, chyběly jí mnohé atributy samostatného státu. Přesto ji mezinárodní společenství víceméně respektovalo, zvlášť když se do politiky téměř nemíchala. Snad jedinou výjimku učinila v roce 1915, kdy formálně vyhlásila válku Německu. Žádná vojenská akce nenásledovala, Andorra ji ostatně neměla čím provést. Na samotný akt se pak zapomnělo, trvající válečný stav byl v tichosti a stejně formálně ukončen v roce 1959.

Samostatnou vládu má Andorra až od roku 1982, ústavu od roku 1993. V té době také Španělsko a Francie potvrdily uznání nezávislosti Andorry, přičemž systém dvou spoluknížat zůstal zachován. Armádu nemá země dodnes, ale má vojenského velitele. Tím je od počátku platnosti andorrské ústavy francouzský prezident.

Projet Andorrské knížectví z jednoho konce na druhý obnáší něco málo přes 35 kilometrů. Blíže k hranici s Francií je Canillo, v našem prostředí bychom asi řekli obec, ale v Andoře se v souladu se silnou církevní tradicí používá označení farnost (katalánsky parròquia). Civilní záležitosti má na starosti volený orgán zvaný rada obce (katalánsky consell del comú). Canillo je ze všech sedmi farností rozlohou největší, zaujímá asi čtvrtinu rozlohy státu, ale obyvatel je tu jen asi čtyři a půl tisíce. Na okraji Canilla je jedna z nejvýznamnějších andorrských památek, nalézajících se mimo hlavní město. Románský Kostel sv. Jana Evangelisty (katalánsky Església de Sant Joan de Caselles, přičemž přídomek odkazuje na místní název) byl postaven zřejmě už v 11. století.

Cenný je pro svou zachovalost prakticky v nezměněném stavu, jen někdy v 15. nebo 16. století přibyly dva přístřešky chránící vstupy do kostela, který přísně zachovává prvky románského slohu a lombardskou strohost zvonice.

Dovnitř se bohužel nedostanu, ale vnější části jsou přístupné, a na historii starou bezmála tisíc let si tu mohu doslova sáhnout.

Naopak stranou od silnice ze Španělska do Francie leží Encamp, správní centrum další z farností. Encamp je viditelně pod úrovní hlavní silnice, jeho centrum leží ve výšce asi 1300 metrů nad mořem, na začátku údolí, ve kterém je i hlavní město knížectví. Stejně jako jiná místa v Andoře žije především z cestovního ruchu, v němž hrají důležitou roli různé sportovní aktivity, v zimě na čele s lyžováním.

Hlavní město Andorra la Vella leží na jihozápadě země. Vracím se sem v době, kdy se zdá zažehnán hrozící déšť a teplota se usadila na velmi příjemných třiadvaceti. Najít centrum není problém, jen to chce trpělivost, silniční doprava tu opravdu není příliš rychlá. Zajedu na kryté parkoviště těsně před centrem, název Pyrénées se dá zapamatovat.

Číslovaná místa tu nemají, fotka mi pomůže zapamatovat si aspoň patro. Odcházím s přesvědčením, že Andorra není tak velká, abych na jednom parkovišti nenašel jedno auto.

Času moc nemám, však už se blíží devatenáctá hodina. Nějak ten den rychle uběhl. Ty nejdůležitější věci jsou ale naštěstí blízko sebe. Kostel sv. Štěpána (katalánsky Església de Sant Esteve) je jen o málo mladší než ten v Canillu – postaven byl zřejmě ve druhé polovině 12. století.

Jeho podobu výrazně změnila přístavba z roku 1940, jež z původního kostela udělala v podstatě boční kapli. Oltáře jsou tak uvnitř dva: jeden v nové části,...

... druhý, velmi jednoduchý, uvnitř zachované půlkruhové apsidy, jež je největší v celé Andoře.

Radnice města Andorra de la Vella stojí hned vedle kostela. Postavena byla v první polovině 20. století, rada města tu sídlí od jejího dokončení. Historizující kamenné obložení stěn dovoluje radnici splynout s okolní zástavbou, ale velká hranatá okna a ještě výraznější balkón prozrazují moderní styl budovy.

Zemská rada Andorry (katalánsky Consell General), tedy parlament, sídlila původně v budově zvané Casa de la Vall (v překladu Dům v údolí). Koupila ji od soukromého majitele v roce 1702, tehdy byla budova asi dvacet let stará. Kromě Zemské rady v Casa de la Vall zasedal i soud.

Dům je stále vnímán jako jeden ze symbolů města i země, a tak nad ním dosud vlaje andorrská vlajka. Koneckonců je pořád v držení parlamentu, který tu čas od času pořádá slavnostní zasedání. Zpravidla jsou to první povolební, tedy ustavující schůze rady, a z tradice také zasedání konané na svátek sv. Tomáše, patrona Andorry, 21. prosince. V místnosti se sedmi zámky jsou uloženy důležité archivní dokumenty, přičemž sedm klíčů mají v držení farní kněží sedmi andorrských farností.

Nový parlament je hned vedle starého. Osmadvacetičlenná Zemská rada zasedá v nové budově od roku 2014. Původně byli do Zemské rady voleni čtyři členové za každou farnost, jenže to neúměrně zvýhodňovalo malé farnosti. Dnes tedy volí z každé farnosti jen dva zástupci, druhá polovina rady je volena z celostátních kandidátek.

Moderní styl nový parlament nezapře, ale i on se snaží svým vzhledem zapadnout do starého města. Z náměstí mezi oběma budovami je však vidět jen menší část té nové, která se jinak nachází v prudkém svahu, a směrem do údolí před ní stojí řada soch Sedmi básníků (katalánsky Set poetes), sedících na deset metrů vysokých podstavcích. Sedmička samozřejmě symbolizuje andorrské farnosti, vysoké podstavce mají kolemjdoucího přimět pohlédnout k nebi. Možná to funguje, ovšem nikoli při pohledu z náměstí

Název hlavního města Andorry la Vella je mnohdy špatně vykládán pro podobnost katalánského slova „vella“, jež znamená „stará“, s jinými: „vila“ znamená město a „vall“ je (jak už víme) údolí. Sami Andořané by to jistě rozlišili, ale španělsky se „údolí“ řekne „valle“, ke zmatkům ještě přispěla francouzština, v níž se „údolí“ řekne „vallée“, k tomu navíc „město“ se francouzsky řekne „ville“. Všechno napsané vypadá i řečené zní velmi podobně, ale nakonec na tom až tak nezáleží. Ať už Stará Andorra, Údolí Andorry nebo Město Andorra, vše by dávalo smysl.

Andorra la Vella je posazena do úzkého horského údolí, výškové rozdíly jsou tu veliké. Díky své poloze pod horami snad může připomínat města alpská. A byť leží v hluboko zaříznutém údolí, jeden primát Andoře la Vella nikdo nevezme – v Evropě je s 1030 metry nad mořem nejvýše položeným hlavním městem.

Uličky jsou tu mnohdy úzké a klikaté, a vyznat se v nich je trochu kumšt. Jízda po městě má svoje specifika: vůbec vás nesmí vyděsit, když vás nějaká odbočka pošle do prudkého kopce (nebo z něj). Už proto může být šikovnější auto prostě někde odložit a město projít pěšky. Vzdálenosti nejsou nijak velké, navíc při tomto způsobu dopravy neplatí jednosměrky a z nich plynoucí zákazy odbočení.

Při všem nezbytném zmatku, který provází každé hlavní město, funguje Andorra la Vella jako centrum docela přirozeně, samosebou kromě politiky a ekonomiky je tu i kultura. Modrou budovu La Llacuna na cestě do centra nebo z něj nepřehlédnete. Je to místo konání nejrůznějších kulturních a společenských akcí, v budově je koncertní sál, a sídlí v ní třeba i hudební škola.

Co v Andoře nefunguje, je evropský roaming. Připojení do andorrské sítě vám samozřejmě fungovat bude, jen musíte počítat s extrémními náklady na hovor. Mě by minuta stála kolem 31 korun. Dobrým řešením je veřejná síť wifi. Celé město zdaleka nepokrývá, ale na pár pouličních vysílačů při procházce narazíte. Wifi je kromě toho snad v každé kavárně, restauraci či ve veřejných budovách.

Po osmé je čas vydat se k hotelu. Vracím se na parkoviště. Směr k němu si musím najít uprostřed obchodního domu, který hezky dokumentuje, jak Andorra řeší omezený prostor. Jednotlivé značky tu mají vedle sebe ne obchody, ale jen pulty v jinak otevřeném prostoru. Šipky k parkovišti pak hledejte někde mezi tím vším.

Hotel Marco Polo ve městě La Massana je dobře dostupný a snadno k nalezení. Budu spát neobvykle vysoko, nadmořská výška je kolem 1250 metrů. A taky nebývale levně. Andorra je totiž považována za jeden z daňových rájů, což je tu samosebou znát na cenách. A tak mě dnešní ubytování se všemi poplatky přijde přesně na 31 eur a 57 centů.

Hotel je to přímo luxusní, za tu cenu ještě luxusnější. Nic na tom nezmění ani započítání poplatku za parkování na protější straně ulice. Platí se euro na hodinu, ale jen do devíti večer a pak zase až od osmi ráno. Dvě eura musí stačit.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.