Jak dojet na ostrov a zpátky (16.)

Přírodní krásy ani místa plná kultury a historie nejsou sama o sobě ničím překvapivým, ale tato cesta přece jen byla trochu výjimečná. Kdo chcete, pomyslně si přisedněte, předem ale upozorňuji, že to tentokrát bude opravdu dlouhé.

16. kapitola: Africké odpoledne (5.-6. července 2025)

V Huelvě máme být v sedm ráno, trajekt se tudíž budí brzy. Včerejší plán na dnešní ráno byl probudit se a zbytek té štrapáce už nějak přežít. Hned poté, co vůbec otevřu oči, jsem trochu překvapen tím, že plujeme klidně. Vlny jsou pryč, a s nimi vše, co činilo plavbu nepříjemnou.

V půl sedmé se rozdává aspoň malá snídaně, malá zřejmě proto, aby ji všichni stihli a nezdržovali vylodění. V pohodě ji zvládnu, takže aspoň něco z toho paušálu ještě mám. Do přístavu dorazíme víceméně podle plánu, pár minut navíc se tady za zpoždění ani nepovažuje.

Na evropskou půdu vjíždím minutu po půl osmé. Cesta ještě zdaleka nekončí. Zbývá z ní devět dní, a jestli všechno vyjde, budou stejně zajímavé jako ty na cestě sem do Huelvy.

Včasný příjezd jsem potřeboval. Podobnou trasu jsem už před devíti dny absolvoval cestou na Gibraltar, a tak vím, že bych měl další cíl v pohodě stihnout.

Zařadím tak do programu asi dvacetikilometrovou zajížďku do Tarify. Na jejím okraji se nachází nejjižnější bod kontinentální Evropy, potažmo tedy i místo, které odděluje Atlantský oceán a Středozemní moře.

Původ názvu Tarifa je dnes vykládán jako odvozený od poplatku, který musely platit lodě za kotvení v přístavu, ale zřejmě se jedná o novodobý výklad. Název bude spíše odvozen od jména vůdce předků dnešních Maročanů, který místo svého času dobyl – snad už někdy v 7. století.

Do města dojedu pohodlně, ale pak ztratím pár minut neúspěšným hledáním volného místa na parkovišti blízko pobřeží. Ve městě je to také bez šance, a tak se vracím na parkoviště. Nic se neuvolnilo, po stranách je žlutá čára. Jedno auto už tam stojí, vejdu se také, a dokonce tak, že se vedle mě vyhnout dvě protijedoucí auta. Jiné řešení není, risknu to. Je to jen na pár minut, na nejjižnější evropskou výspu a zpět je celkem méně než kilometr.

Vody Středozemního moře a Atlantiku se však v těchto místech nepotkají. Od roku 1808 je tu totiž násep spojující pevninu s Holubím ostrovem (španělsky Isla de las Palomas nebo též Isla de Tarifa). Právě proto, že je to původně ostrov, už se k pevnině nepočítá.

Holubí ostrov je od 17. století jednou velkou pevností. Když tato ztratila svůj obranný význam, sloužila španělské armádě jako kasárna. V roce 1988 byl ostrov otevřen veřejnosti. Vstup zřejmě není možný nepřetržitě, neboť dojdu sice na okraj ostrova, ale narazím na zamčená vrata.

Je to skoro jedno, moc času stejně nemám. Registruji tedy alespoň polorozbořenou baštu na atlantickém pobřeží ostrova,...

... po střemořské straně cesty pak zajímavou sochu (snad se objekt dá takto označit) Setkání evropských stezek (španělsky Enquentro de Senderos Europeos) v místě, kde se stýkají tři hlavní evropské turistické trasy. Skutečně dálkové, dvě z nich měří okolo deseti tisíc kilometrů. První vede přes Střední Evropu do Řecka a na Kypr, druhá končí v Estonsku, třetí vede po středomořském pobřeží do Chorvatska.

Zajímavou stavbou je hrad Santa Catalina, postavený ve 30. letech 20. století v neorenesančním stylu na místě někdejší pevnosti. Právě kvůli jeho stylu se nevelké budově říká hrad, ač hradem v pravém slova smyslu nikdy nebyla. Mělo v ní být umístěno světlo majáku, ale za občanské války byla stavba silně poškozena a následně prohlášena za nezpůsobilou provozu.

V 70. letech ji opravilo námořnictvo, postupně v ní sídlilo řídící středisko provozu v Gibraltarském průlivu, meteorologická stanice a guardia civil. Postupně všechny tři instituce se přestěhovaly do nových prostor, takže hrad je od roku 2001 opět opuštěný.

Hlavní dnešní cíl cesty je v programu řekněme pro jistotu. Kanáry jsou sice africké, ale možná bych sám sobě kladl otázku, jestli jsem skutečně byl v Africe, když jde jen o ostrovy. Výlet přes úžinu tyhle dohady vyřeší jednou provždy.

Z Tarify je přístav Algeciras vzdálen jen něco přes dvacet kilometrů. Trajekt mi jede v jednu, odjíždím v půl dvanácté, to se pořád zdá jako dostatečná časová rezerva. Nakonec je to ale docela napínavé. Silnice je plná, z rezervy ubývá, až je nakonec zcela vyčerpána. K odbavení se mám dostavit nejpozději třicet minut před odjezdem, jenže je půl a minuta, když konečně vjíždím na parkoviště u přístavu.

Doběhnu k tomu správnému okénku, kde se ve 12:37 stavím do fronty a o minutu později s omluvou za pozdní příchod přijmu lístek na palubu dalšího trajektu. Recepční (asi je to recepční, když má nad sebou nápis „recepción“) mě uklidňuje, že když jedu bez auta, v pohodě to stihnu.

Už podstatně klidnějším krokem nastupuji se skupinkou dalších opozdilců, ale i tak mám pocit, že to bylo o fous.

Ceuta je jedním ze dvou španělských autonomních měst na severním pobřeží Afriky. Hierarchicky jsou tato území na stejné úrovni jako autonomní společenství, mají však o něco užší pravomoci, kromě toho se také liší formou správy. Funkci parlamentu plní městská rada, výkonnou moc má městská vláda.

Druhým autonomním městem je Melilla, ležící od Ceuty vzdušnou čarou asi 220 kilometrů. Španělsku patří ještě několik ostrůvků při africkém pobřeží a jeden skalnatý výběžek. Na všechna tato území si dělá nárok sousední Maroko. Kolem průlivu panuje takové zvláštní napětí a snad i jistá rovnováha: Británie ovládá Gibraltar, Španělsko má Ceutu a Melillu, Maroko si zase činí nárok na Západní Saharu.

Brát s sebou auto postrádá význam. V Ceutě bych neujel víc než několik málo kilometrů, k tomu s problematickým parkováním, a všechno bych stejně nakonec oběhl pěšky. A to nemluvím o nákladech finančních. Krom toho je jistě cestovatelsky zajímavé nechat auto zaparkované na jednom kontinentě a udělat si výlet na druhý.

Moc dlouho jsem tedy v Evropě nepobyl, to je pravda. Už jste si mohli všimnout, že opět pluji se společností Baleària, a možná jste zahlédli i kyperskou vlajku na okraji předchozí fotky. Trvá asi hodinu, než trajekt přepluje Gibraltarský průliv. Už zmíněný Gibraltar je hned vedle, Skála je dost vysoká na to, aby ji nešlo přehlédnout. Jako by to bylo včera, co jsem tam byl.

V Ceutě žije něco přes 80.000 obyvatel, většina jich žije na poloostrově Almina, dlouhém asi pět kilometrů.

Rozlohou větší území se rozkládá směrem na západ, hranice s Marokem je po silnici asi šest kilometrů od kruhového objezdu, v jehož středu stojí socha Jindřicha Mořeplavce (portugalsky Henrique, o Navegador, španělsky Enrique el Navegante), který v roce 1415 dobyl Ceutu. Spíše ji tedy dobyli jeho otec a bratr, portugalský král, Jindřich měl na starosti převážně logistiku. Později dokázal získat věhlas objevnými plavbami, a tak mu tradice připisuje více zásluh než historie. Plavby organizoval i finančně podporoval, navzdory své obecně užívané přezdívce se však velmi pravděpodobně nikdy žádné z nich osobně neúčastnil. Pojďme ale zpět k historii. Poté, co v roce 1578 zahynul v boji proti Maurům král Sebestian, aniž zanechal potomka, ovládli portugalský trůn španělští Habsburkové. Počátek personální unie je považován za zlatý věk, který ale brzy ukončila třicetiletá válka. Portugalci vůbec neměli chuť bojovat v ní za Španělsko. V roce 1640 proto vyhlásili nezávislost, jenže Ceuta, osídlená mezitím španělskými přistěhovalci, jako jediné portugalské město projevila vůli zůstat pod španělskou nadvládou. A ta trvá dodnes.

Někde uprostřed území Ceuty jsou Královské hradby (španělsky Murallas Reales de Ceuta), hlavní část opevnění města. Jejich nejstarší části jsou maurské a pocházejí z roku 962, a protože dějiny Ceuty jsou dějinami bitev o ni, byly hradby stále rozšiřovány, což skončilo až někdy v polovině 18. století.

Španělskou vládu nad Ceutou Portugalsko formálně uznalo na Nový rok 1668, na území si ale stále činilo nárok Maroko. V roce 1859 zahájilo válku se Španělskem, z níž však odešlo v následujícím roce poraženo. Španělsku se dokonce podařilo území Ceuty rozšířit na západ od Královských hradeb.

Jejich dvě řady odděluje Kanál krále Filipa (španělské pojmenování Foso de San Felipe znamená doslova Příkop sv. Filipa), pojmenovaný po prvním Bourbonovi na španělském trůně. Vládl od roku 1700 do roku 1746. Právě on se zasloužil o rozšíření opevnění o pevnost na jižní straně poloostrova i zbudování kanálu. Ten však svou primární úlohu v obraně města ztratil právě po rozšíření území Ceuty.

Větší část hradeb je bohužel zavřená. Nevím, jestli stále, nebo jenom dnes, ale rozřešení té otázky mi stejně v ničem nepomůže. Jdu dál.

Ceuta je na pohled evropská, po staletí trvající španělská nadvláda se tu nutně odrazila. Mix národů je tu však patrnější než jinde, na ulici zní pestrá směsice jazyků, v níž vedle úřední španělštiny zaslechnete hovořit též sousední Marokánce, jež sem často chodí za prací, ovšem častá je tu i francouzština. A prý i portugalština, ale tady se obávám, že mi to splyne se španělštinou.

Africké náměstí (španělsky Plaza de África) je prvním větším veřejným prostranstvím, na které narazíte. Jsou tu dva zřejmě nejvýznamnější křesťanské svatostánky v Ceutě, oba v barokním slohu: severněji Kostel Panny Marie Africké (španělsky Santuario de Santa María de África), postavený ve druhé polovině 17. století, a na jižním konci náměstí Katedrála Nanebevzetí Panny Marie (španělsky Catedral de la Asunción), pocházející z konce 17. století. Oba jsou momentálně zamčené.

Naproti prvnímu jmenovanému kostelu je vojenské velitelství Ceuty,...

... a právě před ním učiním fotografický výměnný obchod s jakýmsi turistou. Mám tedy svoji fotku z Afriky, to je taky dobré.

Občas narazíte jen tak na ulici na zbytky opevnění. Většinou nebývají nijak označené, mnohdy jsou plně začleněné do staveb nových.

Už jsem řekl, že Ceuta má evropský styl. Ovšem je to styl jihoevropský, přímořský, pro našince pořád vyznívající lehce exoticky. To platí jak třeba pro ty kostely, tak pro stavby světské.

A horko je tu... no asi jako v Africe. Několikrát se zastavím na něco k pití, jinak to tu není možné zvládnout.

Španělské náměstí (španělsky Plaza de España) je spíše park, okolo kterého najdete pár restaurací.

V jedné z nich si objednávám sendvič, a dostanu tuhle třípatrovou záležitost. Musím to od sebe rozebrat, neboť jinak je to nejedlé – alespoň tedy po stránce technické. Po stránce chuťové je to naopak pestré a jedlé docela dobře. Nahoře sýr, šunka, slanina. Uprostřed sýr, něco a cibule, dole kuřecí kousky se sýrem a slaninou. Spolu s těmi hranolky je to po včerejším půstu výzva, v níž ovšem obstojím.

Části bývalého opevnění pobřeží nejsou z města vidět příliš dobře, ulice totiž často vede nad úrovní hradeb. Chce to mít po ruce mapu, abyste věděli, co hledat. I o baště Fuente Caballo platí, že ze silnice byste ji jen těžko zahlédli. Jak přišla ke svému názvu (který v překladu znamená Koňský pramen), dnes už nikdo neví. Možná tu opravdu kdysi napájeli koně, ale taková studna mohla stát klidně o kousek dál. Historie má svá drobná tajemství, která občas jen lehce naznačí.

Gibraltarský průliv býval občas zván Herkulovými sloupy, a přesně takový název (španělsky Las columnas de Hércules) má socha prakticky na druhé straně poloostrova. Vzdálenosti není třeba se nijak lekat, šíje je tady široká jen pár set metrů.

K Herkulovým sloupům udělám malou okliku na cestě k mořskému akvaparku. Naproti nim je řada několika alegorických soch. Každá z nich představuje jednu z alegorických hodnot. Pokud stačí jen ukázka, tak na fotce jsou zleva Průmysl, Obchod, Umění a Afrika.

Symetrické věžičky se zdobenými štíty a balkóny typické pro historizující styl správních budov, jakých bylo na přelomu 19. a 20. století postaveno mnoho. Dnes je tu prodejna sportovního vybavení, v horních patrech pak kanceláře, tedy komerce všeho druhu, ale dům svým vzhledem rozhodně uprostřed moderní zástavby upoutá.

U akvaparku jsem za chvíli. Můžu vám prozradit vstupné (šest a půl eura), a to je tak vše. Kapacita je naplněná, dovnitř nepustí nikoho.

Nezbývá tedy než Ceutu zase přejít na šířku a vzít zavděk přírodními podmínkami. Africká pláž zní koneckonců lákavě, kdypak se mi to zase podaří? Nejprve minu katedrálu. Její budova je rozlehlá (inu, katedrála) a velmi členitá, z různých stran opravdu možná k nepoznání, ale je to opravdu ona. Potvrdit to může jedna z věžiček, jež je vidět i na fotce z brzkého odpoledne.

Kousek odtud hledejte průchod městskými hradbami,...

... uzpůsobený tak, abyste vyšli přímo na pláži.

Nepotřebuji si ani tak zaplavat jako se ochladit, k vybavení pláže tady patří i sprchy, navíc najdu místo ve stínu hradeb, takže všechno je fajn.

To si myslím až do doby, než přijdu ke stánku s občerstvením. Jsou věci, které nefotím, neboť jsem založením estét, ale tady toho zpětně trochu lituji. Příbory se válí na hromadě na pultě, kam je předtím jakási silnější paní vysypala z plechové nádoby. Další chlapík z té hromady bere po noži a po vidličce a balí takto vzniklé dvojice do ubrousků. Ani ona, ani on se ani nijak nesnaží, aby to nikdo neviděl. Po zemi se válí ubrousky už použité, tu a tam je rozlité cosi, a to jak před pultem, tak za ním. Dokonalý gastrohoror. Naštěstí chci jen balenou vodu, tu dostanu teplou. Risknu led, citrón ne. Viděl jsem totiž, na čem ho krájejí.

Je zkrátka lépe věnovat se pouze pláži a ničím jiným si dojem nekazit. Dvě a půl hodiny musí stačit, neboť se blíží čas odjezdu zpět do Evropy, tentokrát už definitivnímu. Cestou ještě podruhé míjím jediné zařízení svého druhu na celém světě, jež je zasvěceno Panně Marii Africké, patronce Ceuty. Mimoto je kostel zajímavý třeba tím, že nevíme, kdy přesně byl postaven. V roce 1676 je písemně zmíněn jako rozestavěný. V roce 1697 už byl zaručeně používaný. Tentokrát je otevřeno, a tak aspoň nahlédnu dovnitř.

Kostel byl postaven jako svatyně sloužící k uctívání sošky, která byla dovezena bůhvíodkud a předána Jindřichu Mořeplavcovi. Ten ji prohlásil za svatou, a s tím ji v roce 1421 nechal poslat do Ceuty. Soška je dodnes v hlavním oltáři.

Zpátky jedeme tentokrát něčím menším, ani nevidím najíždět žádná auta, ale to je nakonec jedno. Najdu si jedinou klimatizovanou místnost a tam vyčkám tu hodinu a čtvrt, než dorazíme do Algecirasu. Cokoliv k pití tady prodávají mnohem kulturnějším způsobem než na pláži v Ceutě, a tak trochu doháním dluh, který jsem si vyrobil. A je to také jediný čas, kdy stíhám sepsat alespoň kostru této kapitoly.

Mezitím se setmí. V Algecirasu musím najít parkoviště, což je malinko problém. Za tmy vypadá všechno jinak než ve dne, navíc v tom spěchu při příjezdu jsem ani moc nevnímal, kam vlastně jedu. Cestu se mi ale podaří zrekonstruovat poměrně rychle, pár důležitých bodů z hloubi paměti přece jen vylovím.

Asi 70 minut jízdy to mám k dalšímu ubytování. Vychází to tak kolem půlnoci, což jsem avizoval předem, takže nečekám žádný problém. A je nakonec jen drobnost, že při placení dálnice řidič přede mnou rozsype drobné, které pak těžko loví v úzké mezírce mezi autem a platebním automatem. Pár minut se za ním zaseknu. Ale je to psina, hlavně díky jeho oděvu. Kam se hrabe Ludva Homolka.

Hlavní drama mě teprve čeká. Sobota se nám mezitím přehoupla do neděle. V prvních minutách nového dne mě navigace dovede úplně jinam, než očekávám, totiž k benzínové pumpě. Moje ubytování snad bude někde v jejím okolí, říkám si, auto tam nechám a jdu na pěší obhlídku. Vidím to jako jedinou možnost, neboť pokusy o telefonní kontakt končí v hlasové schránce.

Název ulice ihned zapomenu, ale číslo popisné 4 v hlavě zůstane. Po čtvrthodině najdu dům s tímto číslem. Svítí se tam, otevřeným oknem vidím snad něco, co by takhle zdálky mohlo při troše dobré vůle být přihrádkami v recepci. Zazvoním.

Samozřejmě to není ten pravý dům. Ale člověk, který byl touhle dobou ochotný z domu vylézt, naštěstí umí trochu anglicky. Pošle mě asi o pět kilometrů zpátky k dálnici, z níž jsem předtím sjel. Cestu mi popisuje jakž takž srozumitelně, ale i tak si myslím, že to najdu spíš jen náhodou.

Ale nechť, jsem na místě, je po půl jedné. Recepční dlouho hledá moji rezervaci, nakonec slaví úspěch. Najde dokonce i moji zprávu ze 3. února, v níž žádám o příjezd kolem půlnoci. Aktuální hodinu mi trochu vyčte, já jemu na oplátku trochu vyčtu ten záznamník. Tento bod je zdá se tímto vyřízen.

Recepční mě pošle do pokoje číslo 125. Žádný takový ale nemůžu najít. Vracím se do recepce a hlásím, že můj pokoj zřejmě neexistuje. „Jestliže nemůžete najít svůj pokoj, neznamená to, že neexistuje, pane“ odpoví mi klidnou angličtinou recepční, a uvolí se mě do pokoje doprovodit. Pokoj číslo 125 však nenajde ani on. Naši několikerou procházku po dvou patrech hotelu doprovází slovy „it’s strange“, postupně přechází k širší variantě „it’s very strange“, z čehož usoudím, že máme problém. Ještě nevím, jak velký, ale před chvílí zapuzené myšlenky na spaní venku v autě se najednou opět přihlásí.

Recepční vše řeší poměrně dlouhým telefonátem, a jelikož byl hovor veden ve španělském jazyce, zůstává mi utajen řetězec myšlenek, jimiž s kýmsi na druhém konci dospěli k domněnce, že by se snad mohlo jednat o pokoj číslo 25. Jsem recepčním vyzván, abych jej následoval.

Když se chystá pokoj otevřít pomocí univerzální karty, fakt se modlím, aby uvnitř nikdo nespal. Naštěstí ne. Jenže moje karta je naprogramována na neexistující pokoj číslo 125, takže u těchto dveří nefunguje. Recepční slíbí, že mi naprogramuje novou se správným číslem. Zatím si tedy nastěhuji věci.

Jenže karta není ani teď. Už velmi netrpělivě se ptám recepčního, jestli ví, kolik je hodin. „Yes, 1:15 a.m., Sir,“ odpoví mi naprosto věcně recepční, a dál cosi hledá na displeji počítače. Angličtina holt jako lingua franca funguje jen tehdy, bavím-li se v normální rovině. Ironický tón jazykovou bariérou neprošel.

Na kartu čekám už jen asi deset minut. Ověřím ji ve dveřích, funguje. Potřebuji vodu (tu k různým účelům) a postel. Je třičtvrtě na dvě a možná nějaká ta minuta navrch, když jdu konečně spát.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.