Jak dojet na ostrov a zpátky (15.)

Přírodní krásy ani místa plná kultury a historie nejsou sama o sobě ničím překvapivým, ale tato cesta přece jen byla trochu výjimečná. Kdo chcete, pomyslně si přisedněte, předem ale upozorňuji, že to tentokrát bude opravdu dlouhé.

15. kapitola: Některé věci jsou jenom jednou (4. července 2025)

Intermezzo v podobě plavby zpět do Huelvy je dobrou příležitostí říct si trochu víc o pozadí téhle cesty. Zrodila se nenápadně, v jakési úvaze o nějakém exotickém kraji, který by bylo možné navštívit. Celkem jasně to vyhrály Kanárské ostrovy. Já vím, že to bude znít úsměvně, ale vyhrály to mimo jiné pro relativně snadnou dosažitelnost. Informace o nich jsou navíc poměrně dobře dostupné, neboť jsou docela častým cílem turistů, české z toho nevyjímaje. I když je pravda, že zpravidla cestují na Kanáry způsobem zcela odlišným.

Jenže ten u mě nepřipadá v úvahu. Řeknu to přímo a přiznám se bez okolků: bojím se létat. Není třeba z toho dělat vědu, lidé trpí různými fóbiemi. Někdo nevleze do výtahu, jiný se bojí výšek, no a já nevlezu do letadla. Není třeba mi předkládat statistiky dokazující, že vztaženo k počtu přepravených cestujících je právě letecká doprava statisticky nejbezpečnější. Statistika je jedna věc, být jeden z toho statisticky nepravděpodobného vzorku je věc druhá. Navíc: je-li fóbie, neobstojíte s argumenty, byť by byly založeny na nezpochybnitelných faktech. Já vám je třeba i uvěřím, ale stejně nikam nepoletím. Ani na Kanáry, ani třeba jen do Bratislavy. A jen tak na okraj: víte, kde se odehrála největší civilní letecká katastrofa všech dob? Na Tenerife.

První úvahy se týkaly ostrova Lanzarote, možná proto, že je ze všech hlavních ostrovů nejblíž. Plán jsem upravil, když jsem poslechl rady těch známých, kteří už na Kanárských ostrovech byli. Co do potřebného času to bylo totéž, náklady se lišily nikterak podstatně.

Tím se dostávám ke dvěma důležitým tématům. Prvním tedy bude čas, při plánování faktor naprosto rozhodující. Brzy jsem poznal, že cestu bude třeba plánovat zprostředka. Trajekty mezi kontinentálním Španělskem a Kanárskými ostrovy totiž nejezdí každý den. V letní sezóně funguje spojení čtyřikrát do týdne. Výběr dnů je zkrátka omezený, a cestu je potřeba odvíjet právě od jízdního řádu trajektových linek, tak, abyste ji dokázali vměstnat do předem daného časového úseku.

Trajekt je zároveň největší jednorázovou položkou v rozpočtu. Jednoho dospělého s jedním autem vyjde cesta z Huelvy na Tenerife a zpět přibližně na dvacet tisíc korun. V ceně je pojištění storna, jež v mém případě znamenalo příplatek 102,49 eura. Tuto sumu můžete teoreticky ušetřit, ale nedoporučuji to. Pojištění se vztahuje i na změny, pokud třeba pojedete jiným autem, než které jste nahlásili při zakoupení jízdenky. Uplatníte jej i v případě, že ztratíte pas. Neboť jízdenka je vydávána na registrační značku auta a na číslo osobního dokladu. A jak jste se možná dočetli v předchozím cestovním deníku, u mě ta možnost změnit auto byla v jednu chvíli málem na stole.

Trajekt jsem si rezervoval den před vánočními svátky, což se obecně doporučuje. Trajekty jsou občas vyprodané, navíc se může během onoho půl roku zvýšit cena. V posledním lednovém týdnu jsem si koupil první ubytování, tenhle proces trval dohromady asi tři neděle. Na začátku června doznal změny samotný úvod cesty, neboť mi do plánu nečekaně přibyl jeden volný den. Součet cen ubytování postupně vyrostl někam nad třicet tisíc. Pár stovek eur připočtěte na dálniční poplatky (je to nakonec méně, než jsem čekal, neboť Španělsko v tomto ohledu docela příjemně překvapilo), a rázem máte odhad všech nákladů.

Kanárské ostrovy jsou sice součástí Španělska, ale od mateřské země se liší více než jen podnebím a hodinou pásmového času. Odpadky se tu neválí ani u cest, ani jich tolik nenajdete v dělícím pásu dálnice. Přítomny nejsou ani ostatní jevy, jež provázely cestu po pyrenejském Španělsku.

Abych zůstal věrný deníkovému formátu, zmíním jen tolik, že jsem na trajektu prožil celkem krušné odpoledne a večer. Vlny jsem registroval už včera v noci, během dneška se nám oceán pěkně rozhoupal. Oběd odkládám, sotva mi jej nandali a večeři ruším úplně, takže ten zaplacený paušál se mi tentokrát moc nevyplatí. Personál, zjevně vědom si nastalé situace, zatím kvapně roznáší po celém trajektu pytlíky na nevolnost.

Vyfasuji si taky jeden, jídelní předplatné je mi v tuhle chvíli úplně jedno. Nevolnost zkouším rozsedět, rozležet, rozchodit spíš ne, to už raději zaspat. Číst není možné vůbec, sledovat filmy kupodivu zvládnu, i když se zčásti omezím jen na poslech zvukové složky díla. Rady jako soustředit se na pevný bod na obzoru nebo otevřít okno jsou za daných podmínek k ničemu. Pevné body na obzoru prostě nejsou, od oken na palubu jsem několik metrů, navíc se stejně neotvírají. Pobyt na palubě pomůže aspoň pro danou chvíli, ale pak musím do křesla ujít tolik, že se kladné účinky čerstvého vzduchu spolehlivě vynulují. Ostatní věci však svým podílem zafungují. Nejpotupnější situaci se tedy vyhnu, ze všeho mi tak zbyde jen trochu zvláštní nenaplněný suvenýr.

Asi bych si měl tuhle cestu dobře pamatovat. Nemluvím teď o strastiplné plavbě, mám na mysli cestu jako celek. Nevím, jestli se k ní vůbec kdy dokážu přiblížit, neřku-li opakovat ji. Jednak nejsou úplně obvyklé tři týdny dovolené, a na tomto místě bych chtěl poděkovat všem, kteří mi v práci vyšli vstříc.

Až si jednou budu užívat odpočinku, nutně přijde na pořad dne otázka, jestli na takovou cestu budu mít jednak dost prostředků, jednak dost sil. Jistě i proto bylo včera večer třeba rozloučit se posledním pohledem s břehy Tenerife, neboť otázka, jestli je ještě někdy uvidím, je zcela na místě. Třeba to ale takhle má být. Jsou zkrátka věci, které jsou v životě jenom jednou, a dost možná je tato cesta jedna z nich.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.