Jak dojet na ostrov a zpátky (14.)

Přírodní krásy ani místa plná kultury a historie nejsou sama o sobě ničím překvapivým, ale tato cesta přece jen byla trochu výjimečná. Kdo chcete, pomyslně si přisedněte, předem ale upozorňuji, že to tentokrát bude opravdu dlouhé.

14. kapitola: Velkoměsto (3. července 2025)

Nízké mraky, teplota kolem dvacítky a vítr řekl bych přiměřený vítají nový den. Snídani jsme dnes posunuli na půl devátou, což pan domácí velmi uvítal. Po ní balím, rozloučím se s panem Adrianem a odjíždím do Santa Cruz de Tenerife.

V hlavním městě Kanárských ostrovů, což je nejen název souostroví, ale též autonomního společenství v rámci Španělského království, žije asi 211.000 obyvatel. To je více než pětina celého ostrova. Santa Cruz de Tenerife je hlavním městem pouze polovičním: o tuhle roli se totiž každé čtyři roky střídá s Las Palmas de Gran Canaria.

Každé z obou měst je pak hlavním městem vždy stejnojmenné provincie. To je nižší stupeň územního členění Španělského království. I tady jsou volené zastupitelské orgány a exekutiva, ale ty se pravomocemi a povahou blíží spíše úrovni komunální než centrální. Sedm ze sedmnácti španělských autonomních společenství je tvořeno pouze jednou provincií. V nich provinční orgány nemají, nižším stupněm samosprávy jsou v těchto případech už jen obce.

Do Santa Cruz přijíždím v deset, a trvá mi dvacet minut, než najdu volné parkoviště. Hledání pokračuje i pod zemí, neboť volných míst je opticky dost, ale nad většinou vlaje nápis oznamující, že místo je rezervované. Těch skutečně volných je jen pár.

Není to úplně výhodná výchozí pozice, ale nedá se nic dělat. Část nutné vzdálenosti ujdu pěšky, ale po chvíli narazím na stanoviště taxíků, a tak se další kousek svezu. Vejdu se do nástupní taxy 3,85 eura.

Vystoupím u Auditoria. To je jedna z nejnápadnějších budov ve městě, k čemuž přispívá i její poloha prakticky na pobřeží Atlantiku. Postavena byla mezi lety 1997 a 2003, trochu připomíná Operu v Sydney. Slouží jako koncertní a přednáškový sál.

Santa Cruz de Tenerife je jediné město na celých Kanárských ostrovech, které používá systém kolejové dopravy. Vlaky na Kanárech nehledejte vůbec, ale tramvaje v Santa Cruz jezdily už od počátku 20. století. Po padesáti letech však společnost, která je provozovala, zkrachovala. Roku 2007 obnovila provoz (většinou na zcela nových tratích) společnost Metro Tenerife, což vedlo k tomu, že se dvěma zdejším linkám někdy říká metro. Přispěl k tomu možná i fakt, že stejné vozy obsluhují síť lehkého metra v Madridu. Ať si tomu ale říká kdo chce jak chce, je to opravdu tramvaj (španělsky tranvía).

Název konečné stanice linky číslo 1 Intercambiador znamená přestupní uzel. Je to tak, na tomto místě můžete přestoupit na autobusy, také je tu parkoviště. To jsem na příjezdu zaregistroval, bohužel bylo stejně jako některá další plné.

Nejlevnější jízdenka stojí 1,35 eura, za tuto sumu se svezu jednu stanici.

Zatímco tramvaj odtud odbočuje poměrně prudce doleva, pokračuji pěšky rovně do centra, kterým je náměstí Plaza de España. Stojí tu velmi kontroverzní Památník padlým (španělsky Monumento a los Caídos), postavený frankisty během 40. let.

Bylo jich v oné neblahé době podobných po Španělsku mnoho, tomuto se nějak podařilo přežít. Nápadný je pro svou výšku zdaleka, zblízka je ve stavu neutěšeném, obýván je bezdomovci, a podle toho také jeho okolí vypadá. Momentálně se pro něj hledá nový význam, existují i hlasy volající po jeho stržení.

Kanárské ostrovy byly podle pověsti hlídány obrovskými psy, odtud ostatně pochází i jejich název. Dali jim ho už staří Římané, v latině slovo canis znamená pes. Tohle je jen pověst, ve skutečnosti si hlídal ostrovy každý, kdo na nich měl nějaký zájem a zrovna nad nimi vládl. Bojovalo se o ně často a urputně, samotné Španělsko svedlo s Brity nejméně tři velké bitvy o jejich udržení, přičemž v té poslední v červenci 1797 porazilo proslulého admirála Nelsona.

Těžko je být na něčí straně, jisté totiž je, že to byli španělští kolonizátoři, kdo si ostrovy podmanil a původní obyvatelstvo zotročil nebo asimiloval. Koloniální mocnosti se dlouho tloukly mezi sebou, a holt z toho vyšli vítězně Španělé, kteří ostrovy dobyli postupně od roku 1402. Tehdy byli jejich protivníkem Portugalci, kteří nakonec boj o ostrovy v roce 1479 vzdali, za což získali výměnou Madeiru. Pak už Španělsku zbývalo jen porobit domorodý národ Guančů. Byla to doba tvrdých bojů, zakončená dobytím Tenerife v roce 1496. Za účelem obrany ostrovů poté Španělé vybudovali město Santa Cruz se systémem opevnění.

Pozůstatky hradu San Cristóbal byly objeveny během rekonstrukce náměstí v roce 2006. Výstavba podzemního tunelu, který fragmenty zdí zpřístupnil veřejnosti, byla dokončena v následujícím roce.

Jak opevnění ztrácelo na významu, byly jeho zdi rozebírány, až v roce 1930 bylo rozhodnuto o jeho zboření. Rozrůstající se město potřebovalo prostor, kterého na ostrovech nikdy nebylo nazbyt. I když i na trochu té rozmařilosti místo zbylo: fontána La Charca (v překladu Rybník) má v průměru 60 metrů. Obrysy jedné z někdejších bašt jsou vyznačené na jejím dně.

Přes 11 metrů dlouhý název města, stojící před kašnou, symbolizuje Santa Cruz jako zelené srdce ostrova.

Nejen tato kašna vzbuzuje otázky, kde se vlastně na Tenerife a potažmo na celých Kanárech bere voda, když tu nejsou stálé vodní toky či plochy. Zdrojů je několik, tím nejstarším a stále významným je déšť. Ostrovy jsou protkány nenápadnou sítí tunelů sbírajících dešťovou vodu, která stéká samospádem do podzemních nádrží. Díky dešti existují ve velmi malé míře i podzemní vody, takže občas se najde i klasická studna. Odběr této vody je ale přísně regulován. A konečně posledním zdrojem, během času stále významnějším, je odsolování mořské vody pomocí reverzní osmózy.

Brzy po španělském ovládnutí ostrovů, v roce 1500, začala výstavba Kostela Neposkvrněného početí Panny Marie (španělsky Iglesia Matriz de la Concepción). Obvykle se mu říká Katedrála Santa Cruz, katedrálou ovšem není. Jediná pětilodní stavba na Kanárských ostrovech vyniká stylovou jednotou, ač byla dokončena až během 18. století. Stavební sloh je typický koloniální, s barokními prvky v interiéru.

Než ale vůbec vstoupíte dovnitř, dejte pozor na zvýšený práh. Ten je nástrahou pro všechny, kteří se nedívají, kam šlapou.

V sousedství kostela je Přírodní a archeologické muzeum (španělsky Museo de la Naturaleza y Arqueología). Založeno bylo v roce 1958, sídlí v neoklasicistní budově někdejší nemocnice, jež pochází z 18. století.

Vstupenka za pět eur dává mimo jiné příležitost se trochu ochladit. Nádvoří muzea jsou stavěna tak, abyste vždy našli stín, vnitřní prostory jsou klimatizované.

Muzeum v Santa Cruz se řadí mezi nejvýznamnější muzea Makaronésie. To je zeměpisný pojem, zahrnující ostrovy ve východním Atlantiku, tedy kromě Kanárských ostrovů ještě Azory, Kapverdy a Madeiru. Někdy se lze setkat s chybným tvarem Makronésie, vzniklým patrně jako falešný opak pacifické Mikronésie. Podobně jako ona nemá Makaronésie v politickém smyslu žádný význam, ostrovy spojuje relativně blízká poloha (i když to berte se značnou rezervou, neboť Azory a Kapverdy dělí skoro dva a půl tisíce kilometrů) a sopečný původ. Termín je užíván především biology.

Asi nemá valný význam popisovat dopodrobna expozice muzea. Dějiny na Kanárských ostrovech probíhaly podobně jako jinde: od kostí přes hlínu ke kovům. Však také Guančové pocházeli nejspíše z Afriky, z oblastí dnešního Maroka, možná původně obývali i ostrovy ve Středomoří. Na Kanáry připluli už ve 2. století před naším letopočtem, a přes různé snahy ostrovy dobýt je dokázali držet půldruhého tisíciletí. Evropský středověk byl počátkem jejich konce: Kanáry se jako strategický bod na cestě do Nového světa staly objektem zájmu koloniálních mocností, které o ně nejprve soupeřily mezi sebou. Konec už známe.

U původních obyvatel také expozice začínají, vzletně se tato doba nazývá předkastilskou. O dalším osudu Guančů však muzeum spíše taktně mlčí. Tento národ se z historie ostrovů vytratil velmi rychle. Mnoho mužů padlo v boji se Španěly, zbytek obyvatelstva splynul s dobyvateli.

Snad je takovýto kontakt s historií vhodnou příležitostí vrátit se k názvu Kanárských ostrovů. Teorií o jeho vzniku je více, i ta se psy má jednu docela zajímavou variantu. Původci názvu mohli být ve skutečnosti tuleni, Římany nazývaní „mořští psi“. Nedá se vyloučit ani to, že název pochází od domorodých obyvatel, Římané jej mohli odposlechnout a latinizovat, tedy zkomolit. Jisté je, že název ostrovů nepochází od kanárů – je to totiž přesně naopak. Nevěřte populárním bajkám, že kanárci na ostrovech vůbec nežijí. První zpěvavé ptáky dovezli Španělé z ostrovů ještě během 15. století, nejprve k pobavení španělské a portugalské šlechty. Slovo „kanár“ coby pojmenování ptáka se poprvé objevilo v roce 1555. Anglický výraz Canary-bird na sebe nechal čekat jen do 70. let 16. století.

V muzeu se nezdržím nijak dlouho, jen asi hodinu. Velkou roli v tom sehrává i úplné opomenutí zahraničních návštěvníků – veškeré popisy jsou pouze španělsky. Poradit se s tím dá, ovšem komfortní to úplně není.

Muzeu i katedrále blízké náměstí Plaza de la Candelaria bylo před Plaza de España přirozeným centrem města. Obě náměstí na sebe plynule navazují, takže centrum se nepřemístilo, spíše se rozšířilo.

V horní části náměstí stojí nenápadná fontána Fuente de la Pila. Pochází z roku 1706 a byla prvním veřejným zdrojem pitné vody v Santa Cruz. V 19. století si ji jakási bohatá rodina přestěhovala na svou soukromou zahradu, odkud se na náměstí vrátila až v roce 2009, i když ne přesně na svoje původní místo. Fontána je také jedním z mála architektonických prvků města, které přežily z 18. století do dnešních časů.

Pomalu se vydávám směrem k parkovišti. Mám to asi kilometr a půl, teplota už mezitím vystoupala ke třicítce, tak ať to mám rychle za sebou. Jeden zajímavý útvar jsem ještě nezmínil, ač jsem jej přešel už na té krátké cestě od katedrály k muzeu. Podruhé se s ním setkávám teď. Jmenuje se Barranco de Santos, a jde o něco mezi dlouhým údolím a korytem pro občasný vodní tok, naplněným hlavně po deštích. Z jiného úhlu pohledu můžeme říci, že v Santa Cruz jsou i mosty, které ovšem po většinu roku žádnou vodu nepřekonávají. I když tu řeku jako bychom ve městě tušili.

Cestou k autu minu ještě městskou tržnici Mercado, která funguje od roku 1943. Její návštěva v tuto chvíli nedává moc smysl, neboť zavírá ve dvě, to znamená za 40 minut.

Sjedu k pobřeží k mořskému akvaparku. Nějakou chvíli hledám místo, kde bych zaparkoval. Placené parkoviště je přeplněné a tedy bez šance. Auto tedy nechávám zdarma kousek vedle něj ve společnosti dalších několika, jejichž majitelé při hledání volného místa dopadli podobně.

Vstupné je pět eur, za tu cenu je to velmi příjemný kompromis mezi pláží a běžným akvaparkem.

Zůstanu tady po nejžhavější část dne, a kromě možnosti osvěžení mám i šanci se umýt, neb sprchy jsou sladkovodní. Před cestou trajektem se to hodí.

Ochuzen nakonec nejsem ani o pohled na pobřeží, byť o přístup k němu ano. Ale vždy je něco za něco.

Akvaparkem v podstatě uzavírám malý okruh po Santa Cruz – je odtud vidět Auditorium z druhé strany, a spolu s ním Hrad sv. Jana Křtitele (španělsky Castillo de San Juan Bautista), nazývaný někdy krátce Černý hrad (španělsky Castillo Negro). Postaven byl v roce 1641 a jeho role významného objektu tenerifského opevnění nepramenila ani tak z jeho velikosti, jako spíše z jeho polohy. Jako vojenská pevnost sloužil až do roku 1924.

V těchto místech se zdržím déle, než jsem původně zamýšlel. Drtivá většina návštěvníků akvaparku se totiž soustředila na straně přiléhající k městu, zatímco tady u pobřeží není prakticky nikdo.

Slunečníky a lehátka jsou i tady, takže si sem přemístím i veškeré věci a zbytek času strávím tady.

Tenerifská část cesty se chýlí ke konci. Z akvaparku odcházím kolem půl páté.

Poučen z plavby sem na Tenerife nijak nespěchám. V přístavu jsem před pátou, což je tak akorát – do odplutí pořád zbývá přes dvě hodiny. Nakonec jsem udělal dobře. Jestliže v přístavu v Huelvě bylo zázemí minimalistické, tady v Santa Cruz není vůbec žádné.

Pitím jsem naštěstí vybaven, a tak tu dobu v pohodě přečkám. Nakonec je mnohem kratší, trajekt připlouvá brzy. Tentokrát stojíme od nájezdové plošiny jen kousek, a tak mám konečně šanci vyfotit loď pořádně a celou. Obrazovou dokumentaci tím hezky doplním, neboť opět poplujeme Marií Curie.

Tentokrát mě nasměrují do podpalubí. To znamená, že do auta se za celou dobu plavby nepodívám. Nijak to nevadí, co vzít s sebou už vím, a jak si možná vzpomenete, i na první pokus jsem do auta šel až ve chvíli, kdy už to bylo spíše zbytné.

Prozatím mám ujeto 4605 kilometrů, to znamená, že po Tenerife jsem jich najel přesně 689.

Stejná lounge, stejné místo. Za to jsem rád, pár dní staré návyky kudy a kam dojít si oživím rychle.

Společnosti Fred. Olsen Express a Baleària nás vždy od začátku přivykají na cílovou destinaci. S vyplutím se mění čas na středoevropský, nebo chcete-li „horario peninsular“, jak ve Španělsku často říkají. Poloostrovem (španělsky península) je míněn samosebou ten Pyrenejský.

Zároveň bez ohledu na psaný rozvrh otvírá restaurace. Lidí je tu zatím opravdu poskrovnu, ale aspoň nečekám ve frontě.

S vědomím, že na tom nelze prodělat, dám opět 40 eur, byť je tentokrát předpokládaný počet návštěv restaurace nižší. Plujeme totiž přímo do Huelvy, čímž je cesta oproti minulé asi o šest hodin kratší.

Po večeři ještě stihnu vyběhnout na horní palubu a jako mnozí další se pohledem rozloučit s ostrovem Tenerife. Fouká docela silný vítr, vlny jsou znát už teď, a to jsme ještě ani pořádně nevypluli na otevřený oceán.

Odcházím na své místo a poměrně brzo se mi podaří usnout. Další kilometry za mě teď odkroutí jiní.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.