Jak dojet na ostrov a zpátky (13.)

Přírodní krásy ani místa plná kultury a historie nejsou sama o sobě ničím překvapivým, ale tato cesta přece jen byla trochu výjimečná. Kdo chcete, pomyslně si přisedněte, předem ale upozorňuji, že to tentokrát bude opravdu dlouhé.

13. kapitola: Kolem Pico del Teide (2.července 2025)

Vítr dnes neslábne ani po ránu. V noci navíc napáchal drobné škody na květináčích, naštěstí zůstalo jen u nich.

Snídaně budou patrně každý den stejné, ale to vůbec nevadí. Za cenu, za kterou na Tenerife přebývám, bych to snesl libovolně dlouho.

Pan Adriano dnes na dotazy o počasí odpovídá méně optimisticky než včera. Zjevně neočekává, že by vítr ustal. Snad jen vysvětlení, že v každé části ostrova může být zcela rozdílně, dává jistou naději. Otázkou však je, nakolik se zakládá na pravdě, a nakolik je jen nadějí falešnou.

Mám dnes dopoledne trochu času. Volno využívám k přeorganizování zavazadel, to se bude hodit další dny. S předstihem, o kterém se domnívám, že je dostatečný, vyrážím k hoře Pico del Teide.

Je to do kopce a je to klikaté, ale silnice číslo TF-24 je dvouproudová, s oddělenými pruhy, po celé trase dostatečně široká a po drtivou většinu trasy s kvalitním povrchem. Jede se po ní velmi dobře. Prakticky vede v ose severovýchodního cípu ostrova Tenerife. A co je zajímavé, vyjma první čtvrtiny na ní nenajdete žádnou obec či vesnici.

V nadmořské výšce asi 1300 metrů vjedu do mraků. Trochu mě to zmáčí, ale není to déšť, který by padal shora. Dá se říct, že tak trochu prší ze všech stran.

Po pouhých pěti minutách jízdy se ocitnu nad mraky, a najednou je zase úplně jasno, a zatím docela příjemně teplo. A co je podstatné, je prakticky bezvětří.

Provoz je velmi slabý, chvílemi skoro žádný. Silnice je hlavní přístupovou trasou ze Santa Cruz de Tenerife k Pico del Teide, kterou místní nemají důvod využívat příliš často. Ano, je možné tu dojet na západní stranu ostrova, ale to jde mnohem pohodlněji a rychleji po dálnici. Je to tedy na turistech, kterých tu určitě ve výsledku potkáte dost, ale stíhají se rozprostřít v čase. Silnice je to tím pádem především panoramatická. Po jejích stranách je spousta míst, kam se dá pohodlně zajet a fotit. Nejdřív moře mraků za lesem kanárských borovic,...

... a pak nad tímtéž mořem mraků i horu Pico del Teide. Ta je pak cestou vidět z mnoha různých pohledů, které vás spolehlivě přinutí zas a znovu zastavit. Tak si o hoře něco povíme.

Pico del Teide je stratovulkán o výšce 3715 metrů nad mořem. Někdy je uváděno 3718, zajímavé je, že jsem nikdy neviděl nic mezi tím. Je to nejen nejvyšší hora Španělska, ale i všech ostrovů v Atlantiku. Zároveň je třetím největším sopečným masivem na Zemi.

Nevím přesně, podle jakého kritéria se to posuzuje, ale pár čísel bych měl. Pico del Teide se zvedá z mořského dna, které je tři až čtyři kilometry hluboko. Z toho plyne, že celková výška hory je více než osm kilometrů.

Základnou Pico del Teide je celý ostrov Tenerife, který směrem od jihozápadu k severovýchodu měří nad hladinou něco přes 80 kilometrů, u dna oceánu kolem stovky. Příčinou tohoto poměrně malého rozdílu je strmě klesající pobřeží ostrova.

Jakmile jsem se dostal nad mraky, nestojí slunečním paprskům v cestě už nic. Slunce je opravdu prudké, jeho sílu poznáte při každém vystoupení z auta. Opalovací krém je jediný způsob, jak vše přečkat se zdravou kůží – čili to úsloví nechápejte obrazně, ale doslova.

Název Teide pochází z jazyka původních obyvatel, v němž jakési podobně znějící slovo značilo horu. Z téhož vzešlo i pojmenování ostrova Tenerife, jen přibyla ještě druhá část, znamenající „bílý“ ve významu „zasněžený“. Sníh se skutečně kolem vrcholu Pico del Teide objevuje i několikrát za zimu, zpravidla však nevydrží dlouho – někdy jen pár hodin.

Pico del Teide je sopka spící, což je něco jiného než vyhaslá. V podstatě jde o aktivní sopku s dlouhým obdobím klidu. Ten v případě této hory trvá od roku 1909. Tehdy sice chrlil lávu menší kráter Chinyero, vysoký jen 1552 metrů, ale to není až tak podstatné. Všechny menší sopky jsou tak jako tak postranními krátery Pico del Teide. Hlavní vrchol je v tomto ohledu poměrně klidný – nejmladší lávový materiál kolem kráteru pochází z roku 850. Ta relativizace je zde zcela na místě, neboť z geologického pohledu je oněch 116 let od poslední erupce časem zanedbatelným.

Jestliže jsem včera marně hledal nějakou ikonickou fotku, jež by se mohla stát symbolem celé cesty, dnes ten správný pohled najdu chvíli před polednem kanárského času. Do odjezdu lanovky na vrchol Pico del Teide mi tou dobou zbývá rovná hodina.

Ve výšce 2400 metrů nad mořem je umístěno několik nápadně bílých objektů Hvězdárny Teide (španělsky Observatorio del Teide). Klimatické a geografické podmínky umožňují pozorování Slunce, jaká prý nejsou možná nikde jinde na světě. Mohu-li přidat zajímavost, pak druhá část hvězdárny je na ostrově La Palma. A mohu-li přidat cestovatelskou radu, pak s fotkou hvězdárny neotálejte. Zblízka, takříkajíc pod kopcem, není vidět skoro nic.

Název Corral del Niño znamená česky něco jako dětská ohrádka. Proč se průsmyk, nalézající se ve skutečnosti ve výšce 2295 metrů, jmenuje zrovna takhle, to se mi zjistit nepodařilo. Ale název je to poetický, zvlášť ve zdejších drsných podmínkách.

Krajina se před očima mění v nehostinnou poušť, v níž vegetace ubývá pomalu s každým ujetým metrem. I hora samotná mění zblízka svůj vzhled. Blížím se k cíli.

Na odbočce k lanovce zaparkuji celkem pohodlně, dobrá zpráva je, že je to zadarmo. Je to také poslední dobrá zpráva na tomto místě.

Dolní stanice lanovky na Pico del Teide je ve výšce 2356 metrů. Ty zastávky mě trochu zdržely, pořád ale v pohodě stihnu přijet včas. Bohužel zbytečně. Lanovka dnes kvůli počasí nejezdí.

Do mailu vám v takovém případě přijde odkaz, kde si můžete zkusit zarezervovat jiný den, nebo zaškrtnete vrácení peněz v plné výši. Zvolit se dá i voucher na hodnotu zaplacené částky. Řešení je bezproblémové, lanovka nejezdí poměrně často, takže jsou na tuto situaci zvyklí.

Mě to samozřejmě trochu mrzí. Lanovky mám rád a tato na vulkán by byla moje první a zvela specifická, a to nemluvím o samotné její dosažitelnosti. Nedá se ale nic dělat – ač se tady u dolní stanice vzduch skoro nepohne. Nahoře silně fouká, a během dne nejspíš nepřestane. S možností, že by se dnes lanovka rozjela, nikdo nepočítá.

Horu nebo její siluetu najdete pomalu na všem, co tady lze zakoupit. Na plechovce z produkce prvního kanárského pivovaru se to dá čekat. Počátek historie tohoto podniku byl přímo ovlivněn světovými událostmi. Společnost CCC (zkratka za Compañía Cervecera de Canarias) byla založena v roce 1939. V témže roce zakoupila zařízení na výrobu piva ve spřáteleném Německu. V důsledku války došlo pivovarské zařízení na Tenerife až na podzim 1945, první pivo bylo vyrobeno o tři roky později, asi nejen shodou okolností pod dohledem německého sládka. Od 60. let nesou piva z pivovaru CCC název Dorada.

Coby drobného shromažďovatele různých Rubikových kostek mě jeden z dostupných suvenýrů musí potěšit. Jeho pořizovací cena je 16 eur.

Zpočátku nevím, jestli mám lanovku považovat za zklamání. Věci se ale dějí samy, a někdy si pak řeknete, že to tak asi mělo být. Kdybych pobyl několik hodin na vrcholu (přesněji 160 metrů pod ním, neboť horní stanice lanovky je 3555 metrů nad mořem, zbytek můžete vylézt jen na zvláštní povolení), jen těžko bych stíhal všechno, co jsem zvládl za následující odpoledne. Národní park Teide (španělsky Parque nacional del Teide) totiž nabízí mnohem víc než jen samotnou horu. Není třeba chodit nijak daleko. Od stanice lanovky dobře viditelný světlejší vrch Montaña Majúa byl původně okrajem kráteru.

Při dávné erupci se tvář krajiny podstatně změnila, Pico del Teide postupně narostla do výšky, a mezi oběma vrcholy se dnes 2294 metrů nad mořem nalézá průsmyk Col del Teide. Prochází jím silnice, po níž jsem přijel, a po níž budu nejspíš i pokračovat dál. Zatím se vydávám pěšky k Montaña Majúa. Terén je schůdný, ale chce to aspoň odpovídající obutí. A také přiměřené zásoby vody.

Kameny jsou rozpálené, však taky teploměr v autě ukazoval v době příjezdu 35 stupňů. Podle místního slunečního času se blíží poledne.

Montaña Majúa je naštěstí poměrně lehce zdolatelná hora. Její výška je 2316 metrů, což od průsmyku činí výškový rozdíl pouhých 22 metrů. Vzhledem k okolnímu terénu jde tedy spíše o nižší kopec.

Po té odevšad viditelné klikaté cestě je výstup zakázán, ale horu lze obejít a vyjít na ni z druhé strany.

Všechno je relativní. V tom vedru dá přiměřeně zabrat i tenhle nevysoký výšlap. Schovat se před sluncem není kam: vegetace, pokud už tu vůbec nějaká je, dosahuje výšek spíše skromných, kulantně řečeno.

Vrchol Montaña Majúa je až groteskně kulatý, možná ještě dokonaleji, než si zdola dokážete představit.

Rozhled je takový, jaký asi čekám. Dolní stanice lanovky je jen o málo výše než vrchol Montaña Majúa, těch čtyřicet metrů se na půlkilometrové vzdálenosti ztratí. Pico del Teide dominuje všemu, ač je na její vrchol odtud vidět hůře.

Lépe jsou snad odtud vidět ztuhlé lávové proudy. O těch ještě bude řeč. Více tady toho nenajdu. Sestupuji a vracím se k autu.

Pásmový čas je na Kanárských ostrovech i v pevninském Španělsku velmi rozdílný oproti slunečnímu. Umístění Španělska i Kanárů na zeměkouli by lépe odpovídal čas v obou případech o hodinu nižší. Pravé poledne v okolí Pico del Teide nastává dnes asi deset minut po druhé hodině odpolední.

Na místě samotném chvíli přemýšlím, jak co nejlépe demonstrovat zeměpisnou šířku, na které právě jsem. Nejlépe mi asi poslouží předchozí fotka skal a následující fotka auta. První z nich byla pořízena asi minutu před pravým polednem, druhá asi tři minuty po něm. To jsou rozdíly zcela zanedbatelné. Všimněte si, že na fotkách nejsou skoro žádné stíny (a nenechte se prosím mást stínem, který je pod autem). V téhle denní době slunce na obloze tak snadno nenajdete, leda byste se opravdu pořádně zaklonili. Už včera jsem se zmínil o blízkosti obratníku, navíc jsme pořád poměrně blízko dni slunovratu. Slunce je pro člověka ze středu Evropy neobvykle vysoko, a byť nejde astronomicky o zenit, při tom případném záklonu stejně nepoznáte, jestli máte slunce přímo nad hlavou nebo o malý kousek vedle. Skutečný rozdíl oproti zenitu činí dnes necelých sedm úhlových stupňů, v den slunovratu bylo Slunce výše zhruba o zdánlivý průměr kotouče. A metr a půl vysoká škodovka dnes vrhá stín dlouhý přibližně devět centimetrů. Severojižní směr probíhá zhruba po úhlopříčce kapoty, takže nejdelší stín hledejte pod levým světlem.

Tři kilometry odtud jsou skalní útvary zvané Roques de García.

Jde o pozůstatky zvětralého pruhu ztuhlé lávy, který kdysi rozdělil obrovskou kalderu zvanou Las Cañadas na dvě části. Dnes z toho všeho zůstalo jen několik turisticky atraktivních skalních útvarů, vystupujících vysoko nad okolní terén.

Na nejbližší z nich se dá vystoupit,...

... pohlédnout lze samozřejmě do kaldery Las Cañadas, která upoutá oko dokonale rovným povrchem ztuhlého lávového jezera.

Nepřístupná je skalní jehla Roque Cinchado, po vulkánu symbol číslo dvě národního parku. Jeho zobrazení na pozadí Pico del Teide bylo od 90. let na bankovce o hodnotě 1000 peset. Vrchol jehly je v nadmořské výšce 2171 metrů, ale možná bude zajímavější její výška nad terénem, která činí 27 metrů.

O kousek dále se projede Zelenou skálou, alespoň tak zní překlad jejího názvu Green Rock – sice anglického, ale ve španělském prostředí běžně používaného. Lze se setkat i se španělským názvem Los Azulejos, což přeloženo do češtiny znamená koupelnové kachličky. Zelenou barvu dávají skále sopečné vyvřeliny obsahující sloučeniny chloru. Na skálu se nedoporučuje sedat – jednak to urychluje její erozi, jednak můžete přijít o oblečení, zvlášť pokud obsahuje bavlnu nebo jiná přírodní vlákna.

Za ní se stavím ještě jednou u kaldery Las Cañadas, jejíž průměr je okolo šestnácti kilometrů. Stratovulkán byl vyšší než Pico del Teide, dosahoval výšky nejméně čtyř kilometrů. Zanikl při erupci před dvěma nebo třemi sty tisíci lety. Kaldera je v severojižním směru užší, neboť část jejího prostoru začala před více než sto tisíci lety začala vyplňovat nová hora, kterou dnes nazýváme Pico del Teide.

Na západní straně vulkánu prochází silnice lávovým polem Lavas Negras, tedy černá láva. To vzniklo po 6. červnu 1798, kdy vybuchla sopka Pico Viejo.

Údaje o její výšce se také liší, zkusím vsadit na údaj 3129 metrů, který se mi zdá být nejběžnějším. Pico Viejo je vedlejším vrcholem Pico del Teide a druhou nejvyšší horou ostrova Tenerife.

Ze západní strany stojí obě hory téměř v zákrytu, ale kráter Pico Viejo je pořád dobře patrný právě díky začátku černého pruhu ztuhlé lávy, která si našla cestu puklinou pod hlavním kráterem a pokryla území o rozloze asi pěti tisíc metrů čtverečních.

Dodnes je to v podstatě poušť, kde skoro nic neroste ani nežije.

Pak silnice prudce klesá. Jakmile projedu mraky, z hrůzných pětatřiceti stupňů se rázem dostávám na snesitelných osmadvacet. Tahle teplota vydrží i v Santiagu del Teide, kam dojedu za útesy Los Gigantes. Šipky mě naženou na parkoviště u přístavu, odkud ale toho vidět mnoho není. Záhy tedy odjíždím, ale nejprve musím u parkovacího automatu za tu chvilku zaplatit rovných 10 centů. Mimochodem, včerejší nejzápadnější rekord se lehce zachvěje, přístavní molo ale tento souboj asi o 440 metrů prohraje.

Útesy vysoké od 500 do 800 metrů nejlépe vidím ze silnice směřující k centru města. Auto tam pro tu chvíli nechám v zákazu stání, což mi projde bez následku, a dokonce nemusím platit ani ten desetník.

Přímo řidičským snem je litr nafty za 1,074 eura (podle dnešního kursu 26,49 Kč). Rozdíl oproti Santa Cruz je nepatrný, ale rekord je rekord. Do nádrže doslova našťouchám, co se do ní vejde. Konkrétně vyčísleno to dělá 38 litrů.

Rád se ochladím v moři, pláž najdu opět víceméně náhodně. Vyhraje prostě ta, kterou mi odhalí mapa.

Volba tentokrát padla na San Miguel de Tajao, kde se parkuje zadarmo, a na pláž to z auta daleko opravdu mít nebudu.

Vlny jsou však silné, takže se namočím, ale na nějaké smysluplné plavání to není. I tak je to ale příjemný závěr dne.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.