Budapešťské jaro (4.)

Mohu vás ujistit, že návštěva Budapešti v období jara je dobrým nápadem. Tentokrát se navíc nemusí jednat jen o jaro ve smyslu astronomickém. Co které jaro skutečně přinese, se jako vždy teprve uvidí.

4. kapitola: U starého hradu (26. dubna 2026)

Včerejší letní den pro mě byl jen takovou drobnou ochutnávkou. Evropu dělí jakýsi frontální systém, na západ od něhož jsou teploty o více než deset stupňů nižší.

Zatím se nalézám na východ od něj, v obvyklých čtvrt na devět se teploměr stihl vyšplhat na číslo šestnáct, a tak se snídaně dnes servíruje na venkovní terase.

Sbalit jsem stihl už před snídaní. I s tou si trochu pospíším, a tak vyjedu už před devátou. Cesta přes centrum by o nedělním ránu měla být volná, navigace se v tomto naštěstí nezmýlila.

Nedělní ráno pomalu přejde v dopoledne, co však vydrží, je hustota provozu. Tentokrát tedy v žádné koloně neuvíznu. Teploměr se docela rychle dostane na dvacítku, v Budapešti ostatně i dnes očekávají letní den.

Při mém vztahu k letadlům a potažmo ke všemu, co s nimi třeba i jen vzdáleně souvisí, se ocitám na velmi nečekaném místě. Ve městě se zdánlivě složitým názvem Mosonmagyaróvár se koná modelářská prodejní a soutěžní výstava Moson Model Show.

A právě této akce se už léta zúčastňuje přítel a spolužák Fred. Ano, je to ten, s nímž jsem se potkal na své cestě na Tenerife. Po francouzském Biarritzu na pobřeží Atlantiku se tedy teď setkáváme v místě ležícím na samém konci Maďarska, v rohu obklopeném z jedné strany Slovenskem a z druhé Rakouskem.

Zajížďka do Mosonmagyaróváru je příležitostí k poslední z improvizací, jež provázejí tuhle cestu. Docela se to hodí, neboť v místě už jsem byl. Ovšem pouze v lázních, z města jsem doteď neviděl nic.

Nejdřív si povíme něco o názvu města. Jsou to vlastně dva názvy dvou dříve samostatných měst, která byla v roce 1939 spojena do jednoho. V Maďarsku jsou poměrně často města či obce, vzniklé spojením dvou dosavadních, pojmenovány prostým spojením obou názvů. Z míst, která jsem navštívil, mohu jmenovat vesnici Chernelházadamonya, lázeňskou obec Kehidakustány, a koneckonců je to případ i samotné Budapešti. Název Moson ([Mošon]) je původu slovanského, nejspíš odkazuje na mokřady porostlé mechem, jejich staroslověnské pojmenování znělo [mošun] nebo nějak podobně. Zatímco první část názvu je památkou na někdejší slovanské osídlení, druhá po stránce historické klame. Byla vytvořena ze sousloví „magyar ó vár“, což česky znamená „maďarský starý hrad“.

Problém je v tom, že hradů tu bylo v historii několik, a směle je můžeme označit za staré, rozhodně však nebyly všechny maďarské. První známé hradiště založili Římané už někdy v 1. století našeho letopočtu, a podle toho, že se nacházelo v ohybu řeky Litavy (maďarsky Lajta), jej nazvali Ad Flexum. Litava je samozřejmě onen tok, jenž dělil habsburskou monarchii na rakouskou a maďarskou část. Kousek za Mostem nad Litavou však řeka historickou hranici mezi zeměmi opouští. Krátce poté protéká Mosonmagyaróvárem, a na jeho konci se vlévá do Mošoňského ramene Dunaje (maďarsky Mosoni Duna).

Římské hradiště bylo ve 4. století opuštěno. Možná bylo dobyto, ale podrobnosti neznáme. Stejně tak se můžeme dohadovat, co na tomto místě bylo až do počátku 10. století, kdy sem přišli Maďaři. Jejich král Štěpán I. nejprve pomohl rozvrátit první slovanský státní útvar, jehož název sice neznáme, ale zvykli jsme jej nazývat Velkomoravskou říší, a pak rozhodl o opevnění místa. Jeho vůle byla splněna jen částečně a spíše provizorně. Koncem 10. století tady opět nestálo nic, co by stálo za řeč. Z té doby ovšem pochází název Óvár.

Nakonec přece jen vznikla tvrz, kterou ovšem zničily nájezdy Mongolů. V 15. století se obnovená tvrz ocitla v soukromých rukou – rod hrabat ze Szentgyőrgy a Bazinu (což jsou dnešní slovenská sídla Svätý Jur a Pezinok) nechal zkultivovat část někdejšího vodního příkopu do podoby Hradního jezera (maďarsky Vár tó),...

... navíc byl nad vysušenou částí příkopu postaven most s bránou. tedy nový přístup do tvrze, kterou noví majitelé přebudovávali spíše na sídlo než na opevnění.

Po bitvě u Moháče podnikli Turci už v roce 1529 tažení na Vídeň. To skončilo neúspěšným obléháním, po němž se stáhli. Habsburkové však správně usoudili, že u jednoho pokusu nezůstane. Jelikož tvrz mohla sloužit jako bod obrany blízké Bratislavy i Vídně, od majitelů ji vykoupili a následně ji nechali obehnat zdmi s dělostřeleckými baštami. Jenže když Turci v červenci 1683 skutečně přišli, obránci tvrze se jim vzdali bez boje. Turci tedy mohli bez většího odporu dojít až před Vídeň. Tři měsíce ji obléhali, ale neúspěšný pokus o dobytí města vedl k jejich vytlačení do Panonské nížiny. Budapešť byla osvobozena v roce 1686, konec války s Turky přinesl až rok 1799.

V 18. století tvrz ztratila svůj vojenský význam. Opevnění bylo zbořeno a stavba se proměnila v barokní zámek. V něm pak byla roku 1818 zřízena Královská zemědělská akademie, v pětatřicetimiliónové monarchii první a dlouho jediná vysoká škola se zemědělským zaměřením. Její nástupce tu sídlí dodnes.

Staré římské hradiště možná stálo na místě zámku, jeho centrem však nejspíš bylo návrší v jeho těsném sousedství. Jsou to jen dohady, ale ze strategického hlediska by vyvýšené místo smysl dávalo.

Budete-li hledat nějaké stopy římského osídlení či opevnění, budete patrně zklamáni. Není tu nic, z návrší je ale nejlepší pohled na zámek.

Budova je čerstvě po rekonstrukci, dokončené v roce 2021. Jde však o vysokoškolský kampus, takže vám musí stačit pohled zvenku. Když nic jiného, je návštěva zámku na čas velmi nenáročná.

Mně na ni stačí dvacet minut. V půl jedné jsem už zase na parkovišti, jež je od zámku vzdáleno asi 150 metrů.

Improvizace, jimiž je třeba reagovat na aktuální vývoj, pokračují až do samého konce. Ten si přece jen chvíli rozmýšlím, přece jen dát za dvě hodiny v lázních 7000 forintů se může zdát trochu moc, a jiné vstupenky než celodenní k dispozici nejsou. Na rozmyšlenou bych měl mít přesně jeden kilometr, k lázním ale směřuji od počátku.

Jsem tedy rozhodnut zmíněnou sumu vydat, před vchodem mě však slovensky osloví jakýsi postarší člověk. Nevím, podle čeho trefil, že by pro mě tento jazyk mohl být srozumitelný, ale to je celkem jedno. Prý koupil vstupenky pro nějakou početnější výpravu, jeden účastník se však nedostavil. A tak mi jeho lístek nabízí za 15 eur. V tu chvíli jsou to trochu počty: euro je za nějakých 350-360 forintů, vstupné tedy vychází na nějakých 20 eur. Pomocí malé finty zkusím něco usmlouvat – nabízím 10 eur s tím, že zbytek dám ve forintech. Jak sem však předpokládal, o forinty protistrana nemá nejmenší zájem, a bez dalšího vyjednávání se spokojí s desetieurovkou. Poloviční cena rázem dělá z posledního bodu této cesty podnik přijatelný.

V mosonmagyaróvárských lázních je o brzkém nedělním odpoledni snad až neuvěřitelně málo lidí. Většina z nich je pak soustředěna v termálních bazénech poblíž vchodu, takže v ostatních částech jsem chvílemi skoro sám.

Co se počasí týká, prognózy podle všeho vycházejí. Na fotkách určitě vypadá dnešní odpoledne pěkně, ale dvacítka se v těchto zeměpisných délkách zdá být limitem. Nakonec je překonána o pouhý jeden dílek.

Ty předpokládané dvě hodiny nakonec dodržím. Odjíždím ve tři čtvrtě na tři.

O dvacet minut později jsem na hranici.

Během těch 139 minut, které potřebuji na projetí Rakouska, přejedu i ono zmíněné a očekávané frontální rozhraní. Za ním se – jak praví odborníci – naplno projeví vliv chladného severozápadního proudění. Teplota rychle klesá, a je to doslova pád, který se zastaví na dvanácti stupních. Rychlý pohled na tu správnou webovou stránku prozradí, že Budapešť si užívá příjemný jarní večer s dvaceti stupni.

V závěru cesty si tedy přitápím. Když doma okolo půl osmé vystoupím z auta, je to docela šok. Hřát mě může jen 1191 kilometrů, které jsem právě dokončil, a snad i naděje, že jaro nakonec přijde i k nám.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.