Budapešťské jaro (3.)

Mohu vás ujistit, že návštěva Budapešti v období jara je dobrým nápadem. Tentokrát se navíc nemusí jednat jen o jaro ve smyslu astronomickém. Co které jaro skutečně přinese, se jako vždy teprve uvidí.

3. kapitola: Aquincum (25. dubna 2026)

Patnáct stupňů hned po ránu potvrzuje to, co všichni předpovídali už včera: během dne budou nejspíš překročeny hodnoty, které obvykle považujeme za hranici letního dne.

Aby snad nedošlo k nějakému nedorozumění: snídaně v hotelu Oswaldo jsou pořád poměrně bohaté. Ale ten obložený talíř vedle, který byl dříve jejich součástí, už prostě chybí.

Potřebuji se dostat na druhý konec Budapešti. Městskou dopravou to pochopitelně lze, ale hrubým odhadem je zapotřebí asi hodina a čtvrt. Taxi mě tam doveze za čas o hodně kratší než polovina této doby. A tak se rozhoduji celkem snadno. Vyjdu jen na ulici nad hotelem, ne snad že bych tím byla cesta podstatně kratší, ale pro taxikáře je příjezd sem přece jen o něco málo jednodušší.

Musím ale upřesnit tu formulaci, že taxi mě tam doveze. Doveze mě totiž jinam, než jsem původně chtěl. To máte tak: v Budapešti jsou hned dva amfiteátry. O důvodech si ještě povíme, teď k té cestě. V aplikaci se zdá být cíl jasně zvolen a určen, ale už jsem si všiml, že někteří taxikáři si cíl přenesou do vlastní navigace a jedou podle ní. A to byla ta rozhodující okolnost. Z obou amfiteátrů si můj taxikář vybral spolehlivě ten druhý.

Bylo by samozřejmě řešením odvézt mě na požadované místo. Jenže taxikář už mezitím nabral další jízdu, zákazník čeká prý někde za rohem. Dohodneme se na finanční kompenzaci. Abych byl přesný, jiné řešení mi řidič ani nenavrhne – a jízdu tedy ukončíme. Ač ji platím kartou, vrátí mi pět tisícovek v hotovosti a jdeme či jedeme si každý po svém.

Plány se tedy mění už na samém začátku dne. Amfiteátr pochopitelně byl jeho součástí, ale jsem tu ve špatnou dobu. Ocitám se totiž v těsném sousedství muzea, kde jsem byl už včera pozdě odpoledne, když zrovna zavírali. A mimochodem, nevěřte údajům na internetu, kde je uvedena otevírací doba od deseti do osmnácti, ve skutečnosti teď koncem dubna jedou od jedenácti do pěti. A přesně v té hodině, která teď do otevření zbývá, spočívá malý problém, před který jsem byl náhle postaven. Menší z obou amfiteátrů je totiž záležitost, na kterou vám stačí čtvrthodina.

Byl postaven mezi 2. a 3. stoletím. Do hlediště se vešlo šest nebo sedm tisíc diváků. Určen byl občanům, tedy civilistům pro běžnou zábavu, dnes bychom řekli kulturní vyžití. Konala se tu i politická shromáždění a třeba i další akce, pravé gladiátorské zápasy se tu pravděpodobně nekonaly.

Aquincum mělo pro Římskou říši obrovský strategický význam. Nalézalo se v místě dnešního Starého Budína, blízko ohybu Dunaje, jímž řeka obrací svůj tok směrem na jih. Jednalo se o severovýchodní cíp provincie Panonie, dobře chráněný širokou řekou. Římané správně odhadli, že další území za Dunajem by bránili velmi obtížně, a tak jej využili coby přirozenou hranici. Původní vojenské ležení se brzy rozrostlo i o civilní část. Vojenský tábor byl zřízen za vlády Tiberiovy, zřejmě někdy mezi roky 18 až 20. Město vyrostlo asi 4 kilometry od něj za vlády císaře Vespasiána, předpokládá se, že kolem roku 50. Právě tady je třeba hledat důvod, proč v Aquincu byly amfiteátry dva. Za 2900 forintů překonám dalším taxíkem vzdálenost mezi nimi, takže mohu předpokládat, že mi těch vrácených pět tisíc na přesun tam a zpět téměř stačí. Zbytek budu prostě považovat za jakousi daň za improvizaci.

Druhý amfiteátr, určený k výcviku a prezentaci vojska, zápasům zvířecím i gladiátorským, byl dokončen v roce 145. Pojal kolem 11.000 diváků. Jeho pozůstatky byly odkryty mezi lety 1935 a 1941. Na rozdíl od toho civilního v něm panoval tuhý vojenský režim, byl to prostě svět sám pro sebe. I přes tyto zákonité rozdíly však pořád šlo o dvě části jednoho města, a tak mezi nimi panovaly čilé kontakty společenské i ekonomické.

Vchod do amfiteátru je už od starověku pořád na tomtéž místě, trochu skrytý už tím, že se z pohledu z hlavní ulice nachází na protilehlé straně elipsy o rozměrech 140×115 metrů.

Současný vzhled vstupních prostor je výsledkem působení několika faktorů. Nejprve zapracoval zub času, který zarovnal dochované zdivo prakticky do jedné úrovně, ve 40. letech 20. století se pak do práce dali restaurátoři, kteří bráně vrátili důstojnou podobu za pomoci materiálu nalezeného na místě.

Aquincum fungovalo několik staletí, po která Řím dokázal držet v Panonii svou moc. Dlouho odolávalo nájezdům germánských kmenů, pak však přišli Hunové. Těm se podařilo do Panonie proniknout, a vlastně není známo, jestli Aquincum v pravém slova smyslu dobyli, nebo jej Římané opustili. Každopádně kolem roku 430 už jim Aquincum nenáleželo.

Někdy v té době započal postupný rozklad Západořímské říše, kromě vnitřními boji o moc provázený právě ztrátami provincií. Její zhroucení je všeobecně považované za konec starověku, byť sesazení posledního západořímského císaře germánskými kmeny roku 476 bylo víceméně už jen formálním aktem.

Návštěvníků je tu teď v půl jedenácté opravdu poskrovnu. Vyčkat na chvíli, kdy nebudu mít nikoho z nich v záběru, nedá v podstatě vůbec žádnou práci. Jediným oživením je tak jakási skupinka dívek, jež se tu fotí v oděvech snad historických.

Právě včas se vracím k archeologickému parku, který se dnes rozkládá na ploše někdejší civilní části Aquinca. Ještě než vejdu dovnitř, zastavím se u dochované části akvaduktu, která se ocitla v dělícím pásu čtyřproudé silnice.

Římané dobře věděli, že voda je základ všeho života, a patřičně si jí považovali. Vodními stavbami byli pověstní, a koneckonců i název Aquincum je od vody odvozen. Protože tím ale město nebylo nijak typické, neboť s vodou Řím hospodařil všude, je pravděpodobné, že městu nedal název Dunaj, ale horké prameny. O jejich existenci Římané prokazatelně věděli, a také je uměli náležitě využívat.

Aquincum se rozkládalo na obdélníku dlouhém 430 a širokém 360 metrů. Vysoká zeď, jíž bylo město obehnáno, ukrývala a zároveň chránila vše, co tehdy lidé k životu mohli potřebovat. Přístup ke všemu získáte za 3000 forintů, v přepočtu na koruny asi za dvě stovky.

Hned za vchodem je nová budova muzea s futuristicky pojatou vstupní halou. Utříděné sbírky nejrůznějších předmětů denní potřeby jsou jistě zajímavé,...

... a totéž lze říct i o předmětech užšího zaměření, které vám potvrdí přinejmenším fakt, že hudba je stará jako civilizace sama.

Pokus zobrazit běžný život ve starořímském městě si odvážně hraje s perspektivou, za jejíž pomoci se v přece jen omezeném prostoru muzea snaží ošálit vaše smysly.

Ale to nejzajímavější najdete venku. Nemyslím tím právě mlýnské kameny, které jsou při jednom okraji areálu shromážděny především proto, že pro umístění uvnitř muzea jsou přece jen příliš velké.

Mezi Římany byl poměrně rozšířený kult boha Mithry, ostatně aquinská svatyně není první, kterou na svých cestách potkávám. Mithraismus do Starého Říma nejspíš přinesli vojáci pocházející z jeho východních provincií, za místo jeho vzniku je považována Malá Asie a Mezopotámie. Asi nechybělo tak moc k tomu, aby evropská kultura vycházela z docela jiných zdrojů. Mithraismus měl našlápnuto k tomu, aby se stal státním náboženstvím, oblíbený byl i některými římskými císaři. Proč nakonec v tomto souboji vyhrálo křesťanství, na to mezi historiky nepanuje zcela jednotný názor. Důvodem může být i jeho otevřenost ženám, zatímco mythraistických sedm stupňů zasvěcení bylo od počátku záležitostí ryze mužskou. Jednotlivé stupně byly spojeny s planetami, těch ale Římané znali méně, než by bylo zapotřebí. A tak nás mithraisté připravili o jedno prvenství, neboť to byli oni, kdo mezi planety zařadili Slunce a Měsíc.

Doporučená trasa vede kolem lapidária a tegularia, v několika částech umístěného po obvodu archeologického parku. Ne že by šlo o nezajímavé věci, ale odrazy světla vám takřka znemožní udělat nějakou smysluplnou fotku.

Doporučuji tedy soustředit se na pohledy detailní. Když nic jiného, tak znovusestavené části římských chodníků působí docela dekorativně.

Aquincum poskytuje též důkazy rozvinutého lázeňství ve Starém Římě. V lázeňské budově se dochovaly jednotlivé bazény,...

... ale také významná část podlahové mozaiky. Pozorné návštěvníkovo oko odhalí po jejím obvodu symboly pocházející z kultury hinduistické a buddhistické, i když i tyto je velmi pravděpodobně převzaly z východu ještě vzdálenějšího. Každopádně svědčí o bohatých kontaktech Říma. Svastika, zprofanovaná Německem ve 30. a 40. letech 20. století, byla předtím po mnoho tisíciletí chápána jako symbol štěstí, a ve východních filozofiích o tento význam nepřišla. V prvních stoletích našeho letopočtu, kdy bylo křesťanství pronásledováno, ji právě v Římě používali jako zástupný symbol Kristova kříže.

Kromě veřejných budov tvořily Aquincum především obytné domy. Ze všeho se dodnes dochovaly pouze trochu vyšší základy, jež dokonale odhalí půdorys města. Budapešť schraňuje některé římské památky v Národním muzeu. To, co nám zůstalo z města do dnešních časů zachováno, je cenné především tím, že vše je „in situ“, jak říkají latiníci, tedy na svém původním místě. Samo Aquincum je pak mezi římskými památkami velmi ceněné, neboť co do rozlehlosti jde o největší takový areál mimo Itálii.

Vedle dvou amfiteátrů bylo v Aquincu ještě malé divadlo, využívané jako místo konání drobných kulturních akcí. Divadelní hry, hudební vystoupení, recitace, to vše v době Říma existovalo stejně jako setkávání občanů za účelem oslav nebo náboženských obřadů. Diváků se sem vešlo poměrně málo, odhadované číslo se pohybuje okolo dvou set.

Většina obyvatel získávala vodu z veřejných studní, kam ji z blízkého Dunaje přiváděl propracovaný systém akvaduktů. Ta Římanka, která na fotce vypadá jako živá, je ve skutečnosti z kartónu, a tedy placatá.

A možná vás překvapí, že z obou stran stejná, jen zrcadlově převrácená.

Žili tu i movitější obyvatelé, jimž voda tekla takříkajíc až do domu. Není to jediná technická vychytávka, kterou se Římané – alespoň ti bohatší – mohli pyšnit. Některé domy měly systém vytápění, kdy v dutinách pod podlahou proudil horký vzduch.

Důležitou součástí města byl masný trh, latinsky nazývaný macellum. V Aquincu se tak, jak to bylo obvyklé, nalézal poblíž hlavního náměstí. To bylo velmi praktické hned z několika důvodů. Jednak tu byl stále dostatečný počet lidí, kteří maso ihned koupili, čímž se starost o jeho uchování přesunula na zákazníka. Také byla poblíž správa města, jejíž úředníci byli mimo jiné pověřeni kontrolou kvality masa.

Římané jedli všechno, co běhalo nebo co poletovalo, naše dnešní zvyky se v tomto ohledu od těch jejich příliš neliší. Zvykem byl jen krátký obřad věnovaný poráženým zvířatům, po němž následoval rychlý prodej.

Z masného trhu se mnoho nezachovalo, a krámky jednotlivých prodejců téměř vůbec. Náhradou budiž pozůstatky obchodů se zbožím ostatním, jež se nalézají na okraji Aquinca podél silnice. Tam se také pomyslně setkává pohled mého včerejšího já s dnešním.

Asi by bylo chybou nechat čtenáře v dojmu, že v prvních stoletích našeho letopočtu existovala ve Starém Římě jen dvě náboženství. Kult bohyně Fortuny Augusty byl zajímavý tím, že propojoval římskou bohyni štěstí s císařským kultem. Ten se vztahoval k osobě Octaviana Augusta, jenž vládl Římu mezi léty 27 před naším letopočtem a 14 našeho letopočtu. Za historicky doložené lze považovat jeho úmrtí 9. srpna, a právě podle přídomku Augustus znamenajícího „vznešený“ bylo vytvořeno latinské pojmenování tohoto měsíce. Aquinský chrám zasvěcený Fortuně vznikl někdy v 1. století, a fungoval až do doby, kdy se v Římě jako státní náboženství prosadilo křesťanství. Jeho pronásledování skončilo v roce 313 společným rozhodnutím císaře Konstantina a jeho východního spoluvládce Licinia. Tento jejich výnos nazýváme Milánský edikt, jde ovšem o pojmenování novodobé. Už v roce 380 Theodosius, který jako poslední vládl celému území říše před jejím definitivním rozdělením na východní a západní část, povýšil křesťanství na náboženství státní. Všechny pohanské kulty začaly být pronásledovány, jejich definitivní zákaz padl v roce 392. Tehdy nejen v Aquincu skončili jak mithraisté, tak vyznavači bohyně Fortuny i všichni ostatní. Zánik chrámu tak lze časově určit poměrně přesně. Kromě dochovaných obvodových zdí rozeznáme i část oltářního podstavce v levé části půdorysu. Šikmá linie plochých kamenů s chrámem přímo nesouvisí, šlo o kryt stoky odpadních vod, jež pod chrámem vedla.

Zbývají už jen drobnosti. Podle tištěného průvodce byla toto nejužší ulice Aquinca, a tentýž materiál radí představit si stěny domů v původní výši.

Někdejší budova muzea byla v provozu od roku 1894. Někdy na přelomu tisíciletí převzala její funkce nová budova u vchodu, a tato původní je od té doby uzavřená. Zbývá jen doufat, že se pro tuto historickou stavbu najde nové využití dříve, než se sama stane jednou z vrstev zdejšího archeologického parku.

Po více než dvou a půl hodinách procházení se po archeologických vykopávkách skončí moje kroky opět v budově muzea, tedy v té nové, abychom měli úplně jasno. Tentokrát z důvodů celkem prozaických, neboť je tu aspoň nějaká možnost občerstvení.

Sedm kilometrů do Széchenyiho lázní se opět svezu taxíkem. Ve chvíli, kdy ze všeho nejvíce potřebuji chvíli odpočinku, o jiném řešení snad ani neuvažuji.

Na místě jsem před druhou hodinou.

Nějakou chvíli mi trvá, než si vystojím kratší frontu, poté se ještě musím prodrat samoobslužným systémem prodeje vstupenek. Zdá se, že karta se stala jediným způsobem, jak lze vstup zaplatit.

Opravuje se leckde, nevyhnulo se to ani nejznámějším budapešťským lázním. Jenže na rozdíl od těch na Markétině ostrově tady zaplatíte plnou cenu. A těch 14.800 forintů dělá něco málo nad tisíc korun.

Kartu vůbec mějte po ruce, jinak se nenajíte ani nenapijete. Při této příležitosti odhalím záležitost přímo skandální, totiž že Aperol není. Náhradou je tedy šumivé víno (maďarsky pezsgő), podle názvu Hungária zjevně tuzemské výroby. Ale jo, přiznávám mu, že je docela dobré, jen zkrátka není tím, co jsem chtěl původně.

Széchenyiho lázně jsou při mém příchodu doslova přelidněné, snad až s postupující odpolední hodinou se to trochu zlepší. S něčím podobným jsem naštěstí počítal předem.

Je totiž víkend, navíc těch předpokládaných šestadvacet stupňů se vyplní beze zbytku.

O důvod víc vydržet až do večera. To tady znamená do osmi, ve snaze vyhnout se největšímu zmatku v šatnách končím o dobrou půlhodinu dříve.

Tahle malá sázka mi dnes vyjde dokonale, v hotelu jsem okolo čtvrt na devět. Taxíky dnes stály přesně 22.620 forintů, to je asi 1545 korun. Občas se takový výdaj snese, zvlášť když ušetří v součtu i několik hodin. Díky tomu stíhám i příjemný večer, byť už po setmění. Léto se zatím možná trochu opatrně, ale přece jen přihlásilo.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.