Až do konce (4.)

Vítám čtenáře stálé i náhodné na poslední jízdě roku 2024. Jak vidíte, plním slib - opravdu na sebe nenechala dlouho čekat. Nebude to ani nic dlouhého, ale na pár novinek se místo našlo.

4. kapitola: Konec i začátek (1. ledna 2025)

A je to tady, někdo si možná řekne, že je to konečně za námi. To už záleží na každém z nás, přesněji řečeno na zkušenosti, kterou jsme s právě skončeným rokem učinili. Podstatnější než bilancování je teď v Sárváru plánovaný program – ohňostroj pod střechou a státní hymna. A také přípitek, kterého se ovšem musím vzdát.

Příchod nového roku samozřejmě vnímám, ale snad i proto, že jsem tu samostatně fungující jednotkou, spíše než účastníkem propuknuvších oslav jsem jejich pozorovatelem. Což v žádném případě neznamená zážitek horší, jiný však v každém případě. A právě o ty zážitky jde. Sbírám je vždy a na všech cestách, někdy jsou plánované, někdy náhodné. Mezi ty druhé nezařadím začátek roku 2025 ani náhodou, byť pořád platí, že právě teď a právě tady jsem spíše shodou různých okolností.

Plán vyrazit ze Sárváru dvacet minut po půlnoci se nakonec ukáže jako nereálný. Jednak se mi ještě chce do vody, zároveň se pomyslného slova opět ujme DJ. Ne že by pouštěl samé srdcovky, ale lidé mého věku ty osmdesátky znají, a občas se to do nálady prostě trefí.

Mírně se zaseknu i v šatně, neboť nápad odejít mělo před tři čtvrtě na jednu více lidí. Ať už to byly rodiny s dětmi deseti- či dvanáctiletými, nebo starší dvojice, pro kterou je tahle doba tak akorát, nebo řidiči, kteří chtějí být ráno čerství, každý má svůj důvod podílet se na tom, že je tu fronta na cokoliv, co v dané situaci můžete potřebovat. Do Büku se dostanu okolo půl druhé, do čtyř mě budí petardy.

János na Nový rok žádné nové hosty nečeká, z toho také vyplynula jeho nabídka, že mohu zůstat klidně do odpoledne. Využít ji ale nemohu, ráno mě čekají pracovní povinnosti. Nakonec stíhám odjet přesně v deset, kdy je u Jánose oficiální, i když nikdy striktně nevyžadovaný check-out. Pro ty z vás, kterým se snad nelíbí právě použitý anglicismus, mám maďarskou variantu kijelentkezés (a bejelentkezés pro proces opačný).

O novoročním dopoledni jsou silnice prázdné. A platí to nikoli přibližně, ale absolutně, a dokonce i na tom kousku dálnice kolem Šoproně. První auta a lidi potkám až u benzínky těsně před hranicí s Rakouskem.

To je pořád takové nutné zlo cest do Maďarska. Ceny u pump se pořád drží poměrně vysoko, aspoň na naše poměry: 646 forintů za litr nafty se jen těsně dostává pod čtyřicet korun. Chce to jenom trochu počítat a vzít opravdu jen tolik, kolik na cestu domů nezbytně potřebujete.

V Rakousku jsem v jedenáct, a počasí přetrvává. Přece jen se trochu změní počet aut na silnici – ostatně už to avizovala zastávka u pumpy. Pořád to není nic závratného, ale aspoň už nejedu úplně sám.

Přímý směr domů opustím už po čtvrthodině. Tahle odbočka mě opravdu namlsá. Bohužel je to jen chvilková záležitost, snad nějaká trhlina v jinak souvislém mlžném příkrovu.

Než stihnu zaparkovat, je počasí zase tam, kde bylo před chvílí.

V obci Wimpassing an der Leitha žije asi 1700 obyvatel. Ač historicky existuje maďarský (Vimpác) i chorvatský (Vimpas) název, prakticky po celou dobu její existence tu má výraznou převahu obyvatelstvo mluvící německy. Bylo tomu tak i v roce 1920, kdy Trianonská smlouva přisoudila Wimpassing Rakousku.

Ještě než vyjdu 54 schodů k Farnímu kostelu Neposkvrněného početí Panny Marie (německy Pfarrkirche zur Unbefleckten Empfängnis Mariä), míjím památník obětem obou světových válek. Původně se tedy týkal jen té první, ale na první pohled je zřejmé, že k původnímu pomníku z 20. let byly po roce 1945 přidány dva postranní panely.

Za Starého Říma procházela Wimpassingem důležitá obchodní a vojenská cesta ze Savarie (dnešní Szombathely) přes Scrabantii (tedy Šoproň) do Vindobony (dnes Vídeň).

Svůj význam si obec podržela i do časů po zániku impéria.

Dokladem toho je opevněné návrší, na němž stál od 14. století kostel. Ten původní ovšem zničili Turci, kteří – zřejmě si vědomi významu místa – se tady v roce 1683 chystali na nakonec neúspěšný útok na Vídeň.

Poté, co habsburská vojska Turky hnala až na Balkán, byl uprostřed hradeb vystavěn v podstatě nový barokní kostel s klášterem. Dokončen byl v roce 1723.

I když ani ve městě není v první den nového roku nijak přelidněno, kostel je otevřený. Zláká mě vystoupat po schodech do věže,...

... dostanu se až pod střechu, ale na podlahu z pár prken se mi zrovna nechce. Dál stejně není kam, vracím se dolů.

Ještě cestou využívám svojí momentální pozice, třeba bude oltář se dvěma pozlacenými sochami andělů z vyvýšeného místa vidět když ne lépe, pak třeba nezvykle.

Stropní malba zcela jistě nepatří ke skvostům barokního umění, ani se nikam neobtěžovali uvést jméno jejího autora. Beru ji tedy aspoň jako příležitost vyzkoušet si odhad, zvlášť v liduprázdném kostele. Strop fotím samospouští, s přístrojem položeným na zem. Přijatelnou fotku trefím asi na třetí pokus.

Možná autor malby není znám, podobně jako u varhan. Ale u nich je to výslovně uvedeno. U nástroje co do rozměru spíše menšího víme alespoň rok vzniku, konkrétně 1757.

Asi půl kilometru odtud překračuje hlavní silnice vedoucí Wimpassingem řeku Litavu (německy Leitha, maďarsky Lajta). To je přesně ta Litava, která rozdělovala někdejší monarchii na Předlitavsko a Zalitavsko.

Jinými slovy jde o historickou hranici mezi Rakouskem a Maďarskem, nebo chcete-li Uherskem. Dnes Litava odděluje rakouské spolkové země Dolní Rakousy a Burgenland.

Za mostem je dolnorakouská obec Wampersdorf – a začíná nadějně, tedy restaurací. Ale na Nový rok je veškerá moje snaha v tomto směru marná. Lhostejno, který břeh Litavy zvolím, zavřeno je všude.

Hlad už se ozývá naléhavě, a tak musím vzít zavděk první příležitostí u dálnice, konkrétně restaurací řetězce Oldtimer.

Dvojkombinace pařížských krůtích a gratinovaných kuřecích prsíček chutná dobře, podávána je se zeleninovými tagliolini. Ne že bych je tak spolehlivě rozeznal, ale přečetl jsem si to v menu a věřím jim.

Chvilka oddechu mi přijde vhod, a tak zůstanu ještě na zákusek. Jen tak na okraj, dálniční restauraci a hotel na výjezdu Guntramsdorf otevřela společnost Oldtimer v říjnu roku 1998 jako druhou v pořadí.

Znovu mě lehce poškádlí zákon schválnosti. Po pár dnech spíše mlhavých mi odpoledne cestu domů prosvítí sluneční světlo, a tentokrát to vydrží rozhodně déle než ona předpolední epizodka.

Vlastně až do soumraku, který mě provází poslední kilometry po rakouské půdě. Slunce zapadá přesně ve chvíli, kdy přejíždím hranici v Halámkách.

Někde tady by moje vyprávění obvykle končilo, ale příroda se rozhodla přivítat nový rok v barvě. Řídká oblačnost je ideální pro vznik červánků, a dnes večer byly zřejmě podmínky naprosto ideální.

Barevné kreace mě přinutí několikrát zastavit, a jak posléze zjistím, fotky z tohoto večera doslova zaplavily internet. Tím spíše jich pár zařadím i do tohoto deníku.

Tahle jízda domů byla svým způsobem symbolická. Samozřejmě ukončila cestu započatou ještě v roce loňském, samotný Nový rok však obvykle znamená začátek něčeho nového, aspoň se o tom snažíme každého prvního ledna sami sebe přesvědčit.

Zůstaňme u toho, ta naděje je dobrá sama o sobě. Doma jsem v docela příjemných tři čtvrtě na sedm večer, na kontě mám 1343 kilometrů. Otázkou na dnešní večer zůstává, do kterého roku je vlastně mám zařadit. Možná si na to časem nějak odpovím, pro všechny případy vím i včerejší stav počítadla poté, co jsem zastavil v Sárváru. Je to vlastně docela zajímavé, neboť šlo o nijak kulaté číslo 843. Porovnáním obou údajů se dá zjistit, že cesta domů čítala rovnou pětistovku.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.