Až do konce (2.)

Vítám čtenáře stálé i náhodné na poslední jízdě roku 2024. Jak vidíte, plním slib - opravdu na sebe nenechala dlouho čekat. Nebude to ani nic dlouhého, ale na pár novinek se místo našlo.

2. kapitola: Křížem krážem po Győru (30. prosince 2024)

Včera jsem docela správně předpokládal, že nákup v Büku večer už nestíhám. Dnes by mě zase zbytečně zdržoval, už takhle vydržím spát lehce přes osmou hodinu. A tak jsem se předem zásobil už doma. Tím pádem mám vystaráno nejen na dnešní ráno.

Když o hodinu později jedu směrem k silnici spojující Šoproň a Balaton, vítá mě na cestě slunečné počasí. Vydrží i ve chvílích, kdy už jedu po dálnici směrem na Győr ([ďőr]).

Tenhle výlet sám sobě už pěkných pár let dlužím, ale zároveň jsem jej docela dlouho odkládal. Důvod byl prostý: lázně v Győru byly od ledna roku 2021 uzavřeny a procházely rekonstrukcí. Ta měla původně trvat dva roky.

Svoji poslední návštěvu města v červenci 2018 jsem trochu ošidil, ale radnici jsem vám ukázal. A tak už víme, že dokončení radnice se protáhlo asi o čtyři roky. Obnova lázní tím jen navázala na tuhle poměrně dávnou historii. Brány lázní se návštěvníkům znovu otevřely letos 2. září, čímž padl důvod Győr z plánů cest vynechávat. Počítám s ním už nějaký čas, vždyť právě tady hledejte odpověď na otázku, proč jsem si cestou do Budapešti kupoval měsíční dálniční známku. Route 86, jak téhle dálnici léta říkám, je jako vždy prázdná, jede se dobře.

Předčasná radost se ale občas nevyplácí. Kousek před cílem vjedu do mlhy, místy opravdu neproniknutelné, která kromě jiného mírně odloží můj příjezd do města.

V systému uzavírek a jednosměrek se ztratí i navigace, když hledá cestu k podzemnímu parkovišti. Když jedu kolečko po centru už podruhé, na jediném možném místě z něj sjedu – a zvolená taktika nutně slaví úspěch.

Volné místo najdu celkem snadno. Tahle fotka má jako vždy význam především dnes: mám totiž sklon nezapamatovat si, kde nechám auto. Když už nevím patro, je důležitá ta žlutá barva.

S bezmála 130.000 obyvatel je Győr šestým největším maďarským městem. Za časů starého Říma bylo opevněno místo nad soutokem řeky Ráby s Mošoňským ramenem Dunaje (maďarsky Mosoni Duna). Tehdy mu říkali Arrabona, a právě z toho se vyvinulo pojmenování Ráb, v češtině dnes už asi méně používané než dříve, v podobě Raab proniknuvší do němčiny. V maďarštině se zachovalo pouze v názvu řeky.

Pozůstatky hradeb jsou tu patrné dodnes. Poté, co pozbyly své obranné funkce, byly jejich zbytky přebudovány na ochoz nad Mošoňským Dunajem. Nenápadná turistická atrakce byla zvýrazněna moderními prvky, mezi něž lze s klidem počítat třeba zrcadlovou čočku, kterou si můžete pootočit dle libosti.

V mlze je sotva patrný Kossuthův most (maďarsky Kossuth híd) z roku 1928, spojující historické centrum s okrajovými čtvrtěmi. Stihl jej stejný osud jako mosty budapešťské – v roce 1945 ho zničili ustupující Němci. Spolu s mostem byl zničen i jeden ze čtyř pilířů se sochami turulů, podle dobových fotografií to byl ten z našeho pohledu vlevo. Obnova mostu byla dokončena v roce 1950.

Most jsem v té mlze ještě našel, ale soutok řek si už musím domýšlet více. Pokud tedy na fotce cosi tušíte, tak Rába teče zleva.

Lépe už je na tom pomník generálům Miklósi Pálfymu a Adolfu von Schwarzenberkovi, jimž historie připisuje největší zásluhy na vyhnání Turků z Győru roku 1598. Druhý jmenovaný se o dva roky později stal obětí vzpoury vojáků, kteří se v obleženém Budíně chtěli vzdát Turkům. Nás jeho osoba může zajímat i proto, že – jak už může napovědět jeho přídomek – byl praprapředkem Karla Schwarzenberka.

Od mostu se dá pohodlně vyjít na kopec Káptalandomb, jediné vyvýšené místo v Győru a zároveň historické jádro s nejvýznamnějšími památkami. Než ujdu ty dvě stovky metrů, začne se konečně ztrácet mlha, a tak najednou vidím věž Biskupského hradu (maďarsky Püspökvár), jehož nejstarší části pocházejí ze 13. století. Nápadná čtyřboká věž, sloužící dnes i jako rozhledna, je asi o sto let mladší.

To zatím chvíli počká, jako první navštívím Baziliku Nanebevzetí Panny Marie (maďarsky Nagyboldogasszony székesegyház). Její základ pochází z 11. století, ale to dnešní návštěvník už dost těžko pozná. Současný vnější vzhled se dá datovat do roku 1823, kdy byl přistavěn klasicistní štít, jehož účelem bylo především podepřít věž, jejíž statika byla narušena.

Za válek s Turky sloužil kostel postupně oběma stranám jako skladiště i pevnost, tehdy také utrpěl těžké škody. Už krátce po obsazení města Turky se zřítila jedna ze dvou původních věží, druhá pak někdy po roce 1580 vyhořela po zásahu bleskem. V první polovině 17. století tedy přišla obnova doslova z trosek, během níž dostal hlavně interiér barokní ráz.

Klasickou trojlodní strukturu obnovené baziliky navrhl architekt povolaný z Itálie, jež je ostatně kolébkou baroka. Sloupy s hlavicemi v korintském stylu, jimiž je opticky oddělen prostor hlavního oltáře, však do projektu přidal v 80. letech stavitel pocházející z Rakouska.

Pozdně barokní až rokokové fresky na stropě a na stěnách z let 1772 až 1773 jsou jedním dílem rakouského malíře Franze Antona Maulbertsche. Předpokládá se, že na některých nástěnných malbách se zřejmě podíleli někteří Maulbertschovi žáci.

Maulbertch je též autorem hlavního oltářního obrazu, znázorňujícího Nanebevzetí Panny Marie, jemuž je bazilika zasvěcena.

V jedné postranní kapli uchovává bazilika coby relikvii část lebky krále sv. Ladislava I. (maďarsky I. Szent László király). Pozlacená relikviářová busta pochází z roku 1406. Náhrada za ztracenou korunu byla v roce 1606 vyrobena v Praze, osázena je českými granáty.

V téže kapli, naproti Ladislavově bustě, je pohřben někdejší győrský biskup Vilmos Apor. Na konci druhé světové války během bojů o Győr otevřel brány biskupství raněným a všem, kdo přišli o domov. Činil tak bez ohledu na jejich víru.

Na Velký pátek 30. března 1945 vtrhla do Biskupského hradu skupina ruských vojáků a dožadovala se vydání žen a dívek. Když to biskup odmítl, byl jedním z vojáků postřelen. Na následky zranění zemřel o tři dny později, tedy na Velikonoční pondělí 2. dubna. Proces jeho blahořečení začal už v roce 1946, na nátlak komunistických úřadů byl však zastaven. Dokončil jej až v roce 1997 Jan Pavel II.

Kaptalándomb je místem velmi zbožným, vysoká škola s teologickým zaměřením sem tudíž zapadá celkem přirozeně. Zaregistroval jsem ji samozřejmě hned na začátku – cestou od mostu na vrch je po pravé straně, ale čas na fotku nadešel až teď krátce po poledni, kdy mířím od baziliky k Biskupskému hradu.

Je to v podstatě přes ulici. Biskupský hrad stojí v prostoru někdejší bašty městského opevnění, jehož se stal na nějaký čas součástí. Věž je jediné, co dnes lze z biskupství navštívit, evidentně tu panuje prázdninový režim. Zahrady tak lze spatřit pouze v průhledu zamčené brány.

Mlha sice ustoupila, vlastně je docela příjemně, ale na nějaké daleké pohledy to dnes není. Na baziliku samozřejmě dohlédnu,...

... ale vzdálenější části města se pořád ztrácí v mlžném oparu.

Přesto nahoře vydržím asi půlhodinu, během které mimo jiné rozmýšlím, ke kterým vzdáleným objektům se vydám blíž.

Odcházím v půl jedné. Fotku schodů si nechávám až na cestu dolů, tyhle jsou navíc docela nepříjemné. Ale třeba jen špatně šlapu, každopádně jsem to ustál.

Jednu z památek bylo snadné při pohledu shora přehlédnout, a sice ruiny románského Kostela sv. Lazara (maďarsky Szent Lázár templomrom). Vykopány byly v roce 1981 metr a půl pod současnou úrovní terénu, těsně vedle baziliky. Zachovaná výška zdí byla kolem jednoho metru. Kostelík z doby Arpádovců, postavený někdy v 11. nebo ve 12. století, byl skutečně miniaturní: na délku měřil asi dvanáct metrů, na šířku šest. Význam ztratil zřejmě brzy poté, co vznikla první verze dnešní baziliky, a zbořen byl nejspíše v časech, kdy do Győru vstoupila renesance.

Asi nejkratší cestou dojdu na Széchenyiho náměstí (maďarsky Széchenyi tér) v současném centru města, kde rozhodně nepřehlédnu raně barokní Benediktinský kostel sv. Ignáce z Loyoly (maďarsky Loyolai Szent Ignác bencés templom), postavený mezi lety 1634 a 1641 a vklíněný mezi klášter a taktéž benediktinské gymnázium.

Moji pozornost však momentálně mnohem silněji upoutá restaurace za mnou. Není divu, je tři čtvrtě na jednu. Menu není nic převratného, ale stejně jsem trochu překvapen, když místo očekávaného jednoho řízku dostanu v podstatě dva.

Po obědě ještě udělám pár kroků k objektu nápadnému natolik, že byl vidět i z věže Biskupského hradu. Budova Národního divadla v Győru (maďarsky Győri nemzeti színház) byla dokončena v roce 1978, a dodnes je dáváno za příklad moderní architektury. Přesto se kolem roku 2020 docela vážně mluvilo o jeho demolici, ale obyvatelé Győru se postavili proti.

Z herců, kteří chodili po zdejších prknech znamenajících svět, by u nás mohl být známý István Bujtor. Protože na svých cestách občas nacházím různé souvislosti, připomenu více než tři roky starou návštěvu istrijského Pazinu. Jak už bylo uvedeno v příslušné kapitole, odehrává se tam část Vernova románu Matyáš Sandorf. Ten byl v roce 1979 převeden do podoby televizního seriálu, do maďarské podoby pak bylo převedeno jméno hlavního hrdiny. Právě hraběte Matyáše Sándora hrál István Bujtor, jinak ne úplně nepodobný Budu Spencerovi – pročež asi nepřekvapí, že byl jeho dvorním dabérem do maďarštiny.

Vracím se ty dvě stovky metrů na Széchenyiho náměstí. Mariánský sloup (maďarsky Mária oszlop) trochu překrývají stánky zbylé tu patrně od adventu, řadu renesančních domů na severní straně náměstí naopak řada slunečníků neskrývá skoro vůbec. A když jsem před chvílí hovořil o těch souvislostech, mám tu jednu čerstvou. Právě v jednom z těch domů je ona restaurace, kde jsem před chvílí byl na obědě. Ale je čas konečně vejít do kostela.

Současná podoba interiéru je asi o sto let mladší než samotná budova. Kostel prodělal ještě několik drobných úprav, ale časové údaje o nich se pouze odhadují, neboť písemné záznamy byly ztraceny. Ze stejného důvodu není známý tvůrce vyřezávaných lavic. Omlouvám se za ne moc povedený úhel pohledu, ale v kostele právě probíhají nějaké opravy. Po celé délce stropu je natažena plachta, kterou jsem prostě v záběru mít nechtěl. Z téhož důvodu jsou sotva vidět varhany, instalované v roce 1757.

Tím je program ve městě pro dnešek víceméně vyčerpán. Snad kvůli pocitu jakési splněné povinnosti mě napadne dojít ještě k radnici. O ní už bylo všechno podstatné řečeno, omezím se tedy jen na fotku. Rozhodně se mi nepovede lepší, než jakou jsem zvládl před pár lety, sluneční světlo mi svítí snad z té nejhorší myslitelné strany. Berte ji tedy snad jen jako důkaz, že jsem tu byl.

Možná se vrací mlha, ale možná to dělá pára vycházející z lázní. Bylo to ostatně patrné už z věže. Lázeňskou budovu každopádně halí mlha ne nepodobná té ranní.

Nejméně dvě novinky registruji už na parkovišti. Ta příjemnější je, že má mnohem větší kapacitu. Příjemná už méně je ta zpráva, že parkování je tu nyní placené.

Vstupné je rozděleno na dvě kategorie. V pracovní den kromě pátku dáte za celodenní vstupenku 4500 forintů, od pátku do neděle a ve svátky 6500 forintů. Nemusíte přitom řešit, jestli jde o svátek maďarský, český či snad slovenský, připlatíte si v každém z těchto případů. Nebojte se, mají přehled, pro ověření mých slov stačí mrknout na internetové stránky. No a pak tady máme zvlášť vybrané dny. Mezi ně z bůhvíjakého důvodu patří i dnešní jinak celkem všední pondělí, neboť zaplatím šest a půl tisíce (tedy několik málo korun pod čtyři stovky).

Jsem člověk celkem konzervativní, a tak v podstatě vítám, že v lázních se toho zase tolik nezměnilo. Všechny bazény jsou na místech, kde byly,...

... zůstal i umělý vodopád, i když od něj zmizel nápis, že je Viktoriin,...

... a funguje i vodní bar. Jen upozorním na zvláštní způsob placení. Platí se hodinkami, což ještě není nic tak neobvyklého, ale ty si musíte ve zdejších lázních předem dobít. Co nespotřebujete, při odchodu vám u kasy zase vrátí. Pro mě to znamená, že se z baru proběhnu k pokladně a zase zpět doufaje, že objednaný a hotový drink mi zatím nevylijí. Všechno naštěstí dopadlo ke všeobecné spokojenosti.

Mluvil jsem o té mlze nad lázněmi. Možná to z fotky tak nevyzní, ale v té venkovní části bazénu by se jeden málem ztratil.

Zažiju tady dva různé poločasy. Ve tři je tu přímo narváno, až si říkám, jestli mi to poznání za to stálo. Ale kolem páté hodiny se lázně v podstatě vylidní. Zbylé návštěvníky bych spočítal na prstech.

Využívám toho – s výjimkou jedné vznikly všechny fotky až v době bez lidí. Včetně té jedné použitelné venkovní, rovnou ale musím dodat, že to nebyl ten nejpříjemnější nápad, který jsem dnes večer měl.

Každopádně je to stav velmi příjemný (samozřejmě mám na mysli ten uvnitř), takové ticho a klid jsem v lázních už dlouho nezažil. Co se počtu návštěvníků týká, výmluvný je i večerní pohled na parkoviště. Do úplného konce provozní doby ale nečekám.

Musím se totiž ještě zastavit na menší nákup, a v Büku to jako obvykle nestíhám.

Známý obchodní řetězec mi poslouží v podstatě jako prodejna suvenýrů. Kupuji ale samé praktické věci, žádné domácí lapače prachu.

Nakonec stíhám i večeři u Fehérló. Sice později než včera, ale ve tři čtvrtě na devět mám na stole.

Doma mám ještě snahu protřídit fotky. Zčásti za to samozřejmě mohly špatné podmínky, ale nasekal jsem jich dnes požehnaně. Dostanu se však jen někam před výstup na věž, pak mě přemůže spaní. Tahle práce mi tedy nejspíš zbyde až na příští rok.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.