Až do konce (1.)

Vítám čtenáře stálé i náhodné na poslední jízdě roku 2024. Jak vidíte, plním slib - opravdu na sebe nenechala dlouho čekat. Nebude to ani nic dlouhého, ale na pár novinek se místo našlo.

1. kapitola: Na dvou okrajích Rakouska (29. prosince 2024)

Symbolický start obstaral nevědomky János svým dotazem, kdy dorazím. Jenže já v tu chvíli sotva tušil, kdy vůbec vyrazím. Po noční se mi povedlo pár hodin dospat, a tak mu odepisuji, že vyrazím v deset. Nakonec jsem to netrefil o 45 minut.

Svézt se po nové dálnici konečně za světla je samozřejmě příjemné. Dé čtyřka ale míří na jih, a jelikož je před polednem, je jasné, co to znamená: jedu prakticky pořád proti slunci. Naštěstí jsem dostal v místě, kde by chtěl žít každý (tedy kromě mě), a které bylo osídleno už 1500 let před naším letopočtem – nebo 1800, o tom jsou dodnes spory – žízeň.

Dojde i na hlad, koneckonců je čas akorát tak na oběd. Nakonec je ale jedno, co přesně si na tomhle důležitém místě dám. Rituál považuji za splněný, když se tu zastavím a něco aspoň malého si koupím.

Po hodině pokračuji dál. Těsně před hranicí s Rakouskem ještě dotankuji, a pohled k sousedům tentokrát nabídnu právě od té benzínky.

Do Rakouska vjíždím poměrně vybaven. Pozornému čtenáři neuniklo, že v tuhle chvíli mám platnou dálniční známku českou, rakouskou i maďarskou, a dokonce i švýcarskou. Tu jedinou dnes potřebovat nebudu, každopádně to znamená, že odpadá obvyklá zastávka ve Freistadtu.

Nahradím si ji už asi tři kilometry za hranicí. Na nevysokém vršku zvaném Hiltscherberg vlevo od silnice stojí Poutní kostel Panny Marie Sněžné (německy Kirche Maria Schnee am Hiltschnerberg). Není nijak starý, postaven byl mezi roky 1983 a 1984.

Důvody jeho vzniku docela dobře odrážejí historii, která se přelila zdejším krajem. Už od dob habsburského mocnářství byli obyvatelé Horních Rakous zvyklí chodit k poutnímu kostelu nedaleko Dolního Dvořiště. Tato tradice přečkala i okamžik, kdy se hranice zemské proměnily ve státní. Byly to poměrně těžké časy vzájemných vztahů, ale lidé k sobě tehdy měli blíže než politici.

Paradoxně to byla Mnichovská dohoda, která pouti za Marií Sněžnou usnadnila, neboť Dolní Dvořiště se ocitlo na území říšské župy Horní Podunají. Po druhé světové válce byla většina německy mluvícího obyvatelstva odsunuta, definitivní konec pak pro pouť znamenala železná opona.

Poutníci našli svůj nový cíl právě na Hiltscherbergu. Stavba zcela nového kostela byla financována částečně ze soukromých prostředků, částečně prostřednictvím asi pět let trvající sbírky. Definitivní podobu dostal kostel po dostavbě z roku 1991 – tentokrát přispěli manželé z jakési vsi nedaleko od Mnichova. Pocházeli však z Omlenic, obce stranou silnice z Kaplice do Dolního Dvořiště, odkud byli po válce odsunuti.

Navždy je tento pár zvěčněn na stěně kostela, takže tato informace patří mezi ty, které zjistím přímo na místě, další pak v docela pohodlné pozici zjišťuji ve zdrojích veřejných. Ale vlastně také na místě.

Nakonec mám to zjišťování celkem jednoduché. Dostaví se jakási starší dáma (v tu chvíli považuji za vhodné vstát) a pozdraví mě česky. O moc víc neumí, jen si všimla značky na venku stojícím autě. Ale její němčina je vůči té mé řekněme ohleduplná, a tak se mnoho z doteď řečeného dozvím právě od ní. Je ale jasné, že sem přišla za zcela jiným účelem než vzdělání jednoho náhodného návštěvníka, a tak ji ponechám jejímu rozjímání a kolem třetí hodiny kostel potichu opouštím.

Na druhém konci Rakouska jsem deset minut před šestou hodinou, tedy už za tmy. Obec Klingenbach leží při samé hranici s Maďarskem, a před první světovou válkou Maďarsku dokonce patřila. Maďarů tady ale nikdy moc nežilo, jejich maximální podíl činil sotva šestinu. Obec náleží k území obývanému od 16. století převážně Chorvaty, kteří jí ve svém jazyce dali název Klimpuh.

Auto nechávám v jedné z postranních ulic potemnělého a téměř absolutně tichého Klingenbachu. Sejdu pár metrů k budově obecního úřadu, která chorvatskou přítomnost dokumentuje asi nejlépe.

Asi budu muset přistoupit blíže. Lépe tak uvidíte nejen dvojjazyčný nápis, ale též obecní znak. Usnadním vám přemýšlení o tom, co na něm vlastně je: stylizovaná čepel nože odkazuje na vinařskou tradici zdejšího kraje.

V Klingenbachu (nebo v Klimpuhu [-ch], jak chcete) žije 1250 obyvatel, necelých jedenáct stovek se jich hlásí k chorvatské národnosti. Z větší části jde pravděpodobně o potomky Chorvatů, kteří sem přišli v první polovině 16. století. Pod velením Nikoly Jurišiće pak víceméně úspěšně bránili kraj kolem Kőszegu před postupem Turků. Maďarů tu žijí asi tři desítky, ti obci říkají Kelénpatak. Na Rakušany připadá zbytek, tedy číslo pohybující se dejme tomu mezi 130 a 140.

Věnuji Klingenbachu ještě několik detailních pohledů. Sochu ležící dívky jste už mohli zahlédnout. Dílo nese název Pauza, a je ztvárněním té docela příjemné myšlenky, že ke zdárnému dokončení díla je potřeba dbát na odpočinek.

Skoro za moderní umění by se dala považovat Möbiova páska, jenže německý matematik August Ferdinad Möbius ji vymyslel už v roce 1858. Stačilo mu vzít úzký pruh papíru, stočit jej do kruhu a jeho konce k sobě slepit tak, že jeden z nich otočil. Vznikla tak páska, která má jen jednu stranu a jednu hranu. Tato jednoduchá prostorová hračka je příkladem tenké hranice mezi prostorem dvourozměrným a trojrozměrným.

Uměním v ulicích obec trochu dohání minimum historických památek, mezi nimiž je zřejmě jen jediná budova. A to ještě s bídou napůl. To si vysvětlíme za chvíli, jen co k ní dojdu úzkou a spoře osvětlenou uličkou.

Prvního živého člověka potkávám až na jejím konci. Na cestu se ptát nemusím, navigace mě vede spolehlivě, spíše mě zajímá, jestli je možné se někde najíst. Zkouším to chorvatsky, a funguje to. Bohužel můj dotaz na otevřenou restauraci se setká s odpovědí negativní.

Farní kostel sv. Jakuba staršího (německy Pfarrkirche hl. Jakobus der Ältere) je doložen už v roce 1276. Dodnes se z něj zachovala pouze věž, zbytek byl na počátku 19. století zbořen. Nový kostel byl dokončen v roce 1804, na konci druhé světové války byl ale těžce poškozen. V 50. letech byly provedeny pouze provizorní opravy střechy, v roce 1972 založil zdejší farář spolek pro novou budovu kostela. Odvážný a neobvyklý osmiboký půdorys projektu nejprve narazil na odpor nadřízených, ale nakonec se znovu bouralo. Současná podoba kostela tak pochází z roku 1976. Až v roce 2022 byla památková ochrana, týkající se do té doby pouze věže, rozšířena na celý kostel.

Dovnitř se však nedostanu, ale aspoň tu potkám další dva lidi, s nimiž si pohovořím podruhé na stejné téma. Výsledek rozhovoru je kousek za kostelem stvrzen nálezem hotelu velmi pěkně vypadajícího, a dokonce s restaurací. Ve spojitosti se vším dosud řečeným určitě zaujme příjmení majitele Wlaschits, leč vše je otevřeno pouze pro hosty a pouze v čase snídaně. Bohužel se řadím mezi veřejnost.

Další setrvávání v evidentně spící obci tak nemá význam. Vracím se tedy k autu a po pětatřiceti minutách Klingenbach opouštím. Na maďarské hranici jsem v půl sedmé.

Dálnici M85 za hranicí zase o kus prodloužili, takže město Šoproň už teď leží mimo trasu. Ovšem pouze za předpokladu, že máte dálniční známku.

Dvacet minut po devatenácté hodině jsem konečně v cíli. Od Jánose už předem vím, který pokoj mi přidělil, takže jeho osobní účast není nutná. Potkám ho ve chvíli, kdy už jsem ubytován.

Bod programu mám poté už jen jediný, ten ale s přibývajícím časem, jenž uplynul od popolední zastávky v Českých Budějovicích, a s neúspěšným hledáním na druhé straně hranice nabývá na naléhavosti. Restaurace Fehérló naštěstí dle očekávání funguje normálně,...

... a jsem tu natolik včas, abych se po hlavním menu mohl ještě aspoň chvíli zdržet.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.