Alpská tour (9.)

Nové cíle nejsou k zahození nikdy, tím méně v případě cest. Jenže tahle byla především ve znamení deště, který sice nepřicházel pravidelně, zato ale s naprostou jistotou.

9. kapitola: Ikonický viadukt (29. června 2024)

Dnešek je poslední příležitostí říct si něco o švýcarských bankovkách. Teď je tedy na řadě ta zelená o hodnotě 50 franků. Témata na ní najdete hned dvě, snad úzce související, a sice vítr a hory.

Na přední straně bankovky vítr odnáší nažky zralé pampelišky. Nad zeměkoulí jsou šipkami zobrazeny hlavní směry větrů. Zadní strana spojuje oba motivy do jednoho, když na pozadí hor klouže vzduchem paraglidista. Čáry na podkladu připomínají vrstevnice na mapě, to je opět symbol hor.

Bezpečnostní proužek pak na mapu Švýcarska promítá horské pásmo Alp, jež přesahuje i do okolních zemí. Následuje abecední seznam hlavních alpských vrcholů, tentokrát ovšem bez uvedení jejich výšky. Jako jedenáctá v pořadí je uvedena nejvyšší švýcarská hora Dufourspitze, vysoká 4634 metrů

Odjíždím dnes možná trochu déle, než jsem zamýšlel. To máte tak, občas se po ránu probudím (tentokrát se mi to povede v pět),...

... a když si řeknu,že je na nějaké vstávání brzy, dokážu to pak řádně natáhnout (tentokrát se mi to povede skoro do devíti). Před odjezdem se ještě stavím u benzínky v těsném sousedství hotelu – nahrazuje mi obchod, koupím si tam něco studeného k pití (na rozdíl od úvodních ubytování už podruhé za sebou nemám ledničku) a aspoň něco malého, co prohlásím za snídani. Dojdu si tam pěšky, přijde mi to pohodlnější, ale pro auto se vracím včas a povinný odchod z hotelu v deset stíhám i tak s rezervou.

Švýcarské dálnice se se mnou loučí stylově, kolonou před uzavírkou. Ta mě trochu překvapí, neboť včera tady rozhodně nebyla.

Zas tolik mi to nevadí, tady jsem stejně chtěl sjet, a kolona naštěstí míří jiným směrem. Za chvíli jsem z toho venku.

Průsmykům se dnes nevyhnu, ale nejsou to cílené návštěvy, dnes prostě vyplývají z trasy. První z nich je Julierpass (rétorománsky Pass dal Güglia) ve výšce 2284 metrů. Stoupání k němu začíná docela nenápadně, žádná odbočka, dokonce od výjezdu z dálnice jedu stále po stejné silnici.

Cestou k průsmyku míjím jezero Marmonera, přehradní nádrž s hladinou ve výšce 1684 metrů, která ač je lidským výtvorem, svoje kouzlo rozhodně má.

Totéž platí i pro vody řeky Julia (nebo také rétorománsky Güglia nebo Gelgia, to podle použitého dialektu), jež do jezera s hukotem padají.

Silnice na Julierpass byla vybudována mezi roky 1820 a 1826. S výjimkou situací, jež by se daly popsat jako kalamitní, je otevřena celoročně. Typické pro ni jsou dlouhé poměrně rovné úseky, které náhle přerušují série serpentin, které auto rázem vyvedou o desítky metrů výš.

A jestli mám z mnoha pohledů vybrat jeden, pak ten s horou Chüern Nai, jejíž vrchol je v nadmořské výšce 2810 metrů.

Dějí se zázraky a dějí se i neuvěřitelné náhody. Jedna z nich si pohraje tak, že bych to nevymyslel. Když pět minut po jedenácté hodině stavím na parkovišti u vrcholu průsmyku,...

... mám od začátku cesty ujeto přesně 2284 kilometrů.

To je nachlup stejné číslo, které udává nadmořskou výšku průsmyku v metrech.

Snad i pro tuhle hru čísel stojí Julierpass za zastávku, kterou využívám i k malému občerstvení. Kupodivu je to cenově ještě přijatelné.

Pokud vám tak může připadat cena 10 franků. K tomu připočtěte něco k pití, další útratu udělám u suvenýrů, kde kromě nich prodávají i čokoládu, takže ta celková suma nakonec naroste docela slušně.

A taky se projdu k jezeru, které lze na mapách najít pod rétorománským jménem Lej da las Culuonnas. To první slovo bude patrně jezero, a protože stejně jsem si včera vykládal slovo „lai“, tipuji, že vysvětlení je opět v dialektech, na něž je tak malý jazyk, jakým rétorománština bezpochyby je, až překvapivě bohatý. Hlavně však nechtějte vědět, co ten název znamená nebo jak se to proboha čte.

Stejně jako mnohé další, i tento alpský průsmyk byl známý už starým Římanům. Byli to nakonec zřejmě oni, kdo dal Alpám název, jenž byl odvozen ze slova „albus“ (bílý). Dodnes tu stojí dva milníky, které označují nejvyšší bod průsmyku, a všichni místní by vám přísahali, že jsou původní. Ve skutečnosti jde však o fragmenty sloupů z někdejší svatyně, a kolem průsmyku byly vztyčeny až někdy v 17. století. Ovšem přiznejme si, bylo by to hezké.

Jak už jsem předeslal, tentokrát je průsmyk součástí cesty, takže se nevracím, ale pokračuji stejným směrem dál. Terén na druhé straně je úplně odlišný: klesání jsou prudká, zatáček je mnoho, ale až na jednu výjimku v závěru tu nejsou žádné serpentiny.

Známé středisko zimních sportů Svatý Mořic (německy Sankt Moritz, rétorománsky San Murezzan) jen projíždím. Sportovní znalci ovšem vědí, že se tu konaly dvoje zimní olympijské hry, konkrétně v letech 1928 a 1948, a právě na těch druhých naši hokejisté poprvé neprohráli s kanadskými. Při remíze 0:0 jsme měli mnohem lepší celkové skóre, což by kdykoliv jindy stačilo k prvenství. Jedinkrát v historii však rozhodovalo podivné pravidlo o brankovém podílu, jež přisoudilo první místo Kanadě a na nás zbyla druhá příčka. Na zlato jsme si pak museli počkat rovných padesát let.

Poslední zmínka o švýcarských francích bude patřit bankovce o hodnotě sto franků. Těm dvěma nejvyšším už se věnovat nebudu, a to z jednoho prostého důvodu: prostě je nemám. Vždyť i hodnota stofrankovky je k dnešnímu dni přesně 2597,60 Kč. Jako všechny ostatní bankovky, i stovka představuje jednu z tváří Švýcarska. Hlavním tématem je tentokrát voda.

Dvě dlaně nabírají vodu, na zeměkouli pod nimi jsou vyznačeny izobary. tedy čáry spojující místa se stejným atmosférickým tlakem přepočteným na hladinu moře. Na obrázku na zadní straně je dřevěné koryto s vodou proudící kolem svislé skalní stěny. Detail bezpečnostního proužku tentokrát nebude, stovka je chráněna o kousek více než bankovky nižších hodnot, a tak pokusy o jeho skenování skončily nezdarem. Musí vám stačit pouze slovní informace, že na bankovce najdete mapu švýcarských vodních cest a seznam nejdelších řek.

Za Svatým Mořicem mě čeká ještě průsmyk Bernina (německy Berninapass, italsky Passo del Bernina). Pozoruhodné je, že tudy dokázali prohnat železnici, jejíž nejvyšší bod je o 95 metrů níže než vrchol průsmyku. Jezdí po ní Bernina Expres, a když už se tedy ve svém názvu honosí tím druhým slovem, pak je to jeden z nejpomalejších rychlíků na světě.

Buď k vrcholovým partiím švýcarských průsmyků buď patří jezera, nebo na ně mám snad až neuvěřitelnou kliku. Kolem průsmyku Bernina jich je hned několik, a to největší mi zůstane skryto. Je totiž dobře viditelné je z vlaku, takže je mnohem níž než silnice procházející průsmykem. U ní naopak najdete jezero Cruseta, jež za další zastávku každopádně stojí.

Průsmyk Bernina odděluje italsky a rétorománsky hovořící části Švýcarska, zároveň je předělem mezi povodími Dunaje a Pádu. Stavba silnice přes průsmyk začala v roce 1842 a trvala dlouhých 23 let. Od té doby byla silnice několikrát rozšířena. Průsmyk, jehož vrchol leží ve výšce 2330 metrů, je od roku 1968 celoročně sjízdný, ač tu leží sníh osm měsíců v roce.

Jak byl docela jednoduchý výjezd nahoru, sjezd na jižní stranu je stručně řečeno průsmykovou klasikou. A podstatně obtížnější, neboť i klesání je mnohem prudší.

Některá řešení jsou přinejmenším netradiční. Pravda, na samotné galerii by nic moc zvláštního nebylo, ale kříží-li se s vodopádem, je to pohled rozhodně zajímavý.

Trať Bernina Expresu se mi před vrcholem průsmyku docela podle očekávání ztratila z dohledu, ale na jeho druhé straně se zase včas vynoří. Což přesně potřebuji.

Železnice totiž patří ke Švýcarsku neodmyslitelně. Nevyzkoušet ji by tedy byl skoro hřích, a spokojím se s málem. I když, jak se to vezme, protože část tratí Rhétských drah byla prohlášena za součást světového kulturního dědictví, tudíž to zase tak bezvýznamný kontakt nebude.

Zastavím u nádraží ve vsi Brusio a koupím si jízdenku jen do nejbližší stanice. Mám docela štěstí, nejbližší vlak má jet za čtvrt hodiny. Pokud by měl někdo představu, že je na zdejší dráze vše naprosto dokonalé, pak k tomu dodám jenom tolik, že na odjezdu činí zpoždění celé tři minuty.

Jasně červený vlak nese na bocích nejen nápis Bernina Expres, ale též název železniční společnosti vyvedený ve všech čtyřech švýcarských jazycích: německy Rhätische Bahn, rétorománsky Viafier retica, italsky Ferrovia retica a francouzsky Chemins de fer rhétiques. Celkem Bernina Expresem ujedu jen asi 1700 metrů. Za tři franky se ale svezu po jednom z nejznámějších železničních viaduktů, který je symbolem zdejší železniční dopravy.

Dnes doslova ikonický Kruhový viadukt Brusio znamenal ve své době poměrně neobvyklé vyřešení problému, jak železniční tratí překonat vysoký terénní zlom. Projekt byl po zamítnutí několika dalších variant schválen na poslední chvíli. Stavba kamenného viaduktu začala v březnu 1906, kdy už koleje v okolí byly položené, ale nakonec stihli trať otevřít v termínu, který byl předem stanoven na červenec 1907.

Musím přiznat, že jsem Rhétské dráhy trochu okradl. S jízdenkou do 2. třídy jsem totiž vlezl do 1. třídy. Všimnu si toho, až když dofotím, a tak se přesunu, ale pomalu už to ani nestojí za to. Sotva jsem ve správném oddělení, vlak zastaví ve stanici Campascio.

Nevím, kde vzít jízdenku, neboť automat tu není, a tak se rozhoduji ty dva kilometry dojít pěšky.

Co říkám dojít, musím to především vyjít. Je to totiž do kopce, převýšení dělá kolem 130 metrů, a vedro je strašné. Alespoň se mohu zastavit u viaduktu, abych si ho vyfotil i zvenku,...

... poté třeba ještě jednou zevnitř,...

... a nakonec mám i trochu štěstí, na viaduktu stihnu i projíždějící vlak.

Ten spěchá možná tak do stanice Brusio, ale tam nějakou dobu vyčkává. Do auta sedám snad minutu poté, kdy se vlak znovu rozjede. Tím pádem mohu časovou ztrátu způsobenou pěším návratem prohlásit za minimální.

Tím moje cestování po Švýcarsku prakticky končí. Sotva čtyři kilometry od nádraží Brusio je hranice s Itálií, poslední kontakt se švýcarskou půdou obstará minutu po třetí hodině odpoledne hraniční přechod Campocologno-Tirano.

Zbývá mi asi tři hodiny dlouhá cesta ke Gardskému jezeru (italsky Lago di Garda). Tu chci mít hlavně co nejdřív za sebou, naštěstí to docela utíká. Takže ani nevadí, když si tenhle čas trochu prodloužím několika zastávkami. Poprvé u pumpy, kde mají naftu za supercenu 1,749 eura, tedy asi za 43 korun a 78 haléřů (jak ovšem víme, všechno je relativní),...

... podruhé u jezera Lago d’Iseo, které se skoro celé objíždí v tunelu, takže tohle byla jedna z mála příležitostí ho vůbec vidět.

A pak po další hodině u nějaké benzínky na dálnici, což je pauza zcela samoúčelná. Tou dobou se ovšem k teplotě 31 stupňů přidá déšť a mlha, takže venku je skoro nesnesitelně.

Čtvrtou zastávku ani nemohu počítat, neboť je čistě provozní, a ani při ní nemusím vystoupit z auta. První úsek dálnice mě stojí 2 eura a 30 centů,...

... další, kvalitou naprosto příšerný, je už naštěstí zadarmo. V hotelu San Remo ve vsi San Zeno di Montagna jsem patnáct či dvacet minut po sedmé hodině.

Pokoj je slušný, i když zase bez ledničky, slíbený výhled na jezero skutečně mám. Jenže v případě Lago di Garda jsem na tom podobně jako před pár dny v případě Mont Blanku při pohledu z Aiguille du Midi.

Prší drobně, ale vytrvale, a tak si sednu do restaurace. První víno za celou cestu je hříchem přijatelným. Vznikne tu drtivá většina tohoto povídání, a protože podle předpovědi má déšť ještě přijít, a dokonce vydatný, mám pro zbytek večera volno.

Pokoj je malý, ale za cenu 50 eur na noc přímo luxusní, jen postel mě trochu zlobí. Při jakémkoliv pohybu totiž vydává přímo šílené zvuky. Tak jen doufám, že nebudu v noci sám sebe budit.

PO zbytek večera v nepravidelných intervalech vrhám stále tentýž pohled směrem k jezeru, ale tyhle snahy jsou až do setmění marné. Před desátou to vzdávám a pomalu se chystám ke spaní. Švýcarská část cesty sice skončila, ale mnohé je ještě přede mnou.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.