Alpská tour (8.)

Nové cíle nejsou k zahození nikdy, tím méně v případě cest. Jenže tahle byla především ve znamení deště, který sice nepřicházel pravidelně, zato ale s naprostou jistotou.

8. kapitola: Do výšek (28. června 2024)

Chur je hlavním městem kantonu Graubünden, jenž je rozlohou sice největší ze všech, ale nejmenší hustota zalidnění jej řadí řekněme na začátek druhé poloviny žebříčku kantonů podle počtu obyvatel. Graubünden je také jediným kantonem, kde se používá rétorománština, početně zdaleka nejmenší ze všech čtyř švýcarských úředních řečí. Tohoto rovnoprávného postavení se dočkala až v roce 1938, předtím byla označována jako tzv. národní jazyk. Dost se liší čísla o tom, kolik lidí vlastně rétorománsky mluví. Když to zkusím nějak zprůměrovat, pak je to asi padesát až šedesát tisíc mluvčích, přičemž mateřským jazykem je pro nějakých pětatřicet tisíc z nich. Ti jsou vesměs přinejmenším bilingvní, většina z nich ovládá němčinu, malá část italštinu. Pro tři jazykové oblasti se Graubündenu občas říká „malé Švýcarsko“, a prý k tomu přispívá i tvar území kantonu, jenž svými výběžky může tvar celého Švýcarska lehce připomínat.

Pamětliv rady na onom látkovém pytlíku věším jej hned brzy ráno zvenku na kliku. Slibované překvapení se objeví ještě před mým odchodem. S povděkem kvituji, že se dá sníst, takže akutní potřeba snídaně je aspoň pro tuto chvíli vyřešena.

Odcházím tím pádem o trochu později, ale nevadí. Stejně bych musel někde stavět, neboť poslední zásoby už došly. Z hotelu odjíždím pár minut po deváté hodině.

Nejedu ještě úplně na rezervu, ale dotankuji. Peněženka krvácí, ale lepší cenu než 1,91 za litr nafty nenajdu. Jeden švýcarský frank je těsně pod 26 korunami, takže za ten litr dám necelou padesátikorunu.

Blížím se k Davosu, městu proslulému pravidelně konaným ekonomickým fórem, známému však i hokejovým fandům. Spenglerův pohár, nejstarší turnaj v Evropě, se hraje právě tady, a pochází odtud třeba Andres Ambühl, od letoška majitel dvou stříbrných medailí z mistrovství světa.

Možná překvapí, že Davos není město nijak velké, má něco přes deset tisíc obyvatel. Projíždím jej pouze po okraji, záhy obracím svou pozornost k prvnímu dnešnímu cíli. Tím je horský průsmyk Flüelapass v nadmořské výšce 2383 metrů, oddělující od sebe povodí Rýna a Dunaje.

První důležitá informace je hned na začátku každé podobné cesty, a sice ta, zda je silnice přes průsmyk otevřena. Zrovna ta na Flüelapass vede lavinovými poli, a tak je její průjezd celkem oprávněně považován v zimě za nebezpečný. Od počátku roku do dubna či května bývá průsmyk uzavřen.

Nahoru je to asi 11 kilometrů, na silnici není žádné omezení, a tak tu platí standardní osmdesátka, ale s ní se moc počítat nedá.

Společnost na cestě dělá potok Flüelabach o prakticky stejné délce, jakou má silnice.

Odpočívadel je po cestě spousta, a můžu vám garantovat, že je využijete opravdu bohatě. Jako každý řidič, který není ze Švýcarska. Podobné obrázky totiž našinec tak snadno nepořídí.

Flüelabach má svoje přítoky, ať už občasné, které vznikají odtáváním sněhových polí ve vyšších polohách, nebo stálé. Konkrétně tenhle na mapách najdete, ovšem jeho název není ani na těch nejpodrobnějších.

Jakýkoliv časový odhad, kdy asi tak dojedete do cíle, je zbytečný, přesněji bych asi měl říct nemožný. Serpentin, které vás obrátí o 180 stupňů, je tu nepočítaně. Za každou z nich si budete připadat, jako kdybyste po kolmé stěně vyjeli na balkón o patro výš. Mnohé z nich se dají projet doslova jen krokem.

Slovo „Flüela“ pochází z jednoho ze švýcarských dialektů němčiny, a znamená skalnatou oblast. Jistě tu bude nějaké vzájemné ovlivnění s rétorománštinou, neboť v ní se průsmyk nazývá Pass dal Flüela. A možná zajímavější než nějaká vzdálenost je jiný údaj: na cestě od Davosu je potřeba zdolat 820 výškových metrů.

Ke konci cesty se ocitám v oblasti ledu a sněhu, teplota padá někam na 14 stupňů, ale díky jasnému počasí se to dá snést i v kraťasech.

Se všemi zastávkami mi trvá 50 minut, než dojedu nahoru. Parkoviště jsou tady trochu improvizovaná, ale všechna zdarma. To pod ledovou stěnou mi přijde tak nějak nejstylovější, a tak padne volba na něj.

Vrcholové foto je v podstatě povinností, ať už jste průsmyku dosáhli jakýmkoliv způsobem. Jinak se tady nesmí prakticky nic. Povoleno je projet na čemkoliv, případně tedy projít, pokud jste opravdu nadšenec.

Venku je dokonce zakázáno i jíst a pít, od toho je tu restaurace v hotelu Hospiz (rétorománsky Ospiz), postaveném v roce 1869.

Vchod je z tohoto pohledu vlevo za rohem, a tam se dá dozvědět i pár zajímavých údajů. Třeba že silnice přes průsmyk byla postavena v letech 1866 až 1867. Také je to hezká příležitost potkat se s rétorománštinou. Pokud umíte aspoň trochu německy, pochopíte, o čem je řeč. Údaje o nadmořské výšce se v řádu metrů rozcházejí, každopádně je to nejvýše, kam jsem se kdy dostal autem.

Restaurace, která zahájila letošní sezónu před pěti týdny, vypadá uvnitř příjemně, a jelikož ten smajlík z Churu, pokud jej budu považovat za snídani, mi stačí právě doteď, to jest do jedenácté hodiny, vyzkouším i kuchyni.

Pod názvem „Rösti“ jsou ukryty zapečené strouhané brambory s uzeninou, to vše završeno sázeným vejcem (tomu v němčině říkají Spiegelei). Za 1,90 franku mi přidají jedno vejce navíc, takže konečná cena zní 21 franků a 80 rapů.

K tomu je potřeba připočítat něco k pití a také kousek koláče, kterému neodolám, ovšem kousek ho stojí šest franků. Zeptám se naštěstí předem, a tak nehrozí, že bych v dojmu, že se jedná o pozornost podniku, snědl všechny tři.

Ale co, jsem na dovolené. Volba menu je jinak skvělá, a veskrze příznivý dojem dotvoří zajímavé setkání. Ve směsici jazyků totiž najednou zaslechnu slovenštinu, ale ne mezi hosty. Obsluhující je z Nitry, a má tu ještě kolegu z Olomouce. Nakonec si uděláme společnou fotku.

Všude doporučují zastavit se i u jezera, rétorománsky zvaného Lai da la Scotta. Modrá hladina, jíž jsou plné katalogy i internet, mi dopřána není, jezero je dosud zamrzlé. Jedním dechem však dodávám, že i to má něco do sebe, zvláště při vědomí, že je červen.

Ještě zbývá to celé sjet stejnou cestou zase dolů, což může být svým způsobem těžší než jízda do kopce. Chce to hlavně nestát celou cestu na brzdě. Sobě i autu dopřejte občas krátkou zastávku, neboť i opačný směr může odhalit nové pohledy, které budou stát za to.

Těch 11 kilometrů mi tentokrát zabere podstatně kratší dobu, dole v Davosu jsem za něco málo přes třicet minut. Za další půlhodinu jsem na dálnici, ale úmysl jet dál na jih Švýcarska mi brzy naruší její uzavírka. Po sesuvu půdy se před týdnem zřítil dálniční most, čímž bylo přerušeno spojení s kantonem Ticino. Silniční služba mi všechno trpělivě odvypráví, dokonce mi poradí objízdnou trasu. Posílají mě deset kilometrů zpátky a pak sjet z dálnice, do cíle v Melide se prý dá dojet jen přes průsmyk Splügenpass. Jeden by mi dnes opravdu stačil, ale co se dá dělat. Směrovku najdu snadno, a poté mě čeká všechno znovu.

Vlastně ne, Flüelapass, ač vyšší, byl proti tomuhle brnkačka. Výhledy jsou pravda působivé, hned na začátku stoupání třeba ten na obec Splügen s 3039 metrů vysokou horou Alperschällihorn v pozadí,...

... ale silnice je úzká, a tři série serpentin jsou konečně tou pravou prověrkou, byť nahoru tentokrát jedu jen asi pětadvacet minut.

Nejprve předjedu dvě krávy s doprovodem, a ta fotka se tedy opravdu nepovedla, ale na nějaké větší zaměřování nebyl moc čas. Na jedné ze zastávek mrknu spíše dolů než nahoru,...

... a v závěru všeho se ocitám neplánovaně nejen v dalším průsmyku, ale též v Itálii. A tak zjistím, že průsmyku italsky říkají Passo dello Spluga, a že leží ve výšce 2114 metrů.

Tohle jsem vážně nečekal. Itálie sice v programu byla, ale rozhodně ne teď. Chvíli přemýšlím, a mapa i navigace mi společně jen potvrdí, že po italském území v těchto místech žádná dálnice nevede. Do Melide je to odtud nejméně tři hodiny cesty, pak to celé zpět, a k tomu ještě další hodina cesty do Churu. Je tři čtvrtě na tři, tuhle část cesty prostě musím škrtnout.

Vystoupat se odtud dá k symbolickému hraničnímu kameni, postavenému v roce 1922 společně Švýcary a Italy u příležitosti sta let cesty průsmykem. Což je mírně řečeno nepřesné, neboť tento přechod hor byl znám už starým Římanům. Přání psané na kameni v němčině a italštině, aby cesta stejně jako v minulosti i nadále spojovala národy v míru, nebyla o nemnoho let později tak docela vyslyšena, ale podobně nesplněných nadějí je historie plná.

Pro představu, jak vysoko jsem nad silnicí, přidávám i fotku někdejší italské celnice. Hranice mezi státy probíhá v těchto místech po linii rozvodí mezi Rýnem a Pádem, zároveň je průsmyk dělícím bodem mezi Západními a Východními Alpami. Trochu paradoxně k tomu vede silnice přes průsmyk severojižním směrem, ale řekněte sami. Co je v přírodě dokonale rovné...

Za hranicí čeká nejen jezero Lago di Montespluga, což je ve skutečnosti přehradní nádrž na řece Liro, která pramení právě v průsmyku,...

... ale též pár dalších zatáček. Uvědomím si, že to budu muset znovu vyjet, a tak zastavím u prvního domu, který vypadá jako restaurace.

Objednávka stála 4 eura, to by ve Švýcarsku v přepočtu nestačilo ani na jednu z těch dvou položek. Nejprve se posadím ven, ale slunce praží přesně mým směrem, a tak se přesunu dovnitř. Je to zajímavé, ale ve srovnání s průsmykem Flüelapass je tady doslova horko.

Než se vydám na cestu zpátky do Churu, loučím se s tímhle kouskem Itálie pohledem z parkoviště před oním podnikem. Jsem docela rád, když mám cestu přes průsmyk za sebou. Provoz je tu docela hustý, asi je znát, že je to objízdná trasa do Lugana a okolí.

V Churu jsem zpátky před půl šestou, to znamená hodinu a čtvrt poté, co jsem vyrazil ze Splužského průsmyku, jak se mu také v češtině říká. Shrnu-li v krátkosti dnešní cestu, pak jsem jel asi 70 kilometrů na docela drahý oběd, a poté ještě dalších sto na nealko do Itálie. Samosebou je to celé trochu v žertu, bez horských průsmyků by Alpská tour nebyla úplná, a jestli je dnešní kapitola trochu kratší? Asi je, vždyť i program byl nuceně zkrácený. To už se zkrátka na cestách někdy stává.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.