Alpská tour (7.)

Nové cíle nejsou k zahození nikdy, tím méně v případě cest. Jenže tahle byla především ve znamení deště, který sice nepřicházel pravidelně, zato ale s naprostou jistotou.

7. kapitola: Pod knížení korunou (27. června 2024)

Světlo je základním motivem dvacetifrankové bankovky. Už samotný její podklad je stylizovaný kaleidoskop, který je na odrazech světla založen. Ruka drží optický hranol, který rozkládá světelný paprsek. Nad zeměkoulí jsou zobrazena souhvězdí. Na druhé straně bankovky je zobrazené kino, okolo všeho je naznačena duhovka oka.

Zvláštní kapitolou je opět bezpečnostní proužek. Na mapě Švýcarska vidíme noční světelné emise, seznam vlevo pak uvádí některá nebeská tělesa a jejich vzdálenost od Země ve světelných sekundách.

Už se asi nedovím, jak to s tou snídaní v Luzernu vlastně bylo. Každopádně v ceně ubytování nebyla, možnost zakoupit ji na místě byla. Přišel jsem, viděl jsem, a jelikož jsem byl vyzván, nasnídal jsem se, aniž by po mě chtěli zaplatit. Snídani mám tedy zadarmo, a to si ještě jdu přidat. Ty housky jsou sice dobré, ale jsou to takové jednohubky. Dobře, tak možná dvojhubky, abych nepřeháněl.

Naštěstí je jejich přísun neomezený, stejně jako všeho ostatního. Obložím si další, a když se mi zdá, že by to přece jen chtělo ještě sýr, přidám si ho taky. Před devátou hodinou vyrážím.

Jen drobnou zastávku znamená kanton Glarus, přesněji řečeno jeho symbol, horský masiv Glärnisch. Za zmínku tenhle kanton stojí, když už jím projíždím. Je to totiž jeden ze dvou posledních švýcarských kantonů, kde kromě parlamentu schvaluje zákony i vševoličské shromáždění. To se koná každoročně o druhé dubnové neděli, jen pokud by připadla na Velikonoce, přesouvá se shromáždění na první neděli květnovou. Kdokoliv, kdo má v Glarusu volební právo, může přijít, navrhovat, hovořit, namítat, kritizovat – a hlasovat. To se děje klasicky, totiž zvednutím ruky. A pak se sčítá. Kupodivu i tímto způsobem lze něco podstatného odhlasovat, a také se tak děje. Shromáždění je nadřazeno parlamentu, to podle zásady, že občan je nejvyšší suverén. Suverénní jsou i kantony, takže jejich zákony jsou nadřazeny federálním. Aby se předešlo konfliktům, patří k dobrým mravům (což se týká všech kantonů) nehlasovat o těch několika málo věcech, které kantony svěřily konfederaci.

To, co vám padne do oka na první dobrou, však není Glärnisch. Ten je v pozadí a trochu v mlze. Přímo k němu nepojedu, namířeno mám totiž jinam.

Lichtenštejnsko (německy Liechtenstein) je se 160 čtverečními kilometry po Vatikánu, Monaku a San Marinu čtvrtým nejmenším státem Evropy, na světě pak šestým. Politicky je nezávislé, ale hospodářsky je úzce provázáno se Švýcarskem. Od roku 1921 je s ním v měnové unii, jinými slovy i v Lichtenštejnsku se platí švýcarskými franky. Předtím používalo knížectví rakousko-uherskou korunu, tu po první světové válce nahradila koruna rakouská, ale ta byla měnou velmi nestabilní.

Od severu k jihu měří tenhle miniaturní stát kolem dvaceti kilometrů, od západu k východu asi šest. Bydlí tu něco pod 40.000 obyvatel, z toho ve Vaduzu něco přes pět, možná pět a půl.

Na silničním mostě přes Rýn vítá země návštěvníky státním znakem. Stojí za to se u něj zastavit, najdeme tam totiž povědomé věci. Lichtenštejnové si do erbu dali znaky zemí, kde mají nebo měli panství, takže tu kromě jiných najdeme též znak Slezska a Opavska. Lichtenštejnská ústava jim totiž kromě titulu knížete lichtenštejnského zaručuje i tituly vévody krnovského a opavského. A knížectví, jemuž Lichtenštejnové vládnou, je jediný stát na světě, který má v názvu jméno panovnického rodu. A je to také první monarchie, kterou se mi podařilo navštívit.

Západní hranice mezi Švýcarskem a Lichtenštejnskem vede po Rýnu, na kterém dlouhá léta fungovaly přívozy, přepravující osoby i zboží. Na počátku 19. století bylo takových míst pět. Na jednom z nich, mezi lichtenštejnským Vaduzem a švýcarskou obcí Sevelen, byl v letech 1870 až 1871 postaven dřevěný most. Poměrně záhy se ukázal jako nevyhovující, a tak byl v roce 1901 na původních pilířích postaven most nový, o několik metrů vyšší.

Most sloužil veškeré dopravě, vždyť jeho nosnost byla postupně zvýšena až na šest tun. Poté, co byl v roce 1975 otevřen nový silniční most – to je ten, po kterém jsem přijel, byl pro motorová vozidla uzavřen, a slouží tedy jen pěším a cyklistům. Dnes nese název Starý most přes Rýn (německy Alte Rheinbrücke), a je na Rýnu posledním dochovaným dřevěným mostem.

Krytý most sice okna má, ale na řeku jimi vidět prakticky není. A tak pokračuji dál na protější břeh, čímž se na chvíli ocitnu opět ve Švýcarsku.

Když nic jiného, je to příležitost pohlédnout na most i z druhé strany.

Do Lichtenštejnska se vracím po silničním mostě, od toho dřevěného vzdáleného sotva čtvrt kilometru. Hranice mezi oběma zeměmi je samozřejmě vyznačena i tady.

Když se odtud vydám do blízkého Vaduzu, začne pršet. Spolu s teplotami kolem dvacítky je to už takový kolorit téhle cesty. Ostatně než do Vaduzu dojdu, stihne se to změnit ještě několikrát.

Po kilometru a něco mi přístřeší poskytne Katedrála sv. Florina (německy zvaná Kathedrale St. Florin in Vaduz), neogotická stavba z roku 1874. Jedná se o nejvýznamnější církevní stavbu v celém Lichtenštejnsku.

Kostel byl povýšený na katedrálu v roce 1997, architektonicky vychází z vrcholné gotiky. Trojlodní stavba je na vrcholech klenby podpírána pouze čtyřmi sloupy, které však na optické rozdělení interiéru stačí.

Moderně pojatá, ze dřeva vyřezaná kalvárie, pochází z roku 1965. Je to vůbec nejmladší část kostela či jeho vybavení.

Ve Vaduzu, jehož název je u nás možné číst tak, jak jej vidíme, ovšem v němčině se v souladu s pravopisnými pravidly vyslovuje [faduc], je všechno hezky vedle sebe. Stranou pěší zóny je hudební škola sídlící v Rheinbergerově domě (německy Rheinbergerhaus).

Nenápadná bílá budova je zrakům návštěvníků Vaduzu tak trochu skrytá. V roce 1550 ji nechal postavit německý šlechtický rod Sulzů. Když pak v roce 1687 rod v mužské linii vymřel, připadla budova městu. Krátce poté se stala nájemním domem, a v roce 1839 se v jednom z pronajatých bytů narodil hudební skladatel, klavírista, varhaník a pedagog Josef Gabriel Rheinberger. Mnohem nápadnější je jeho pomník, zbudovaný u příležitosti 100. výročí skladatelova narození. Dlužno poznamenat, že Rheinberger je coby skladatel mimo rodný Vaduz jen málo známý, jeho jméno prostě zapadlo mezi významnějšími skladateli té doby. Snad tedy jen pro úplnost dodám, že Rheinberger zemřel v roce 1901 v Mnichově, kde hudbu nejen studoval, ale později i vyučoval.

Pěší zóna začíná u katedrály a dlouhá je snad něco přes pět set metrů. Na ní nacházím všechno, co je důležité pro chod země. Jako první je to poměrně honosná vládní budova, dokončená po dvou letech výstavby v roce 1905. Honosná rozhodně při vědomí skutečnosti, že lichtenštejnská vláda má pět ministrů, z nichž jeden zároveň vykonává premiérskou funkci. Jméno architekta možná našinci ani moc neřekne, za zmínku však třeba stojí, že Gustav Ritter von Neumann byl zároveň architektem knížecím. Budově v němčině oficiálně nazývané docela očekávatelně Regierungsgebäude se obecně říká Das grosse Haus, tedy Velký dům. Pravopis tohoto lidového pojmenování pak svědčí o tom, že i lichtenštejnská varianta němčiny, jistě po vzoru té švýcarské, zrušila ostré ß.

Ta provázanost se Švýcarskem není jen hospodářská, vidět je doslova na každém kroku. Dopravní značení vodorovné i svislé vypadá naprosto stejně jako to ve Švýcarsku, s jedinou výjimkou. Tou jsou značky označující obce. Ty lichtenštejnské mají nad názvem přidaný malý státní znak.

Podobné jsou i registrační značky na autech. Používají stejné písmo, jen místo zkratky kantonu obsahují písmena FL, zkratku názvu Fürstentum LIechtenstein. Znak je na tabulce jediný, a barvy jsou na značkách oproti těm švýcarským obráceně, tedy bílé písmo na černém podkladu.

Omlouvám se za tuhle pauzu, byla ne snad nutná, ale vhodná rozhodně. Na další fotku si totiž musím chvíli počkat, než přejdou davy lidí. Je na ní budova Zemského sněmu (německy Landtag), tedy lichtenštejnského parlamentu. Její stavba byla zahájena v roce 2002, svému účelu slouží od února 2008. Budova je to opravdu miniaturní, ale stačí bohatě. Zemský sněm má totiž pouze 25 členů, a je tak jedním z nejmenších zákonodárných sborů na světě. Poslanci nesedí jako v parlamentech jiných zemí v řadách, ale u kulatého stolu.

Naproti vládní čtvrti, tvořené z větší části Náměstím Petera Kaisera (německy Peter-Kaiser-Platz), pojmenovaném po významném lichtenštejnském pedagogovi 19. století, je kruhový objezd zvaný Kreisel Landtag. S trochou nadsázky by se dal označit za centrální náměstí Vaduzu. Na Zemský sněm odkazuje dost nepřesně, ale to je pozůstatek minulých dob. Do roku 2008 totiž parlament zasedal ve vládní budově, a byla-li tato zrovna rekonstruována, pak dokonce i v Rheinbergerově domě. Věci se sice změnily, ale název zůstal.

Oteplilo se a párkrát sprchlo, postupně je z toho dusno, které by se dalo krájet. Sednu si v jedné z kaváren na pěší zóně. Horká čokoláda nebyla asi tou nejlepší volbou, ale když ji nechám trochu zchladnout, dá se snést.

Možná jste si už všimli, že pěší zóna je doslova poseta uměleckými díly. Jedno takové mám přímo proti sobě. Jak moc dokáže moderní umění oslovit, to už nechám na každém z vás. Mně v tom příliš nepomůže ani název „Africký král“.

Procházka po Vaduzu v podstatě končí u radnice. Budova z roku 1932 vznikla tak trochu navzdory neutěšené ekonomické situaci města a koneckonců i celého knížectví. Lichtenštejnsko sice tou dobou už bylo v měnové a celní unii se Švýcarskem, ale hospodářský růst měl teprve přijít. Část nákladů nakonec pokryly dary.

Pohled od radnice zpět dá alespoň tušit, jak vlastně vypadá ona pěší zóna. Muzea, kavárny, ale třeba také kasina, to všechno tu najdete. A pak také stánky se vším možným, jsou tu i rychlá občerstvení. V jednom takovém si pobyt ve Vaduzu o chvíli prodloužím.

Nakonec zjistím, že ty více než tři kilometry zpátky šlapat nemusím. K parkovišti, kde jsem nechal auto, to mám sotva třetinu té vzdálenosti, stačí jen přejít hlavní silnici a pokračovat rovně, čímž v podstatě kruh kolem Vaduzu uzavřu.

Stačí se ještě otočit a vidím knížecí zámek, původně středověký hrad, oficiálně už po staletí sídlo lichtenštejnského panovníka, fakticky však obývané až od roku 1938.

Odjezd z parkoviště se malinko zkomplikuje. Nefungují totiž parkovací automaty, což by nikomu až tak nevadilo, jenže bez zaplacení se nezvedne závora. Kdosi ale už stihl přivolat obecní policii, která pouze zkontroluje, zda má každý parkovací lístek, a za chvíli pustí i mě podobně jako ten italský autobus na fotce. Poplatek, který měl za osobní auto činit 5 franků, po nikom nechce.

Je to skutečně obecní policie (německy Gemeindepolizei), nikoliv městská, čímž uvádím na pravou míru jeden detail. Vaduz je sice často – a to nejen v češtině – nazýván hlavním městem, ve skutečnosti však statut města nemá a je pouhou obcí. V němčině je obvykle označován jako „Hauptort“, doslova něco jako „hlavní místo“.

Přičítám si k dobru další drobný zisk a jedu dál. Knížectví ještě neopouštím, je toho tu k vidění víc než jen Vaduz. Reklamní materiály vesměs zmiňují Malbun, nejvýše položenou lichtenštejnskou vesnici. Dostat auto do výšky, která se prakticky rovná Sněžce, chvíli trvá, ostatně očekávám, že zpátky to též bude stát za to.

Klikatá silnice vede kolem knížecího sídla, to je jen takový bonus. Když už jsem tady, nadnesu (a nezodpovím) otázku, kdo zámek vlastně obývá. Formální hlavou státu je kníže Hans-Adam II., který však v roce 2004 předal panovnické povinnosti svému synovi, zjevnému nástupci a dědici lichtenštejnské koruny. Knížectví tak fakticky coby regent vládne princ Alois.

Po deseti kilometrech jsem v cíli. Parkoviště jsou tu placená, jen jedno kousek před vsí zdarma, a samosebou plné. Využívám správné chvíle – kdosi právě odjíždí, a tak se doslova vecpu. Na okraj Malbunu musím dojít jen pár desítek metrů,...

doprostřed vesnice, která slibuje úchvatné pohledy na Alpy, možná pár stovek.

Aby ten výčet „nej“ byl úplný, sluší se dodat, že Malbun je též nejvýchodnějším lichtenštejnským sídlem, ležícím něco málo přes kilometr od hranice s Rakouskem. Překvapením, které jsem předem nikde nevyčetl, je lanovka na horskou planinu Sareis do rovných dvou tisíc metrů nad mořem.

Není to bůhvíjaká výška, ale těch 16 franků za zpáteční jízdenku se vážně vyplatí. Ani jsem předem netušil, že právě tady v malém Lichtenštejnsku zažiju tu pravou alpskou atmosféru zelených úbočí s pasoucími se stády krav.

Abych řekl pravdu, krávu z té lanovky nevidím ani jednu, ale jsou tu docela jistě. Jejich zvonce příjemně ruší ticho a klid, takže ten dojem je prostě dokonalý.

Restaurace na Sareisu uvádí ještě o tři metry výš, možnost přeměřit to nemám, a tak budu věřit.

Výhled odtud opravdu úchvatný je, v tom reklamní letáky nelhaly. Všemu vévodí 2359 vysoký štít Augstenberg, vpravo od něj je k rozeznání nižší hora Silberhorn, vysoká 2150 metrů. Oblačnost bohužel skrývá nejvyšší vrchol Lichtenštejnska Grauspitz, vysoký 2599 metrů, jímž prochází hranice se Švýcarskem. Kvůli vzdálenosti se Grauspitz odtud jeví mnohem nižší než Augstenberg, měl by být vidět vlevo od Silberhornu. Ale na tahle drobná příkoří už jsem si cestou mohl zvyknout.

Jelikož výhled poskytuje terasa oné restaurace, je samozřejmostí tu aspoň něco málo utratit. Koneckonců je tu celkem klid, neboť i se mnou je nahoře pět lidí, času je dost, tak proč bych si na chvíli nesedl.

Na cestu dolů se vydávám kolem čtvrt na pět. Do Churu, kde budu další dvě noci, je to něco přes třicet kilometrů.

Většinu času potřebného na cestu mi zabere to klesání, ať už tedy lanovkou,...

... nebo po úzké klikaté silnici, kterou se ovšem nevracím do Vaduzu, ale mířím na jih. Deset minut po páté hodině jsem zpátky ve Švýcarsku.

Na hranici se ovšem na chvíli zastavím. Hned vedle silnice je krásně zachovalý historický hraniční kámen se státním znakem, hned vedle něj současný hraniční mezník.

Na kolony ve městech už jsem si také zvykl, za fontánu na kruháči bych i leccos odpustil, ale dnes to není nijak zlé.

Hotel Ibis je navíc jen kousek od výjezdu z dálnice a na okraji Churu.

Murphyho zákony jsou neúprosné. Pro obnos ušetřený ráno za snídani v Lucernu a před třetí hodinou odpolední na parkovišti ve Vaduzu sáhnu do kapsy tady na recepci, a sáhnout musím asi o něco hlouběji. Že je parkování v hotelu placené, to vím předem, ale 12 franků za noc mě přece jen trochu překvapí. Dalších 5,20 je místní poplatek, tentokrát je to už naštěstí za obě noci.

Snad ty zákony občas platí i obráceně, neboť na posteli mě čeká pytlíček, který prý mám dát ráno zvenku na kliku, nebudu-li požadovat úklid. Za to prý dostanu malou pozornost. Ten pokus mě nic nestojí, a tak se nechám překvapit.

Na jídlo nemusím chodit daleko, přímo v hotelu je McDonald’s, takže si pro dnešek dovolím trochu zhřešit. Když už je teď večer řeč o penězích, pak cheeseburger, malé hranolky a čtyři decky ledového čaje vyšly přesně na 13 franků a 70 rapů, což je asi 355 korun. Prostě už nevěřte tomu, co se říká, totiž že McDonald’s stojí všude stejně.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.