Alpská tour (6.)

Nové cíle nejsou k zahození nikdy, tím méně v případě cest. Jenže tahle byla především ve znamení deště, který sice nepřicházel pravidelně, zato ale s naprostou jistotou.

6. kapitola: Malá exkurze do počátků švýcarských dějin (26. června 2024)

Pršet přestalo až nad ránem. Další den se sice probouzí do slunečného počasí, jak se ale ukáže, je to jen jakási epizodka.

Než začnu samotné vyprávění o dnešku, dovolte mi drobnou odbočku. Na svých cestách jsem už u druhého auta dostal počítadlo kilometrů přes 200.000, to snad za zmínku stojí. Stalo se tak jen pár minut po odjezdu z Thonon-les-Bains.

Když mi ubytovatel zrušil pobyt v Lausanne, stalo se právě Thonon-les-Bains náhradním řešením. Což o to, bylo tu celkem dobře, ale cesta se mi tím trochu protáhla. K tomu je nutné dílem připočítat opravy silnic, kterých je na jižním břehu Ženevského jazera dost v jeho francouzské i švýcarské části, dílem pak rychlostní limity. V obou zemích se smí mimo obec osmdesátkou, Švýcaři pak povolili na dálnici jen 120 kilometrů za hodinu. I přes drobná zdržení však Ženevské jezero stojí za pohled. Fotka byla pořízena kousek před francouzsko-švýcarskou hranicí.

Čekají mě tři hodiny jízdy do Schwyzu, hlavního města stejnojmenného kantonu. Na východním cípu Ženevského jezera se znovu zastavím jednak znovu kvůli výhledu, tentokrát na Montreux,...

... jednak kvůli snídani. Něco takového se dá pořídit za pět či šest franků.

V prvním z dnešních cílů jsem v jednu odpoledne. S patnácti tisíci obyvatel je Schwyz, založený někdy během 10. století, městem spíše průměrným. Má však velký význam historický, pro Švýcarsko zcela nezastupitelný. Právě po něm totiž dostala jméno celá konfederace. Dodnes není spolehlivě vysvětlen původ názvu města, jenž nepochází ani z germánského ani z románského základu. Označení Schwyz se nicméně začalo používat pro celou farnost, jež se posléze přeměnila v jeden z prvních tří kantonů, které tvořily nejstarší spolek. Politika jeho představitelů je dnes označována za aktivní, ovšem není žádným tajemstvím, že byla nejvíce ze všeho expanzivní, alespoň ve smyslu rozšíření konfederace o další kantony. Poprvé je pojmenování spolku, odvozené od názvu kantonu Schwyz, doloženo už ve 14. století.

Všechno je tu pěkně pohromadě a kousek od sebe. Začínám u vládní budovy, vedle ní sídlí kantonální policie. Policisté ve Švýcarsku jsou ostatně vždy jen kantonální, jediná spolková či federální policie je na hraničních přechodech.

Historickou spřízněnost lze tušit i mezi státními symboly kantonu a konfederace. Švýcarská vlajka i znak byly odvozeny od schwyzských, obě spojuje bílý kříž v červeném poli. Když už je o tom řeč, pak vlajky Švýcarska i všech kantonů jsou svým způsobem výjimečné svým čtvercovým tvarem. Pokud jde o samostatné státy, pak na světě existují čtvercové vlajky jen dvě (kromě švýcarské je tou druhou vatikánská). Vlajky kantonů pak nesou tytéž motivy jako znaky, se kterými se setkáváme třeba na regiostračních značkách aut.

Jestliže jsem před chvílí Schwyz označil za hlavní město, není to tak docela přesné, ač je to asi v našich podmínkách srozumitelné a dejme tomu i přípustné. Schwyz ale sám sebe za město neoznačuje, dodnes má pouze statut obce. Každopádně je jedním z nesčetných švýcarských horských středisek, a tak tu Alpy lemují vše, třeba i pohled na budovu banky.

Pozdně barokní Farní kostel sv. Martina (německy Pfarrkirche Sankt Martin) je zasvěcen Martinovi z Tours, patronovi města. Jeho jméno jsem zmínil už v září 2021, neboť kromě Schwyzu ho za patrona považují i Maďaři. Jeho rodištěm je totiž Savaria, tedy starověké město na místě dnešního Szombathely.

Poté, co architekti seznali, že původní románský kostel ani po gotické přestavbě kapacitně nevyhovuje, vnikla v roce 1774 současná stavba. Pravda, v poněkud stísněných podmínkách, ale umístění pod alpskými štíty všechno vynahrazuje. Věž je vysoká 63,5 metru a vnitřek nezvykle prosvětlený.

Vyjdu na Herrengasse, a kostel je odtud možná vidět trochu lépe, to nechť posoudí každý sám. Pokud ovšem mohu soudit já, zdá se mi tento pohled působivý o dost méně.

A tak se vracím na náměstí, ze kterého jsem fotil kostel před chvílí. Znovu tak činit nebudu, to by nedávalo moc smysl. Namířím svůj objektiv na druhou stranu, kde je bývalá zbrojnice a sklad obilí, dnes historické muzeum (německy celým názvem Forum Schweizer Geschichte Schwyz), zároveň jedno z muzeí, které patří do skupiny Švýcarského národního muzea.

Ulice, která vede z našeho pohledu vpravo za muzeem, se dodnes jmenuje Zeughausstrasse (v překladu Zbrojniční), a na jejím konci, než vyústí na hlavní silnici, je futuristicky vyhlížející budova turistického informačního centra. A kdo dává pozor, najde v pozadí posledních fotek budovy již zmiňované.

V blízké restauraci se stavím se na oběd. Paštika z mletého hovězího masa v omáčce s calvadosem a s rýží chutná docela dobře. Cenu 21,50 odpovídá asi 560 korunám.

K tomu je třeba připočítat ještě jablečný džus zředěný s perlivou vodou. Německy je tento nápoj nazývaný „Schorle“, z čehož pak vznikají různé světověji znějící odvozeniny. Každopádně to ten calvados docela vhodně doplňuje.

Vyjdu kousek za historické centrum. Na to, jaký význam Schwyz v historii má, tedy opravdu jako žádné velkoměsto nevypadá, ale zase na druhou stranu může patřit mezi letoviska relativně poklidná.

Důvodem tohoto krátkého výletu je Archivní věž (německy Archivturm), nazvaná podle státního archivu, který se v ní nacházel od 14. století do roku 1936. Původně však byla příbytkem habsburského správce. Postavena byla kolem roku 1200 a je nejstarší budovou ve Schwyzu.

Schwyz byl jedním ze tří kantonů, jež založily Švýcarskou konfederaci. Její vznik byl výsledkem spiknutí proti Habsburkům. Ke skutečné nezávislosti sice ještě něco zbývalo, ale první krok byl učiněn. Stalo se tak nedaleko odtud, na louce Rütli na břehu jezera Vierwaldstättersee. Legenda o setkání zástupců kantonů Schwyz, Uri a Unterwalden 1. srpna 1291 pochází až z 19. století, přesto se datum považuje za počátek existence Švýcarska. Dlouho se slavilo neformálně, až v roce 1994 bylo zákonem určeno jako švýcarský národní den. Přesné datum je sice nejisté, ale rok zřejmě ano.

Vojska nově vzniklé konfederace Habsburky několikrát porazila, jako nejvýznamnější jsou uváděny bitva v průsmyku Morgarten z roku 1315 a bitva u Sempachu z roku 1386. Jako první ke Švýcarsku přistoupil v roce 1332 kanton Lucern, po polovině 14. století pak v rychlém sledu Curych, Glarus, Zug a Bern. Tak vznikla Stará švýcarská konfederace, jejíž existenci ukončila až v roce 1798 Napoleonova invaze. O ní už byla řeč.

Kanton Unterwalden dnes už neexistuje, používá se jen v historickém kontextu. Někdy v polovině 14. století došlo k jeho rozdělení na dva polokantony Obwalden a Nidwalden. Při revizi federální ústavy v roce 1999 získaly dosavadní polokantony, kterých bylo ve Švýcarsku celkem šest, rovnoprávné postavení s ostatními kantony. Pojem polokanton tím fakticky zanikl. Jediný rozdíl oproti ostatním dvaceti kantonům je ten, že do Státní rady (německy Ständerat), jedné z komor švýcarského parlamentu, vysílají jen po jednom zástupci místo obvyklých dvou.

O již zmíněném jezeru Vierwaldstättersee, jehož název by se dal přeložit jako Jezero čtyř lesních států (míněno samozřejmě kantonů), se říká, že leží na úpatí Alp. Nevím, do jaké míry je to pravda, hory jej totiž obklopují ze všech stran. Krom toho jeho vody vyplnily mezihorskou propadlinu. Nechme ovšem geologii geologií. Je mi třeba jezero objet, a tak mezi vyprávění vložím pár fotek.

Těmi čtyřmi lesními kantony jsou míněny Schwyz, Uri, Unterwalden a Lucern, takže ten název dnes už tak docela neplatí, neboť z někdejších čtyř kantonů je jich dnes pět. Byť tedy na území Obwaldenu zasahuje jezero jen velmi okrajově.

Snad jeho velmi nepravidelný tvar může za dojem, že jezero snad nikde nekončí. Pohlédnete-li na mapu, uvidíte, že je rozdělené na čtyři části, oddělené od sebe úzkými průlivy. Velkých měst na jeho břehu moc nenajdete, spíše jde o vesnice, ovšem po jeho jižním břehu vede dálnice A2, mnohdy do krajiny zajímavě zakomponovaná.

Mám jakýsi úmysl louku Rütli, ono památné místo švýcarské historie, navštívit, tenhle bod však nakonec musím z programu škrtnout. Dojedu sice na místo, odkud se dá na Rütli dojít, ale problém je s parkováním. Jediné volné místo je obsazené, na lesní cestě je zákaz stání a k nejbližšímu parkovišti je víc než kilometr. Jen od téhle zatáčky se jde pěší cestou přes hodinu, a tak to prostě z časových důvodů vzdám.

Už jsem obrácený směrem k Lucernu, když si všimnu stanice pozemní lanovky Treib-Seelisberg-Bahn.

Mám štěstí, další jízda se koná za 20 minut. To je akorát tak čas zaplatit a následně si zjistit pár informací. Třeba tu, že lanovka jezdí od roku 1916 a současná koncese platí do roku 2040.

Délka trasy je necelý kilometr a čtvrt, převýšení 330 metrů. Na trati jezdí kyvadlově dva červené vozy, které se v polovině lehce obloukové trasy míjejí.

Lanovka je součástí jakési delší turistické trasy, z dolní stanice je dokonce možné pokračovat lodí, ale na to není čas. Na lanovce strávím jen tolik, kolik je nezbytně nutné. Jízda jedním směrem trvá kolem osmi minut, a než pojede další spoj nahoru, čekám dole u jezera dobu jen o málo delší. Beru to jen jako malé zpestření cesty, možná i jako docela příjemnou přestávku.

Zpátky nahoře jsem něco po páté. Na okraj Lucernu se dostávám docela rychle, ale dobrých třicet minut potřebuji na průjezd centrem, kterým opět jen popojíždím. Pak už mi zbývá jen dojet do Ebikonu, obce na Lucern sice nalepené, ale od jeho centra vzdálené dobré tři kilometry. V místě ubytování jsem po šesté večer, vše potřebné se odbude velmi rychle, takže ještě před půl sedmou odcházím. Pěšky, neboť to poskakování v koloně znovu absolvovat nehodlám, a to nemluvím o nutnosti najít někde v centru parkování.

Nakonec se přece jen kousek svezu autobusem. Ne že by ty dvě stanice byly až takovým urychlením cesty, ale čekárna pod stříškou pomůže přečkat krátký déšť, který naštěstí skončí skončí ještě předtím, než vystoupím.

Lucern (německy psáno Luzern, což se čte úplně stejně jako český název) je na švýcarské poměry velkoměsto. Počet obyvatel okolo 82.000 jej řadí na sedmé místo. Nejstarší zmínky o městě pocházejí z 9. století, z téže doby snad pochází i Kostel sv. Leodegara s klášterem. Tomu ovšem věnuji jen pohled z dálky, neboť čas utíká.

V centru Lucernu nakonec zůstanu jen krátce. Počasí mi dopřeje jen 205 metrů dlouhý Kapličkový most (německy Kapellbrücke) z roku 1333, jenž mezi Starým a Novým Městem (německy Altstadt a Neustadt) překonává řeku Reuss, právě zde vytékající z Vierwaldstättersee. Právě teď se hodí prozradit ještě jednu drobnost, totiž že česky se jezero nazývá Lucernské.

Most dostal název podle kaple, ke níž na Starém městě směřuje. Větší část tohoto symbolu města padla za oběť požáru vzniklému v prvních minutách dne 18. srpna 1993. Byla to tehdy doslova národní tragédie. Spolu s dvěma třetinami mostu shořela i většina trojúhelníkových maleb pod jeho střechou, jež pocházely ze 17. století a zobrazovaly výjevy ze švýcarské historie. Z původních 111 jich požár přežilo pouze třiatřicet.

Most, nejstarší krytý v Evropě, byl rekonstruován velmi rychle, znovu otevřen pro veřejnost byl už po necelých osmi měsících, přičemž byly zachovány i stopy po ohni.

Referendum je základním kamenem švýcarské demokracie. Jako v málokteré zemi tady platí, že hlas lidu je hlasem božím. Hlasovat se může jak na obecní nebo kantonální, tak i na spolkové úrovni. V roce 2014 se v Lucernu hlasovalo o tom, zda shořelé obrazy nahradit kopiemi. Výsledek referenda znamenal, že trojúhelníková pole v rekonstruované části mostu zůstávají prázdná.

Je tu ještě jedna teorie, která se snaží vysvětlit původ názvu mostu, která praví, že jednotlivá pole s obrazy tvoří jakési malé kapličky, z nichž se pak skládá celý most. Věřte nakonec, čemu chcete, vybrat si můžete i v případě názvu samotného města. Jedni jej odvozují od světla (stejně by bylo vytvořeno i slovo „lucerna“), jiní pak od pojmenování pro štiku a od hojnosti těchto ryb v raném středověku.

Starší než most je Vodní věž (německy Wasserturm), pocházející už z roku 1262 a stojící poblíž novoměstského břehu.

Původně šlo o vězení s mučírnou, osmiboká věž neměla žádná okna a dokonce ani dveře, jediný přístup byl stropním poklopem z vyššího patra. Pak se určení věže radikálně změnilo, nějaký čas tu byl přechováván i státní poklad. Dnes je v ní prodejna suvenýrů a věži bylo dáno stát se turistickou atrakcí dotvářející obraz starého Lucernu.

Kousek po proudu řeky je podobně konstruovaný Spreuerbrücke. Jedna část mostu pochází už ze 13. století, ale dokončen byl až v roce 1408. Původ jeho názvu je třeba hledat v německém slově „Spreuer“, které značí plevy. Most se totiž nacházel v blízkosti mlýna, a byl jediným místem, odkud bylo povoleno do řeky vysypávat odpady po mlácení obilí. Byl totiž nejdále po proudu řeky, takže plevy neznečišťovaly vodu ve městě.

Fotka to není moc povedená, ale víc už nestihnu. Přichází déšť a já odtud doslova prchám. Tři kilometry jsou tři kilometry, byť pod deštníkem.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.