Alpská tour (14.)

Nové cíle nejsou k zahození nikdy, tím méně v případě cest. Jenže tahle byla především ve znamení deště, který sice nepřicházel pravidelně, zato ale s naprostou jistotou.

14. kapitola: Náhradní termín (5. července 2024)

Už večer jsem vyrovnal účty: za vše, co jsem na farmě Perk snědl a vypil (do toho nepočítám snídaně, neboť ty byly v ceně ubytování), ode mě nakonec chtějí pouhých 20 eur. Odjíždím brzy ráno, přece jen bych rád cestou ještě něco stihl. Pauličův průsmyk, potažmo tedy hranici, přejíždím krátce po čtvrt na sedm.

Jako by těch drobných schválností osudu nebylo málo, teď přichází další. Dnešek totiž od rána vypadá skutečně letně. Ty slovinské hory, byť viděny z Rakouska, vypadají v ranním slunci zase jinak, ale pořád pěkně. Abych doplnil nějaký ten údaj, tak zelený kopec v popředí se jmenuje Veliki vrh, a navzdory svému názvu měří pouze 1539 metrů. Vidět jste jej ostatně mohli i na včerejších fotkách.

O nějakých 230 kilometrů dál a tři hodiny později jsem v obci Sankt Johann in Pongau.

Kousek od ní je Lichtenštejnská soutěska. To je přesně ta, kterou jsem před pár dny musel škrtnout z programu. Teď se tam tedy vrací. Je to skoro na cestě, odbočka z dálnice činí asi 20 kilometrů, počasí zdá být ideální, a tak si na poslední chvíli splním jeden z bodů programu.

Parkovišť je u soutěsky několik, snad veden snahou ušetři pár kroků stavím až na tom posledním. K pokladně je třeba dojít asi 250 metrů podél potoka Großarlbach.

Vstupné stojí 14 eur, děti a mládež polovic. Platí tu regulace, že za pokladnu pouštějí nejvýše 200 návštěvníků za hodinu, ale na tuhle situaci teď nedojde ani náhodou.

Parta turistických nadšenců ze Sankt Johannu pracovala od roku 1875 na zpřístupnění soutěsky. Brzy jim ale došly peníze. Obrátili se proto na tehdejšího lichtenštejnského knížete Jana II., jemuž patřily rozsáhlé pozemky v okolí, se žádostí o finanční výpomoc.

Jan II. prý věnoval 600 zlatých, a tak mohly být práce dokončeny. Veřejnosti byla Lichtenštejnská soutěska (německy Liechtensteinklamm), pojmenovaná tak na paměť štědrého mecenáše, otevřena v roce následujícím. O sto padesát let později je Lichtenštejnská soutěska nejnavštěvovanějším místem Salcburska, ročně sem přijde asi 200.000 turistů. A to je od listopadu do konce dubna uzavřena.

Soutěska je čtyři kilometry dlouhá, ale veřejnosti je přístupná zhruba čtvrtina. Kaňon, jímž se Großarlbach zařezává do údolí, je hluboký až 300 metrů, místy se jeho stěny přibližují na dva nebo tři metry. Trasa vede po dřevěných chodnících a můstcích, které nepochybně unesou mnoho, přesto jsou návštěvníci žádáni, aby se neshlukovali ve velkém počtu na jednom místě.

Trasa netvoří okruh, takže je nutno absolvovat ji tam a zpět. Celá tahle procházka vyžaduje jen asi půldruhé hodiny. Nejprve může přijít mírné zklamání z toho, že potok je vidět pouze přes drátěné pletivo, ale nebojte se, to lepší teprve přijde.

Stezka vede v jednom místě tunelem ve skále, dokonce i osvětleným.

Před polovinou trasy je třeba po schodech vystoupat na vyhlídku,...

...odkud zase sejdete po točitém schodišti zhruba někam na úroveň potoka.

Jen se v návalu nadšení nezapomeňte podívat dolů z té vyhlídky, teprve pak se vydejte dál. Pohled do třicetimetrové rokle totiž stojí za to, a zajímavý je jistě fakt, že v něm točité schodiště prakticky nepřekáží.

Točité schodiště Helix (což je latinský název hlemýždě, takže to sedí) bylo vybudováno během rekonstrukce turistické trasy v roce 2020 a pro návštěvníky je natolik atraktivní, že se brzy stalo symbolem Lichtenštejnské soutěsky.

Ty nepohlednější pasáže soutěsky jsou až za ním. Jen nesmíte trpět strachem ze tmy, protože osvětlení je tady poskrovnu.

Kaňon je v těchto místech opravdu hluboký, a tak na jeho dno dopadá denního světla jen velmi poskrovnu. Chvílemi budete mít možná dojem, že jdete opět nějakým tunelem.

Divoká voda tu vytváří jezírka a vodopády, takže je tu dost vlhký vzduch. Ale cíl už je na dosah. Závěr stezky je opět zalitý sluncem, a můžete to vzít v jakémkoliv smyslu.

Na konci trasy je odpočívadlo, a budete-li mít trochu štěstí, možná se i posadíte. Přes potok pak můžete sledovat vodopád, nepochybně pohledný, ale jednu vadu bych na něm našel. Nikde totiž není uvedena jeho výška, a zjistit se nedá ani jeho název, má-li vůbec jaký.

Ta hodina a půl je se všemi zastávkami, kdy jsem čekal na vhodnou fotku, a s asi dvacetiminutovým odpočinkem u vodopádu. Zpátky u pokladny jsem ve tři čtvrtě na dvanáct,...

... zastavím se ještě v jedné z restaurací.

Když jedenáct minut po třetí hodině odpoledne přejíždím rakousko-českou hranici ve Vyšším Brodu, Alpská tour je prakticky u konce. Domů zbývá něco kolem dvou hodin cesty, které samozřejmě úspěšně zvládnu. Odečtu-li to, co jsem ujel druhý červencový den takříkajíc mimo trasu, mohu si na konci cesty započítat poctivých 4066 kilometrů.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.

Post scriptum:

Od roku 2017 tu pravidelně zveřejňuji svoje cestovní deníky. Každá věc trvající v čase má však nejen svůj začátek, ale nutně i konec. A čas k tomu druhému zřejmě právě nazrál.

Osm let je poměrně dlouhá doba. Některé věci se v čase nutně proměnily, některá témata se nutně trochu vyčerpávají, což je obojí zcela přirozené. Také zájem o moje psaní začal v jednu chvíli neúprosně klesat. Příčinu toho jsem nikdy neodhalil, ovšem čísla hovoří jasně. V době, kdy jsem začal uvažovat o konci psaní, se navíc řekněme podstatným způsobem změnila moje životní situace, a tak se to všechno pěkně sešlo. Mám prostě o důvod víc navštívit některá místa znovu. Ostatně už tento rok jsem psaní občas vynechal, takže tímto oznámením jen potvrzuji stav, který už víceméně nějakou dobu trvá.

Není vyloučeno, ba dokonce bych řekl, že je to pravděpodobné, že se k psaní deníků občas vrátím – nejspíš to bude jednorázově, při nějaké opravdu zvláštní příležitosti. Takže se neloučím napořád. A děkuji všem, kteří moje zápisky z cest četli a dočetli až sem.