Alpská tour (13.)

Nové cíle nejsou k zahození nikdy, tím méně v případě cest. Jenže tahle byla především ve znamení deště, který sice nepřicházel pravidelně, zato ale s naprostou jistotou.

13. kapitola: Solčavská panoramatická cesta (4. července 2024)

Mírný déšť a pouhých osm stupňů, to je realita noci ve výšce 1230 metrů nad mořem. V pět ráno tahám ze skříně druhou deku. Za dané situace je snad i jedno, že v pokoji mám malou ledničku. Všechno by stačilo dát za okno.

Podaří se mi ještě usnout. Vstávám těsně před osmou, v kteroužto hodinu se podává snídaně. Snad by to šlo domluvit i na jiný čas, ale není třeba.

Farma čili slovinsky kmetija je jen obchodní název ubytování, vlastní farma se nachází o kousek dál. Všechno, co podávají, je z vlastních zdrojů, snad tedy kromě nápojů. A nabízejí toho dost, záhy přijde druhý chod. Dávají mi vybrat, zda chci jedno, dvě či tři vejce. Zůstávám u zlaté prostřední volby.

Zdá se, že po snídani déšť ustal. Ale jako vždy, nemá to být nadlouho. Vytahuji oblečení s dlouhými rukávy i nohavicemi, dnes to totiž kromě jiného nevypadá ani na nějaké teplo. Přibaluji deštník, ten už je výbavou samozřejmou.

Kdo čte moje deníky pravidelně a pamatuje si z nich třeba i maličkosti, může si vzpomenout, že jsem v březnu slíbil na srpen Solčavu. Ta doba je tady. Solčavska panoramska cesta má tu výhodu, že ji můžete absolvovat jak pěšky, tak i autem. Rozhoduji se pro druhou variantu, očekávaný déšť ovlivní volbu možná menší měrou než fakt, že základní verze trasy měří 30 kilometrů. Plus jsou tu nějaké odbočky.

Pokračuji za farmou Perk ve směru, kterým jsem večer přijel. Takže i ta cesta je zpočátku prašná. První zastávkou je pohled do ledovcového údolí Matkov kot, jehož nadmořská výška se pohybuje mezi osmi stovkami a tisícovkou.

Údolí ze západu ohraničuje štít Mrzla gora, vysoký 2203 metrů. Jeho název není tak drsný, jak by se mohlo zdát. Ve slovinštině je ta hora pouze studená. Jejím vrcholem (a několika dalšími sousedními) prochází hranice mezi Slovinskem a Rakouskem.

Krátce poté, co se cesta změní v asfaltku, je třeba zaplatit vstup. Nebo vjezd, u mě tedy obojí. Chtějí 7 eur, pět za auto a dvě za mě.

Za placeným vjezdem vede silnice do údolí Logarska dolina, širokého asi pět set metrů. Ta šířka vypovídá mimo jiné o jeho vzniku. V závěrečném období toto údolí jistě formoval ledovec, ale jeho prapůvod je tektonický. Slovinci jej hodnotí jako jedno z nejpohlednějších v celé zemi, a to i přes vichřici, která jej před sedmi lety silně poškodila.

Šipky všude ukazují k vodopádu Rinka, jakémusi symbolu této části panoramatické cesty, ve skutečnosti však jedné ze zmíněných odboček. Z mapy ale vím ještě o jednom. K němu je třeba odbočit z hlavní silnice doleva.

U skupinky asi čtyř hotelů či penziónů je parkoviště,...

... a u něj nejen stánek se suvenýry a informační centrum v jednom, ale k mému překvapení též bankomat. To je ta dřevěná budka, ale třeba i též stanice finanční záchrany. V tom stánku totiž berou pouze hotovost.

Stačí odbočit ze silnice a ty hotely obejít, je to sotva deset minut chůze prakticky po rovině. Cestou se dá všimnou síly přírody. Ano, popadané dřevo odvezli lidé, souvislá řada kamiónů by mimochodem byla více než 60 kilometrů dlouhá, ale jinak nebýt informačních cedulí, o nějaké vichřici by návštěvník nic netušil.

Vodopád Palenk se objeví tak trochu náhle, nečekaně, vynoří se mezi stromy za mírným ohybem cesty. Přímo až k němu se přijít nedá, jeho 78 metrů výšky můžete pozorovat zpoza dřevěného zábradlí, případně z laviček. Místa je tu dost, a touhle dobou návštěvníků tolik, že i jedna ruka je na jejich spočítání moc.

Na půlce další cesty si dám malou pauzu. Dom planincev je pojmenován na počest průkopníků alpinismu v tomto kraji.

Dva z nich tu mají pomník. Ten pán vlevo dokonce ani nebyl Slovinec, ale Rakušan. Byl to ale on, kdo ve druhé polovině 19. století vyznačoval první trasy v této části Alp. Ten druhý už Slovinec byl, a kromě toho, že po horách chodil, také o nich psal a vyprávěl. A byl též předsedou nějakého horalského spolku.

Dovnitř zajdu jen na malé osvěžení. Jako hodnověrnou beru informaci, že je tu sedmdesát míst k sezení. Aktuální počet hostů se dá zjistit snadno: poté, co obsadím v restauraci jedno z míst, zbývá jich volných ještě šedesát devět.

Je to už taková ustálená kombinace, jíž jsem na téhle cestě přišel poměrně rychle na chuť. Na poslední chvíli nebudu měnit zvyky.

Pak dojedu něco málo pod tři kilometry. Už během nich mě trochu zarazí, že přejíždím prázdné říční koryto. Vyschla snad řeka Savinja, která dala půlku jména této části Alp?

Cesta končí obrátkou, je to něco na způsob tramvajové smyčky, kolem které se parkuje. Opět zadarmo.

Dál musím pěšky. Není to daleko, jen asi 650 metrů, ale s převýšením rovné stovky.

A koryto vedle cesty je pořád suché. Tak nějak přemýšlím, proč tam nahoru vlastně jdu. Asi z nějakého pocitu povinnosti, koneckonců i vodopád bez vody může být zajímavou kuriozitou, ale z těchto úvah jsem náhle vyrušen. Po chvíli stoupání totiž najednou slyším vodu, a korytem opravdu něco teče!

O kousek níž je však sucho. Zdá se to být jasné, o chvíli později někde vyčtu potvrzení své teorie: dochází tu ke krasovému propadání. Savinja, nejdelší řeka, jejíž tok se nachází celý na území Slovinska, teče pod povrchem čtyři nebo pět kilometrů, než se znovu vynoří shodou okolností poblíž té křižovatky, na které jsem odbočoval k vodopádu Palenk. Savinja se mi tak snaží aspoň trochu vynahradit zklamání od Dunaje, terén je v těchto místech bohužel takový, majít místo propadání je prakticky vyloučeno.

K vodopádu Rinka dojdu asi po čtvrthodině. Jeho výška je 105 metrů, z toho na nejvyšší stupeň připadá rovných devadesát. Záleží, který z těchto dvou údajů vezmete v potaz, v každém případě je Rinka vodopádem, který se podle výšky řadí do první desítky ve Slovinsku. Asi ve třetině té dejme tomu stovky metrů je vyhlídková plošina s restaurací, nazvaná trochu neobjevně Orlí hnízdo (slovinsky Orlovo gnezdo).

Na plošinu je vstup volný, ale stejně se asi čeká, že si v té restauraci něco dáte. Pravda, nabídka je trochu omezená, takže výběr máte z nápojů všech možných kategorií, nějaká ta zmrzlina se taky najde, něco drobného k zakousnutí asi taky. Mezi nápoji nechybí Cedevita, ale nesmí vám vadit, že ji nalijí do toho, co je zrovna po ruce. Mně to tedy nevadí, pokud je splněna ta podmínka, že sklo je čisté. Což tady je.

Až z vyhlídky poznám, že voda padá do malého jezírka,...

... k němuž dojdu hned poté, co si dostatečně užiju pohled na celek. A samozřejmě taky až po Cedevitě. Znamená to jen desítky metrů navíc.

Pak už mi zbývá jen objet nejvýznamnější místa panoramatické cesty. Jsou tu na výběr pohledy působivé i významné, stačí si vybrat.

Jako první je to hora Raduha, vysoká 2062 metrů. Pak třeba vesnice Podolševa, čítající 71 obyvatel, s Kostelem sv. Ducha (slovinsky Cerkev Svetega Duha). Ves je rozptýlená nejen podle cesty, ale i po okolních kopcích.

I tam se zastavím a dojdu až ke kostelu, který je na malém vršku, bohužel však zamčený. Což je určitě škoda, neboť se jedná o stavbu zmíněnou už v roce 1631.

Podolševa se až do roku 1948 jmenovala stejně jako kostel, tedy Sveti Duh. Její přejmenování souviselo se snahou potlačit v názvech obcí náboženskou symboliku.

Následuje pramen železité vody, objevený roku 1856 (slovinsky zvaný Izvir kisle vode). Voda protéká tektonickým zlomem a vyvěrá pod horou Olševa (teď už je jasné, jak vesnice Podolševa přišla ke svému novému názvu) asi padesát metrů od silnice, po níž vede Solčavská panoramatická cesta.

O obsahu železa netřeba pochybovat, jednak podle zbarvení všeho okolo,...

... jednak podle charakteristické chuti. Železo se do vody dostává celkem prostým způsobem: voda pod zemským povrchem zachycuje volný oxid uhličitý, čímž se stává kyselejší, a snadněji pak rozpouští minerály. Tady se dá předpokládat, že na své podzemní pouti voda potkává železnou rudu.

Jedu dál. Vrchol Planjava ve výšce 2394 metrů sice halí mraky, ale jsou tu další. Výrazný, i když ne nejvyšší vrchol z těch viditelných, je Matkova kopa zcela vpravo, vysoká 1957 metrů. Vlevo od ní je pak vidět Grintovec, s nadmořskou výškou 2558 metrů nejvyšší vrchol Kamnicko-Savinjských Alp. Ještě musím zmínit pohled na Logarskou dolinu. Obecně je tento bod považován za nejpůsobivější výhled na celém okruhu Solčavské panoramatické cesty.

Vyhlídka Pastirkovo o kousek dál poskytuje pohled podobný, ale informační tabule tentokrát upozorňuje návštěvníky na nejvýše položené farmy. I z té dálky jsou při troše snahy vidět. Na fotce je to trochu horší.

Od vodopádu Rinka jsem odjel v půl jedné, teď v půl třetí se blížím domů. Za ty dvě hodiny jsem ujel necelých třicet kilometrů.

Jakmile vejdu do domu, nabízejí mi něco k jídlu. To se mi docela hodí. Jenže si přeju jen něco malého, a dopadlo to takhle.

Neprozřetelně přislíbím účast i na večeři, ale to jsem ještě netušil, jak dopadne odpolední občerstvení. Poté, co aspoň trochu utřídím dnešní fotky, dostavím se do jídelny krátce po stanovené šesté hodině, ale zmůžu se jen na polévku.

Abych z toho nevyšel tak snadno, dostanu ještě pozornost podniku. Čaj si k ní objednám už sám.

Byť je mezi fotkami několikahodinový odstup, mohlo by to vypadat, že závěr dne je jen o jídle. A tak po večeři trochu napravím tenhle dojem a vyrazím znovu autem, tentokrát jen kousek po okolí. A vyplatilo se to. Tentokrát je vidět i Planjava, navíc Logarska dolina ve večerním světle vypadá snad ještě lépe. A co je nejzajímavější, teď večer teplota vyšplhala konečně nad dvacítku, po osmé hodině je nejtepleji z celého dne.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.