Alpská tour (12.)

Nové cíle nejsou k zahození nikdy, tím méně v případě cest. Jenže tahle byla především ve znamení deště, který sice nepřicházel pravidelně, zato ale s naprostou jistotou.

12. kapitola: Mozart, kam se podíváš (3. července 2024)

Voda dosud leccos zakrývala. Když si konečně prohlédnu auto za sucha, rozuměj ve vzácné chvíli, kdy neprší, seznávám, že těch důlků po kroupách je na něm přece jen víc.

Po avizované denní pauze pokračuje cesta v Salcburku. To je v podstatě fonetický přepis originálního německého názvu Salzburg. Česky se městu říkalo i Solnohrad, což je pro změnu překlad. Salcburk je hlavním městem rakouské země Salcbursko, jejíž název je však v němčině shodný s názvem města.

Salcburk leží na řece Salzach (česky též Salice) kousek od hranic s Německem, žije tu asi 155.000 obyvatel. Každopádně je to město Mozartovo. Se skladatelem, který se tu 27. ledna 1756 narodil, se v Salcburku setkáte skoro na každém kroku.

Na Getreidegasse, což by se dalo přeložit jako Obilná ulička, je Mozartův rodný dům. Ke stému výročí skladatelova narození tu byla uspořádána výstava, v roce 1880 bylo v domě zřízeno muzeum. To funguje dodnes.

Ale zase tak moc tu toho nenajdete. Prakticky bez vybavení je místnost ve třetím patře, kde se Mozart narodil.

Písemnosti včetně rukopisů skladeb jsou jen faksimile,...

... a také klavír, tvářící se jako Mozartův, je jen novodobá napodobenina.

O malém pianu se traduje, že jej vlastnila Constance Mozart, tedy vdova po Wolfgangu Amadeovi. Tou se stala v roce 1791, kdy jí bylo devětadvacet. Zemřelý manžel jí toho pravda moc nezanechal, nepočítáme-li tedy dluhy. Z finančních problémů se Constance dostávala všelijak, ale nakonec úspěšně: získala důchod od císaře, vydávala Mozartovy skladby, sepsala též jeho biografii, pořádala vzpomínkové koncerty.

Asi jediný zaručeně pravý předmět je tedy ustřižená kadeř Mozartových vlasů,...

... a pro oko nejzajímavěji vyhlížející místností je kuchyň. Její vybavení si však o nějaké originalitě také může nechat jen zdát. Jestli to všechno stojí za oněch vynaložených 15 eur, nechť posoudí každý sám. Navíc je historickým faktem, že rodina Mozartových v domě žila jen do Wolfgangových asi 17 let. Každopádně jsem po půlhodině zase venku.

Vysoká budova Staré radnice (německy Altes Rathaus) stojí v trochu stísněném prostoru, v němž se s Getreidegasse stýkají dvě další úzké uličky. Jedné z nich se bůhvíproč říká Radniční náměstí (německy Rathausplatz). Původně šlo o soukromý dům, který odkoupilo město v roce 1407. Z několika přestaveb byla nejvýznamnější ta z počátku 17. století, v roce 1775 pak radnice získala rokokovou fasádu.

Jen pár minut chůze je to odtud ke Katedrále sv. Ruperta a Virgila (německy Kathedrale Heiligen Rupert und Virgil). Barokní kostel byl vystavěn mezi lety 1614 až 1655, a nahradil předchozí, nejprve vyhořelý a poté zřícený.

Více než západní stranu kostela ale neuvidím. Před jeho průčelím stojí jeviště, a prakticky celé náměstí Domplatz vyplňuje hlediště. Ačkoliv se momentálně žádná kultura nekoná, bezpečnostní služba je nekompromisní a na náměstí nepouští nikoho.

V sousedství je Mozartovo náměstí (německy Mozartplatz) a na něm nezbytná Mozartova socha z roku 1842. Ta ale podle všeho odráží skladatelovu fyzickou podobu jen minimálně.

Ono se vlastně pořádně neví, jak vypadal. Je toho víc, co je na Mozartovi trochu záhadného. Například svoje druhé jméno si přeložil z řeckého Theophilis do latinské podoby Amadeus (a je tedy obdobou českého Bohumila), ale sám jej bůhvíproč používal ve tvaru Amadé. Těžko také říct, kde přesně se vzalo tajemno, jež obestíralo Mozartův vztah se Salierim. Dost možná opravdu šlo o soupeření dvou rivalů, na čemž by ale v jejich době nebylo nic tak podivného. Ovšem jeho přetavení do teorie, že Salieri byl vrahem, má zřejmě na svědomí Puškin. Jeho legendy se chopili další a další, a dlouhá dvě staletí se pak bralo za hotovou věc, že Antonio Salieri Mozartovi usiloval o život. Skladatelovu smrt ale provázejí i další zvěsti. Podle jedné z nich Mozart zaplatil životem za to, že ve své opeře Kouzelná flétna vyzradil zednářská tajemství. Nejblíže pravdě ale asi budou zprávy o tom, že Mozart zemřel na komplikace spojené s infekcí dýchacích cest.

Když říkám, že Mozarta potkáte v Salcburku na každém kroku, nijak nepřeháním. Alespoň ve starém centru města to platí. Podobných poutačů jsem potkal desítky. To, že sem dám jen jednu fotku na ukázku, na věci nic nemění.

Než přejdu znovu most přes Salzach, musím vytáhnout deštník. To už je taková tradice na téhle cestě, deštivé a na začátek léta opravdu studené. Třeba v tuhle chvíli je pouhých 17 stupňů.

Projdu kolem domu číslo 8 na náměstí Makartově náměstí (německy Makartplatz, pojmenována je po salcburském rodákovi, malíři Hansi Makartovi – pozn. aut.), významného nepochybně tím, že v něm mezi lety 1773 a 1780 bydlela rodina Mozartových.

Klidovou zónou a zelenou plochou Salcburku je zahrada náležející k zámku Mirabell. Původně barokní stavba z roku 1606 má celkem zajímavý důvod vzniku.

Pro svou milenku jej nechal postavit salcburský arcibiskup Wolf Dietrich. Narazil však na odpor církve, v roce 1611 byl nucen město opustit. Útěk se mu ale nezdařil, byl zajat a uvězněn. Zemřel o šest let později. Církev mezitím mazala všechny možné stopy po něm, které mohly zůstat v historii města. Mimo jiné nechala raději zase vykopat jím posvěcený základní kámen katedrály.

Zámek v roce 1818 postihl požár. Obnova trvala téměř dvacet let, původní barokně zdobené fasády byly během ní nahrazeny jednoduchými v klasicistním stylu. Zahrady požár přežily bez větších škod, přesto i ony doznaly drobných změn, jež proběhly kolem roku 1830, tedy dlouho před dokončením rekonstrukce samotného zámku.

Pohled od zámku Mirabell přes zahrady na pevnost Hohensalzburg může někomu připadat úchvatný, jinému zase dobře vymyšlený. Nepochybně má obě zmíněné vlastnosti, ironií osudu je však právě pevnost místem, kde zemřel bývalý arcibiskup Dietrich.

Mám před sebou asi 280 kilometrů, a zpočátku je mi divné, proč mi navigace hlásí více než tři hodiny cesty. Menší podíl na tom má přeplněný Salcburk, z kterého dá trochu práce se vymotat,...

... a pak nutnost projet několik vesnic, v nichž je rychlost někdy omezena i na třicítku.

Čas dojezdu však velkou měrou ovlivní především závěr cesty, která vede horským průsmykem. Silnice je úzká, klikatá, naštěstí na ní nepotkávám vůbec nikoho.

A to je vlastně dobře, protože mám aspoň čas zastavit. Silnice, přesněji řečeno to, co je z cesty po ní vidět, je totiž další dokonalou reklamou na Kamnicko-Savinjské Alpy.

Pavličův průsmyk (německy Paulitschsattel, slovinsky Pavličevo sedlo) leží ve výšce 1338 metrů přímo na hranici mezi Rakouskem a Slovinskem. Pojmenován byl podle některého ze zdejších farmářů z blíže neurčené doby, takže čím byl onen Pavlič či Paulitsch významný, to vám opravdu nepovím.

Do cíle to mám sotva čtyři kilometry, ale taky docela zábavné. Už to není ani silnice, co vede k turistické ubytovně na farmě Perk, jen prašná cesta.

Farma se zdá být tak trochu na konci světa,...

... auto mám nechat prostě tam, kde je. Jen si vyslechnu rady dobře zabrzdit.

Průzkumu okolí věnuji času minimálně. Jednak se před devátou už šeří, jednak je venku kolem 12 stupňů. Ale bydlení samotné vypadá dobře, navíc obsazenost je minimální – kromě mě tu bydlí už jen nějaký mladý Angličan.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.