Alpská tour (11.)

Nové cíle nejsou k zahození nikdy, tím méně v případě cest. Jenže tahle byla především ve znamení deště, který sice nepřicházel pravidelně, zato ale s naprostou jistotou.

11. kapitola: Pěší okruh po Bad Gasteinu (1. července 2024)

Snídaně se podává v poměrně širokém časovém rozpětí, a je celkem jedno, kdy se dostavíte. Usednu k ní v osm, hned poté se jdu podívat na auto. Jenže toho moc nevidím, prší už od rána, a tak i po ranní obhlídce zůstává u jednoho většího dolíku. Zase takový optimista ovšem nejsem.

Počasí nemá být o moc lepší ani přes den, a tak plánovaný výlet na asi čtyřicet kilometrů vzdálenou Lichtenštejnskou soutěsku ruším. Zůstanu v bezpečí města, kde se můžu v nejhorším někde schovat. Bad Gastein k tomu dává možností dost. A jak se nakonec ukáže, příležitost projít se budu mít docela velkou. Vycházím ve čtvrt na deset, když se zdá, že si déšť přece jen dává malou přestávku.

Vodopád, lázně. Vše je v docházkové vzdálenosti a na mapě to vypadá hrozně jednoduše. Kdo by si ale stejně jako já myslel, že vodopád je na čtvrt hodiny, jež obnáší přijít, postát, vyfotit, mýlil by se.

Kousek od penziónu je totiž jen jeho začátek. Ostatně název mostu Hohe Brücke tomu napovídá. Přes vodopád vedou mosty dva, a navíc ještě jedna lávka. Ovšem dost od sebe vzdálené.

Gasteinský vodopád (německy Gasteiner Waserfall) na řece Gasteiner Ache má totiž celkem tři stupně o celkové výšce 128 metrů. Kolem všech tří vede cesta, profilem ne nepodobná silnicím, které vedou přes horské průsmyky.

Co se výšky vodopádu týká, informační tabule trochu matou a dost přehánějí, když udávají rovné dvě stovky metrů.

Málokdy se povede mít tak pěkný pohled na nějakou vyšší stavbu jako v tomto případě na neogotický Farní kostel sv. Primuse a Feliciána (německy Pfarrkirche Heiligen Primus und Felizian), dokončený po deseti letech výstavby v roce 1876. Mezi obyvateli Bad Gasteinu běžně používaný název Preimskirche se do češtiny překládá špatně, jeho první část je místní varianta jména Primus.

Dovnitř se nedostanu. Kostel stojí ve svahu, jehož pohyby způsobují problémy se statikou. Momentálně je poté, co se objevily trhliny ve zdi, už více než rok uzavřen.

Interiér lze spatřit jen přes prosklené dveře, jenže tenhle pohled ruší odlesky. Snad bych ty venkovní dveře i na chvíli zavřel, jenže je tu další cedule, jež nařizuje opak. A tak se prostě spokojím s tím, co jde.

Jsem tu hlavně kvůli vodopádu, takže se k němu vrátím. Kostel je na úrovni jeho druhého stupně. Zatím jsem sešel asi devadesát výškových metrů.

Pod druhým stupněm vodopádu bývala elektrárna. Dnes je tu kavárna a restaurace KraftWerk, kterýžto název původ objektu nezapře.

Počasí zatím dělá psí kusy: chvíli je 15 stupňů a prší, chvíli přes mraky vykukuje sluníčko a je kolem dvaceti. A pak se to všechno zase opakuje, takže je především dusno. Trochu se zchladím se v restauraci, pár stolů mají venku pod stříškou, a tak si sednu tam. Objednávám si uvnitř, a jen ta krátká chvíle stačí k poznání, že vzduch mají uvnitř hrozný.

Třetí stupeň, ze všech nejmírnější, je už spíše mimo město. Na začátku cesty kolem něj jsou zavřené dveře, ale naštěstí ne zamčené, takže mohu dojít až na konec vodopádu.

Poslední stupeň je vysoký kolem třiceti metrů, ale je tu jeden větší terénní skok,...

... a co si budeme povídat, voda je to pořád dost divoká.

Obejít celý vodopád mi i se všemi přestávkami trvalo kolem 70 minut. Když ten spodní stupeň zase vyšlapu zpátky, je krátce před polednem.

Kousek od restaurace KraftWerk přejdu Gasteiner Ache po už zmíněné lávce. Do lázní by odtud měl být asi kilometr. Jenže tak jednoduché to není. Prostě, když jsem těch 128 metrů sešel, musím je zase vyjít. Nejprve jdu přes park, kde jsou umístěna umělecká díla, jejichž druh vlastně ani neumím pojmenovat. Jedno z nich ale rozhodně zaujme, když v něm náhle spatřím svůj vlastní obraz.

Do města se dostanu přes terasu nějaké restaurace, ale ani pak není ještě vyhráno. Jestliže Bad Gastein uvádí nadmořskou výšku kolem 1000 metrů, pak by mě vážně zajímalo, k čemu to při takovém rozdílu vlastně vztahuje.

Po rovině se projdu jen ve chvíli, kdy se po Kaiser Franz Josef-Straße dostanu na úroveň druhého mostu přes Gasteiner Ache. To je vlastně historické jádro města, jistě celkem pohledné, ale teď se v něm nezastavím.

Jinak je to pořád do kopce.

Opravdu pořád.

V lázních jsem nakonec těsně před jednou hodinou. Konečně, protože triko bych mohl ždímat. Kupuji si lístek na celý den, a protože coby momentální přebývající v Bad Gasteinu mám slevu, místo 36 platím jen 33 eur. A to se vyplatí.

Přišel jsem právě včas. Venku se rozprší, ještě než stihnu odejít ze šaten, no a teplota se tím pádem usadila spíše na těch nižších hodnotách. Přes osmnáct stupňů už se nedostane.

Felsen Therme, tedy Skalní lázně v Bad Gasteinu nejsou nijak velké, a zmenšené kvůli dešti o venkovní část budí spíše dojem toho ne zrovna největšího akvaparku.

Některé bazény jsou snad řešené zajímavě, ale co je hlavní: kvůli počasí nemám na vybranou, pobyt v lázních je asi to nejrozumnější, co se za dané situace dá dělat.

Abych to uvedl na pravou míru, venkovní bazény jsou samozřejmě otevřené, ale ováží se do nich jen pár nadšenců či odvážlivců. Mně postačí jen tak na zkoušku ta bližší část, propojená s bazény vnitřními. Jistě, snést se to dá i za tohoto počasí, ale ten pravý požitek zkrátka chybí, a tak se brzy zase vracím pod střechu.

Kolem třetí je čas na něco mezi obědem a večeří. Když už jsem v Rakousku, objednávám si Wiener Schnitzel. Ono je to taky s cenou 15,90 asi nejlevnější, co tu mají. Ale aspoň vědí, co se patří, a citrón je zabalený opravdu elegantně. Jen ta citronáda je tak koncentrovaná, že – ačkoliv se to úplně nesluší – vyndám z batohu minerálku a prostě si to naředím. Brusinky jsou trochu navíc, aspoň pokud jde o naše zvyklosti, ale nakonec proč ne.

Z lázní odcházím něco po šesté. Spolehlivě tak překonávám možnost, kterou jsem předtím u pokladny odmítl, totiž koupit si tříhodinovou vstupenku.

Do penziónu je to nějakých čtyři sta metrů, jimiž okruh po městě dokončím. Samozřejmě zase v dešti.

Na auto nemá cenu ani koukat, stejně na něm není nic vidět. A tak rovnou vyběhnu do patra do svého pokoje. Při pohledu z okna se nedá nevšimnout, že od včerejška znatelně stoupla voda.

Na závěr si dovoluji oznámit, že cesta bude zítra na jeden den přerušena. Uvádím to hlavně proto, aby vás snad nepřekvapilo datum u příští kapitoly.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.