Alpská tour (10.)

Nové cíle nejsou k zahození nikdy, tím méně v případě cest. Jenže tahle byla především ve znamení deště, který sice nepřicházel pravidelně, zato ale s naprostou jistotou.

10. kapitola: V Tyrolích (30. června 2024)

Via panoramica, na níž je hotel San Remo, byla pojmenována asi správně, jen s těmi výhledy je momentálně trochu potíž. Největší italské jezero halí mlha i po ránu, a ani obloha nedává moc nadějí, že by se na tom v dohledné době mělo něco změnit. Tak trochu smířen s tímto stavem odcházím na snídani. Jsem tu pár minut před osmou hodinou, ale pustí mě dál. Výběr je bohatý, vůbec cena za tohle ubytování je skvělá, neboť snídaně je v těch padesáti eurech, navíc přidávám jen euro a půl coby místní poplatek.

V noci byla bouřka, o tom vím, ale s deštěm padal i nějaký písek. Mají ho na sobě všechna auta.

Odjíždím ve tři čtvrtě na devět, místo přímé cesty si dám zajížďku k jezeru. Přece jen je mi hloupé ho takhle vynechat. Úzké uličky obce San Zeno di Montagna padají prudce k jezeru, které je o celých 550 metrů níž. Než těch pár kilometrů sjedu, uběhne dobrá půlhodina.

Teplota se začala šplhat nahoru, a když jsem na pobřeží, je na pětadvaceti. Nebe má sice k azurové pořád daleko, slunce se přes mraky dere pořád trochu nesměle, ale horko je i tak.

Jelikož jsem právě ve fázi přesunu z místa na místo, mám u sebe – rozuměj v autě – vše potřebné, a tak tu vodu vyzkouším. Desátý den cesty jsem vděčný i za tohle.

Na pláži na ulici Amariga Vespucciho (italsky Via Amerigo Vespucci) ve vsi Pai di Sotto se zdržím skoro hodinu. Protější břeh Gardského jezera sotva vidím, voda taky není bůhvíjak teplá, vítr trochu fouká, ale v tuhle chvíli mi to vůbec nevadí.

Nakonec přijde ke slovu i zřejmě nejhorší investice, která se téhle cesty týká, totiž opalovací krém. Pláž opouštím ve chvíli, kdy je počasí konečně to pravé letní, ale plán cesty je třeba dodržovat.

Lago di Garda je na severu úzké a protáhlé. Svahy tam od něj strmě stoupají, i když výšek podobných té, v níž jsem přenocoval, nedosáhnu ani náhodou. Trhlinu však dostane časový plán: dojedu kolonu a poslední půlkilometr předtím, než se auta rozdělí do různých směrů, trvá skoro hodinu.

Je to ale příležitost pohlédnout z výšky na nejsevernější konec jezera u obce Torbole. Využívají ji skoro všichni, a tak nějak se v té koloně navzájem tolerujeme. Dokonce ani Italové nejsou nervní. Nikdo zbytečně nezdržuje, každý si udělá fotku a zase sedne do auta. Tu mezeru vždycky hravě dorazíme, vznikne-li vůbec jaká.

Tady někde na sever od jezera začíná Tyrolsko. Míním tím historickou zemi, neboť její jižní část po první světové válce přidělili Itálii. Německá menšina tu ale zůstala. Co menšina, německy tu mluví dvě třetiny obyvatelstva. A skutečně si pořád říkají Němci, nestihli se stát Rakušany, neboť ti se jako národ etablovali právě až po válce. A tak je tu všechno dvojjazyčné. Opravdu vše a naprosto důsledně. Jižní Tyrolsko (německy Südtirol) je územím současného italského autonomního regionu Tridentsko-Horní Adiže (italsky Trentino-Alto Adige).

Konečně tedy uháním po dálnici. Celkem potřebuji asi dvě hodiny včetně toho rozvleklého úvodu u jezera, než dojedu do Bressanone, dvacetitisícového města u nás určitě známějšího jako Brixen. Od prosince 1851 byl místem nedobrovolného pobytu Karla Havlíčka Borovského. Bylo to zvláštní opatření, jímž se Rakousko i samotný císař František Josef I. chtěli zbavit Havlíčkova vlivu v Čechách. Dlužno podotknout, že Rakousko se snažilo Havlíčka hmotně zabezpečit: dostával apanáž ve výši platu průměrného státního úředníka, ze státního byla uhrazena i pozdější cesta Havlíčkovy manželky a dcery do Brixenu.

Účelem tohoto textu není historické pojednání, ale spíše zmapování Havlíčkova pobytu v Brixenu. To je v podstatě velmi jednoduché: nejprve Havlíček bydlel v hotelu Elephant. Ten funguje dodnes, a nejméně dva sloni na průčelí budovy jsou výrazným znamením, že jste na správném místě.

Horší je to s tím třetím zvířetem. Je vidět, že autor malby neměl k dispozici živý model, a tak stvořil něco mezi medvědem, psem a já nevím, čím ještě. Aspoň ten chobot to má snad se slonem společný.

V hotelu se Havlíčkovi moc nelíbilo, dost možná byl pro něj pobyt v něm drahý, a tak se brzy přestěhoval do domku o pár ulic dál. Z hotelové restaurace si ale dál nechával posílat jídlo. Takže tam neměl polopenzi, jak se říká v jedné hře. Když budete pozorně koukat, najdete k domku šipku, a nemusíte mít strach, že snad neporozumíte.

Domek je soukromým majetkem, ale otevřená vrátka mi dovolí přijít za plot, blíž k pamětním deskám.

Najdete tu krátká sdělení v němčině, češtině a italštině. Nespoléhám na to, že by byla z fotky čitelná, a tak ocituji alespoň českou verzi: „V tomto domě žil v letech 1853-1855 v zajetí rakouské vlády český novinář a spisovatel Karel Havlíček Borovský, neohrožený bojovník za svobodu svého národa.“

Karel Havlíček tu má i ulici, ale ta s jeho zdejším pobytem v podstatě nesouvisí. Nestojí v ní ani hotel, ani domek. Je pouhou připomínkou toho, že tu Havlíček žil. Proč zvolili k pojmenování po něm právě tuhle ulici, těžko říct. Snad k tomu přispěla i skutečnost, že vede kousek za domkem.

A to je, co se Havlíčka týká, vlastně vše. Abych Brixen zcela neignoroval, dojdu aspoň ke Katedrále Nanebevzetí Panny Marie (německy Dom Mariae Aufnahme in den Himmel, italsky Cattedrale di Santa Maria Assunta), obecně však zvané jen Brixenský chrám (německy Brixner Dom, italsky Duomo di Bressanone).

Kostel vznikl původně jako gotický v polovině 12. století na troskách kostela předešlého, kompletně barokně přestavěn byl v polovině 18. století. Znovu vysvěcen byl v roce 1758.

Více něž sto metrů dlouhé Chrámové náměstí (německy Domplatz, italsky Piazza Duomo) je největším veřejným prostranstvím v Brixenu, kromě katedrály tu najdete renesanční radnici.

K parkovišti, kde jsem nechal auto, to mám asi kilometr, a podle předpovědi mělo už pršet, ale byla mi dopřána chvilka navíc. Voda se však neomylně blíží, déšť přijde nějakých deset či patnáct minut poté, co z Brixenu odjedu.

Na další cestě minu poměrně důležitou informaci. V tuhle chvíli ještě nevím, že mi bude k něčemu dobrá,...

... a mířím do Anterselvy, německy zvané Antholz. Ne do města, ale do zdejšího biatlonového areálu. Z Brixenu je to sem asi 60 kilometrů, což se dalo zvládnout za hodinku.

Moc si ho ale neprojdu, zrovna tu probíhá nějaká rekonstrukce. Dojít se dá tak akorát k tribuně, možná ještě na ni, a to je vše.

Asi 300 metrů odtud je Anterselvské jezero (italsky Lago di Anterselva, německy Antholzer See). Není velké, jeho břeh neměří ani tři kilometry.

Obejdu ho ale jen po jedné straně tam a zpátky. Začíná zase pršet, a i když jdu s deštníkem, nechce se mi v tomhle počasí nikam daleko. Kromě toho je procházka po dřevěném chodníku o poznání příjemnější než po silnici.

Na odjezdu mám trochu štěstí. Blízká italsko-rakouská hranice prochází horským průsmykem Stalle (německy Staller Sattel). Uvědomím si, kde jsem ten název už viděl. To přece byla ta cedule, která informovala o tom, že vjezd z této strany je možný jen mezi 30. a 45. minutou z každé hodiny. Hodiny ukazují 16:44, semafor je naštěstí jen o pár desítek metrů dál. Podle odpočítávání stihnu projet jen několik vteřin předtím, než na něm naskočí červená.

Fotku nestíhám, ale protože jedu poslední, mám prostor aspoň na zdokumentování důvodů, proč je tady provoz jednosměrný.

Do těch 2052 metrů se vyškrábu za čtvrt hodiny, takže v pět jsem v Rakousku.

Fronta opačným směrem čeká před hranicí, a bude tu čekat ještě čtvrt hodiny. Silnice na druhé straně průsmyku je široká na dva jízdní pruhy, takže by to dolů mělo jít o poznání lépe.

Tento pocit naruší několik krav, které tu pochodují v ne zrovna uspořádaném útvaru, tentokrát navíc bez doprovodu. Ne že by se mi mezi ně dvakrát chtělo, chvíli opravdu stojím a váhám, ale nemám moc na výběr. Když vidím, že mezi nimi – také po kratším váhání – projede auto v protisměru, přesvědčuji sám sebe, že jsou zvyklé, a risknu to.

Mám před sebou ještě dvě hodiny cesty, aspoň posle předpokladu. Ty se totiž nečekaně protáhnou. To, co přijde kolem půl sedmé, snad ani nemohu nazvat deštěm.

Je to doslova průtrž mračen, doprovázená vichrem, při kterém se nějak zázračně vyhnu padající větvi (nebo ona mně), a po chvíli i kroupami. Jsou to ty nejšílenější chvíle, jaké jsem kdy na cestách zažil. Přístřešky u benzínek se plní hrozně rychle, ale místo, kde auto aspoň trochu schovám, přece jen najdu u vysoké stěny jakési budovy. Vítr naštěstí fouká tím správným směrem. Jak vidím, některé kroupy jsou velké i několik centimetrů.

Kolem sedmé déšť zeslábne natolik, že se odvážím jet dál. Nejdřív ale aspoň zběžně omrknu auto. Nějaký důlek na něm najdu, takhle narychlo víc nevidím, ale sotva zůstane u jednoho. Do Bad Gasteinu dojedu po dvou omluvných telefonátech se zpožděním přímo nehorázným, ale majitelka penziónu má naštěstí pochopení.

Pršet přestane kolem čtvrt na deset, ale spokojím se už jen s pohledem z balkónu. Na definitivní sčítání škod bude dost času ráno.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.