Tentokrát se po krásách Kolumbie vydáte už jen se samotným Avokádem, který Vám ukáže krásu hlavního města Bogoty.
19. DUBNA 2017
Na sjednaném místě jsem před pátou. Pán z půjčovny přijíždí s půlhodinovým zpožděním. Vše je v pořádku, takže nasedá do auta a mě jeho paní odváží do centra Cali. Vysazuje mě u autobusového nádraží. Já si dobíjím kredit do mobilu a na bookingu hledám hotel. Nacházím luxusní butykový hotel se super referencemi, který má jednolůžkové pokoje za skoro podezřele levných 40.000 pesos (350 Kč). Navíc je jen kilometr daleko.
„Hotel“ nakonec hledám docela dlouho, protože v maps.me je označen o tři bloky jinde, než je ve skutečnosti. Na dveřích navíc není žádná cedule, takže prostě jen zvoním na zvonek na správné adrese. Otevírá mi ustrojený majordomus. Chová se naprosto ukázkově, hned mi nabízí pití a usazuje mě do pohodlných sedaček, než si okopíruje dokumenty. I přes ukázkové chování je ale vidět, že je ze zabahněného hosta s krosnou trošku nesvůj. Dostávám klíč a hned padám do postele. Nejlevnější pokoj má jen střešní okno a nemá terasu, ale vybavení je suprové. Hlavně ohromná a pohodlná postel. Ještě si docházím do protějšího fastfoodu na večeři a poté už celý večer sleduji seriály.
20. DUBNA 2017
Ráno slyším bubnování deště na střechu. Ven se mi vůbec nechce, takže se celé dopoledne válím v posteli. Poté už mě vyhání hlad, takže jdu do města. V jídelně na ulici si dávám vynikající oběd za 7.000 pesos a procházím si trošku centrum. V Cali nic moc zajímavého není, takže pokračuji busem na hlavní nádraží zjistit, jak je to s autobusy na letiště.
Na autobusáku se dozvídám, že spoj na letiště jezdí už od čtyř ráno každou půl hodinu, takže si nemusím zítra brát taxíka. Paráda. Cestou na hotel se spouští déšť. Schovávám se u holiče, kde se rovnou nechávám i ostříhat. Mistr má asi metr padesát a i když sedím, skoro mi nedosáhne na vršek hlavy. Stříhá ale parádně, s výsledkem jsem nad míru spokojen. Vedle si ještě tisknu letenky a vracím se na hotel.
21. DUBNA 2017
Ráno mám budík na tři čtvrtě na pět, abych vše stihl s dostatečnou rezervou. Ve čtvrt na šest opouštím hotel a chvíli po půl šesté už jsem na autobusovém nádraží. Za přepážkou se na mě usmívá stejná slečna, které jsem se včera ptal na informace. Prodává mi lístek a po pěti minutách v čekárně už přichází řidič a odvádí mě s ostatními pasažéry k dodávce.
Na letišti jsme v půl sedmé, takže mám krásnou rezervu. Batoh s veškerým vybavením má 18,3 kila, takže žádný problém. Trošku mám obavy, jestli mě pustí na palubu s ukulele, jelikož povolených 40 cm příručního zavazadla hodně přesahuje, ale nakonec jde vše hladce. Letadlo má trošku zpoždění, ale po osmé už boardujeme a v půl deváté vzlétáme směr Bogota. Celý let trvá čtyřicet minut, je to podobný fofr, jako když jsem letěl z Prahy do Berlína. Cesta po zemi by ale vzhledem k vysokým horám a klikatícím se silnicím trvala přes 12 hodin.
V Bogotě je letiště naprosto luxusní. Hned objevuji zastávku hromadné dopravy. Nemám místní kartu, ale jeden pán mi pípne svojí kartičkou a i když to stojí 2.200 pesos, podané peníze odmítá.
Zabookovaný mám Martinik Hostel, který má skvělé reference. Jen tentokrát mi bude muset stačit desetilůžkový dorm. Týpek na recepci je velice nápomocný a celý hostel působí čistě a útulně. Pokoje ještě nejsou v jedenáct dopoledne připravené, takže jen nechávám batoh na recepci a jdu se projít do města. Bogota působí naprosto úžasně, hlavní náměstí je plné krásných budov a hlavně holubů. Je jich tu snad víc než v Benátkách a všichni se s nimi fotí.
Protože trošku poprchává jedu autobusem k národnímu muzeu. To je oceňováno jako jedno z nejlepších muzeí v Jižní Americe. Musím konstatovat, že právem. Trávím tu dvě hodiny. Poté jdu procházkou po sedmé ulici zpět do centra. Po cestě obdivuji kostely i moderní architekturu. Zastavuji se v muzeu zlata, které je snad ještě lepší než národní. Expozice je opravdu rozsáhlá a je neskutečné, jak pravěké jihoamerické civilizace uměly zpracovávat zlaté šperky.
V šest se vracím na hostel a sedám si do společenské místnosti. Kecám s recepčním a přidává se k nám kluk z Nizozemí. Dáváme si pivka. Recepční nás zve, že po směně jdou s kamarády chlastat do nedalekého levného baru. Je pátek večer a já jsem rád, že si taky po dlouhé době trošku užiji noční život.
22. DUBNA 2017
Ráno se zvládám sbalit a v půl dvanácté vyrážím na letiště. Na stanici metrobusu (dlouhatánské několika kloubové autobusy s vlastním pruhem na silnici) mi naštěstí všichni ochotně radí, jak se dostat na letiště. Na to přijíždím akorát v čas. U přepážky ale zjišťuji, že letadlo bude mít tři hodiny zpoždění, takže už není kam spěchat.
Odbavuji svůj přesně osmnácti kilový batoh a jdu na hangover oběd k McDonalds. Poté už procházím emigrační kontrolou. Letiště je naštěstí fakt luxusní, jsou tu zdarma lehátka, herní konzole i rychlá wifi. Od letecké společnosti navíc dostáváme zdarma hamburger. To je dneska už můj druhý, ale vzhledem k mému stavu mi to vůbec nevadí. Tři hodiny koukám na Johna Olivera, případně si povídám s vedle sedícím Američanem. V pět boardujeme a odlétáme přes Karibik směr USA.
Zapsal Avokádo.
