Sprostá jak dlaždič

Pokud by paní Jarka vynechala všechna sprostá slova ve větách, zbyly by jen samé holé věty, a někdy i jednoslovné. Nahradila jsem ty největší sprostá slova, neboť taková mluva by se nedala publikovat za bílého dne.

Dnes vchází paní Jarka do salonu pomalým, kulhavým krokem. Při návštěvách v salonu řekne vždy, co má na jazyku, nikdy si nebere žádné servítky, pro ránu by nešla daleko. Dnes je opravdu hodně mrzutá a již od schodů spustí:

„Já se na to můžu pěkně zvysoka vykašlat. Belhám se jak právě otelená kráva, a už mě to všechno pěkně štve.“ Po této větě se na mě podívá a čeká, co já řeknu. Slušně se jí tedy zeptám, co se jí stalo, že tak kulhá. „Jo já blbec, šla jsem v neděli svýmu starýmu do sklepa pro pívo. On je po operaci a leží doma na gauči, jak starý vorvaň. Musí odpočívat. A jak jdu, tak jsem přehlídla, já blbec, poslední schod a spadla jsem nejdříve dopředu, a pak dozadu. Potom jak stará pípa jsem si na tu nohu sedla. No to vám byla bolest, to si neumíte ani představit. Ani nemůžu jít pořádně na záchod, nevejdu se tam. Když už si sednu, tak musím mít nohu nataženou ven ze dveří. A když už to jde, tak přiběhne náš pes a tu nataženou nohu začne očuchávat, lízat a pak i…. No řekněte, co já mám za smůlu.“

Pokývám hlavou, neboť se velmi nerada účastním těchto rozhovorů. Po celou dobu jsem stříhala a půlku už mám hotovou. Paní vidí, že se s ní nehodlám bavit, když pracuji, a tak si začne povídat se svým psem. „Ty máš žízeň viď, já ti dám napít, počkej.“ Podám paní na vodu mističku. Ihned ji vrátí se slovy, že je pes mlsný jak prase a z misky pít nebude. Jde k umyvadlu a namočí si vodou celý obličej. Pes ji s velkým mlaskáním olíže celý obličej. Když už to trvá dlouho a zdá se, že nebude nikdy konec, otočím psa k sobě se slovy: „Tak to už by stačilo, s takovou bychom tu byly do rána.“ Opět stříhám a paní si jde umýt oblízaný obličej. Cestou si říká sama pro sebe jedno sprosté slovo za druhým. Dělám, že nic neslyším, mluvím na psa.

Paní Jarka od umyvadla natáhne ruku, abych o ní věděla, a z ostra spustí: „Vy jste byla zase u holiče, že jo, a ta vaše barva je hrozná, kdo vám to udělal, vůbec vám to nesluší, vypadáte hrozně, nyní jste taková celá ošklivá.“ Odpovím, že se mi má barva líbí, a líbí se i celé rodině. Já jsem spokojená a to je hlavní. Takové zákaznice dokáží vždy polichotit vaší osobu. „To se teda divím, že se to někomu líbí. Je to vůbec kadeřnice, kam chodíte?“ praví Jarka.

Tak a máme dostříháno, ukaž se paničce! Dávám psa na zem, který běží radostně za paní. „Tak co jsem povinována šéfová,“ zeptá se paní. 280 korun, odpovím. „No to jste nějaká levná, vždyť vás z toho musí bolet záda. Tady máte 300 a zase příště.“ Bere psa a odchází. Cestou se praští do bolavé nohy a začne: „Ku.rva pi.ča do pr.de.le já se na to můžu vy.srat, zdar!“