Prvního si zajistěte veterináře

Chcete si koupit zvíře? Tak to nedělejte, protože první, co si musíte zajistit je veterinář. Většina jich bohužel neumí ošetřit hlodavce, ani exoty. A co se potom stane, když vám vaše milované zvíře onemocní, zemře.

Veterinářů je jak much před deštěm, studují mnoho let. Na studiích musí znát o každém zvířeti všechno možné, každou kost, kůstku a potom když dojde na věc, tak dělají mrtvého brouka. Dají od vás ruce pryč, sotva jim řeknete, jaké máte zvíře.

Jednou jsem toto zažila se svým velkým psem. Většina klinik neošetřovala velká plemena psů, další veterina nedělala zlomeniny, jiným zase chybělo vybavení. A to nejsem z žádného zapadákova, kde se očkuje celá vesnice jednou stříkačkou. Zkrátka už zde mi mělo být jasné, že jak člověk nezapadne do jejich tabulek, tak nemá šanci na ošetření.

Letos v létě jsem toto zažila opět se svým morčetem, které očekávalo mladé. Večer se mi zdálo smutnější, avšak jsem to přičítala horku. Ráno sotva jsem otevřela klec, bylo mi jasné, že něco není v pořádku.

Byla neděle a můj veterinář právě odjížděl na dovolenou. Řekla jsem si, že zajedu na kliniku do centra, která byla nonstop otevřená. Jaké bylo ale moje překvapení, když mi řekli, že morčata neošetřují. A tak jsem volala do další nonstop ordinace, že k nim jedu. Avšak odpověď byla stejná, že mi zvíře neošetří, ať jedu jinam a čas utíkal opravdu rychle.

Už jsem byla natolik zoufalá, že jsem uvažovala, že udělám snad sama císařský řez. Nikomu nepřeji tuto mou zkušenost a úplnou beznaděj. Když vidíte, že je zle a nikdo vám není ochoten pomoci. Jedna paní doktorka mi dala kontakt na jiného lékaře, avšak ten zase nezvedal telefon. Ta byla opravdu hodná, avšak také byla na dovolené, jinak by mi morče zachránila.

Do této chvíle jsem zavolala asi na osm klinik a vždy byla stejná odpověď. Nakonec jsem volala svému veterináři na dovolenou a ten mi alespoň na dálku doporučil další kliniky, kam bych měla jet. Co čert nechtěl, bohužel i oni měli dovolenou, nebo jsem se nedovolala. Poslední šance byla zavézt apatické morče do hodinu vzdáleného malého města. Tam by mi zvíře ochotně ošetřili, avšak by mohlo být již pozdě. Z tohoto důvodu mi doporučili mladou veterinářku, která se specializuje na hlodavce, exoty a jiná malá zvířata. Prý k ní posílají pacienty z naší oblasti. Tato veterinářka byla už dvanáctá v pořadí a já k ní jela s velkou nadějí, neboť v telefonu působila velmi mile a ochotně.

Jen otevření dveří mě stálo první tisícovku a pak další a další. Bohužel tato paní doktorka už musela konstatovat, že všechna mláďata v matce bohužel už nežijí a jejich maminka se bude muset uspat. Zákrok by už nepřežila.

A tak toto byla smutná zkušenost s veterináři, s jejich neochotou. Raděj nebudou dělat nic a pošlou vás hned pryč. Asi se bojí, co kdyby se to náhodou nepodařilo, co kdyby je potom za neúspěch člověk žaloval, nechápu to. Proč studují mladí lidé veterinářství, když neumí udělat alespoň základní ošetření a podat zvířeti první pomoc.

Vzpomínám, jak před mnoha lety jsem ošetřovala se sestřičkou od obvodního lékaře džungarského křečka. Měl u tlamičky obří píštěl, že byla větší než jeho hlava. Sestřička měla více empatie a pochopení než zvířecí doktoři. Křečka zachránila a na tu její snahu a pomoc ráda vzpomínám. Kdybych šla, bývala k veterináři, tak by mi asi řekl, ať si koupím za dvacku nového křečka a bylo by to.

A tak v této době mám už zajištěného veterináře ze ZOO a doma tři morčecí kluky. Jeden byl můj a já jsem mu dokoupila ještě dva kamarády. Sehnat je bylo složité, a tak je mám nakonec z mini ZOO.

Už nechci nikdy zažít, co jsem zažila, proto už nemám holku. Kluci mají obří dvouposchoďový apartmán a jak nastalo chladno, tak jsou v technické místnosti. Denně jim chodím ještě na trávu a hnůj používám na zúrodnění zeminy na své přírodní zahradě. Nekupovala jsem si morčata z nějakého rozmaru, ale s cílem kvalitního hnoje. To byl totiž můj plán a cíl, jak se dostat k vlastní soběstačnosti a to se vším všudy.