Jeté knihy

Zima bývala na naší malé vesnici takovým malým svátkem, neboť se začínaly číst knihy. Celý rok na tuto činnost nebyl čas, a tak se v zimě muselo u nás vše dohnat. Tedy až potom, co se sedralo peří.

Milovala jsem tuto činnost a až po více jak čtyřiceti pěti letech jsem si na ní nyní vzpomněla. Možná to bude adventním časem, kdy vzpomínáme na své blízké, které už nikdy neuvidíme, nechytneme je za ruku, neuslyšíme jejich hlas, ani neucítíme jejich vůni.

Už nemohu ani sledovat, kterak si moje babička každý den češe své vlnité vlasy a na závěr si po stranách do vlasů dává hřebínky. Ani nevím, jak by se tomu, co si vkládala do hlavy dnes řeklo, natož zda se to dá ještě koupit. Babička mívala ve vlasech buď dva hnědé hřebínky, nebo čelenku a vše ji zakrýval šátek. Ten si brávala vždy ráno a uzel si nejprve uvázala na špičku brady a až poté ho dala na správné místo kam patřil.

Šátků mívala velké množství, jakož i zástěr. Bez těchto dvou oděvů, nebo doplňků na naší vesnici nikdo nepotkal žádnou babičku. Na dřívější dobu bylo toto oblečení běžné, samozřejmé. Přitom ženy se takto oblékaly už asi od třiceti let. Neumím si představit, že by dnes například nějaká čtyřicátnice měla na hlavě šátek a okolo krku a kolem pasu zavázanou šatovku. Byla to nyní zpětně z mého pohledu zvláštní doba, ale milovala jsem ji. I já jsem jako dítě nosila zástěrku, která měla dvě velké kapsy. Do nich se vešlo plno pokladů a také důležitých věcí typických pro tuto dobu.

Každý týden jsem chodila se síťovkou, nebo s hadrovou taškou do místní knihovny, která sídlila ve zdejší obecní škole. Vstup do ní byl na opačném konci, než se vcházelo do školy. Vždy mi dalo velkou práci, abych zmáčkla obří kliku a s hlasitým vrzáním a skřípěním otevřela dubové dveře. Byly velké, těžké a já jako malá holka jsem musela pořádně zabrat, abych je otevřela. Po otevření se vešlo na menší chodbičku a pak následovaly ještě jedny menší dveře. Za nimi seděla u stolu paní knihovnice. A v kamnech praskal oheň, který dával této místnosti zvláštní kouzlo. Knihovnice právě rovnala do knih kartičky o jejich vrácení. Vzpomínám si na vůni celé knihovny, samotných knih i na atmosféru.

Vždy jsem knihovnici nahlas pozdravila a vyndala jsem z tašky přečtené knihy. Nikdy se nezapomněla zeptat, jak se babičce knihy líbily. A potom už jsem šla mezi vysoké regály a začala jsem vybírat a hledat další knihy k vypůjčení. Hledala jsem zvláštní knihy a to takové, které byly hodně čtené. To byly takové, které byly hodně žluté, stránky mastné od nasliněných prstů. Na každé stránce býval i obtisk palců mnoha čtenářů. Podle toho se vždy poznalo, zda za něco stojí, zda jsou čtivé. Já vybírala ty nejzničenější knížky, ze kterých i kolikrát vypadávaly celé stránky. Většinou to byly romány, avšak už nevím, s jakou tématikou.

Zpravidla jsem jich brala tak sedm. Zkrátka jich bylo tolik, abych je domů unesla. Pokaždé jsem je hrdě doma v kuchyni vyskládala před babičku na stůl. Vždy mi poděkovala a vzala si kostěné brýle, aby si prohlídla nové knihy. Z každé knihy si přečetla začátek, podívala se jak jsou použité a pokývala hlavou. Potom jsem štůsek knížek odnesla do jejího pokojíčku a po umytí se tam zavřela a četla. Nechápu, jak mohla za týden přečíst takové množství knih. Kolikrát mi i pověděla o čem daná kniha byla a také to, jak se ji líbila. Sama do knihovny chodívala velmi málo a co já si pamatuji, tak asi třikrát za celou dobu. Bylo to z toho důvodu, aby mi ukázala, jak to tady chodí a také proto, že měla bércové vředy, které ji hodně obtěžovaly. Později byl výběr knih pouze v mé režii a já si dávala vždy záležet co ji půjčím ke čtení.

A za chvilku bude čas loupání vlašských ořechů, vyrábění lodiček, lití olova i pečení cukroví. Tedy adventní čas se naplní vším, co k němu patří.