Alzheimer – 7. díl - Další člen rodiny

Večer jsem dostala tak vynadáno, že jsem mu vrátila jeho sírový zásyp a rázně jsem odešla. Ať si ho klidně sype na ten svůj pytlík, já už na to nemám nervy. Už víc jak třetí měsíc je mám někde odložený v kýblu.

A to se všichni pořád doma snažíme, co to jen jde. Během dne mu nakrájím například banán na svačinu, z hrušky mu oloupu slupku, dám na úhledné plátky do mističky a nezapomenu přiložit vidličku. Během dne rychle něco ještě upeču. Včera perník a kváskový chléb a před tím zase mramorovanou bábovku. Převlíkám mu postel od dekubitů a pořád vytírám ten zpropadený zásyp. Jak v koupelně, tak v jeho pokoji. Bílé stopy se vždy táhnou z jednoho místa na druhé. Pak se nemá divit, že na rozsypaném zásypu i uklouznul. Rozbil si loket, a kdo za to mohl? No přeci já, neboť prý má špatné léky a motá se.  

Na modřiny dnes dostal speciální mastičku. Namazat je nechtěl, že si vše zvládne natřít sám. A já tomu jak hloupá husa zase věřila. Řekla jsem si dobře, na tom se přeci nedá nic pokazit. Mezitím jsem šla naplnit další pračku a vracím se pro mast. S velkou radostí mi oznamoval, že si vše natřel. Výborně, ale jak je možné, že se modřiny na rukou nelesknou od gelu. Přemýšlím nad tím a dívám se mu na ruce. Ihned se mne zeptal, co se jako děje, proč si ho tak prohlížím. Dostávám odpověď, kterou bych nečekala. Natřel si dekubity na zadku a také vše kolem. Začínám se dovolávat všech svatých a oznamuju mu, že s takovým namazáním mu ta jeho „prdel“ upadne. Do otevřené rány si může dát gel jen pořádný borec. Ohrazuje se slovy, že si pečlivě přečetl příbalový leták. Ptám se ho, zda se tam dočetl, že se to mělo takto použít a napřít gel do otevřených dekubitů. Dostávám kladnou odpověď a tak beru mastičku a beze slova odcházím. To mám další ponaučení a i vlastně důkaz, že se jeho stav v dalším bodě zhoršil.

Jdu si dát kafe a chvilku si odpočinout. Dnes je venku ošklivo, mlhavo, že by ani psa nevyhnal, avšak příchozí kroky jistě nevěstí zase nic dobrého. V první chvilce mne napadlo, že přichází s dřevěnou nohou Hector Barbossa. K dnešnímu počasí by mi to úplně pasovalo. Náš stařík má obě nohy, avšak hůlka v jeho vrásčité ruce mi tak občas připadá a zvuk je totožný, jako kdyby nám po chodbě pochodoval pirát. Jdu se tedy podívat na chodbu a začínáme rozhovor.

„Tak co se zase stalo?“

„Tak si Jano představ, že jsem měřil teplotu a na zemi mám pouze 18 stupňů a na zdi 15 stupňů.  Jak je to jen možné? Můžeš se na to jít podívat?“

„Ovšem, že můžu, proč by ne.“

V pokoji dostávám nejednu názornou ukázku, jak došel k těmto prazvláštním hodnotám. Snažila jsem se mu vše vysvětlit a hlavně i to, že na teploměru jsou úplně jiné hodnoty, než které naměřil. Bohužel marně. Opět nastává prekérní situace. Teploměr je hned na zemi, hned na stěně. Když mu ho chci vzít, jsem osočena, že jsem zloděj. V takových to situacích a i v mnohých dalších bych potřebovala manuál. Teploměr vracím na stěnu, ukážu mu ho a nic. Opět ho hledá na zemi, pod křeslem, pod stolem a dokonce i za nočníkem.

Tedy se snažím upoutat pozornost jinam a daří se mi to.  Pitný režim je totiž vždy sázka na jistotu a tak donáším rychle horký čaj se zázvorem a jako bonus termofor. Tolik pochval jsem si tentokrát vysloužila, že snad samou pýchou prasknu. Tak se moc raději neraduji, neboť Alzheimer je běh na dlouhou trať, který bude mít plno proměnných a jednoho dne mi možná budou i chybět. Bohužel v této chvíli jich mám opravdu dost.

A tak Jano věz, že zítra opět vstaneš jak Fénix z popela a budeš pomáhat svým blízkým. A jednoho dne to budeš vyprávět svým vnoučatům, až ti budou hladit tvé vrásčité ruce.