Alzheimer – 6. díl - Další člen rodiny

Základem je zatloukat a zatloukat, i když má na sobě cizí bundu. Přeci ze sebe neudělá blbce, však ono to nějak dopadne. Na druhé straně chudák seniorka, která si neměla co obléci.

Ráno staříka vzbudím, pomůžu ho obléci, obout a společně s doprovodem můžou vyrazit na odběr krve. S sebou si nese i nezbytné věci jako je občanka, brýle, hřeben, mobil, telefonní čísla, klíče od starého bytu, náhradní baterie do rádia a další drobnosti. Bez nich totiž nedá ani ránu a dohadovat se nemá cenu. Vše má dané v tašce, kterou má přes rameno a pro jistotu ještě okolo krku.

Já zůstávám doma, neboť je úterý a to je můj pracovní den. Tentokrát ho tam poveze manžel autem, neboť domů už zdravotní sestru na odběry stařík nechce. Divíte se proč? Zkrátka z jednoho důvodu, kterým je placení za službu. Řekl, že ji nebude platit, že raději půjde k doktorovi. Přeci není tak hloupý, aby tam nedošel.  

Avšak my víme své, jak to je s tím jeho chozením. Ono se lehce řekne, že půjde, když nic neujde. A takové auto asi jezdí na vzduch a čekat až na něj přijde řada, tak to také zabere plno času. Na druhou stranu než se s ním hádat a vysvětlovat mu, že osobní návštěva v ordinaci bude všechny stát plno času a úsilí.  Také i více peněz než domácí odběr a nedej bože, že tam může chytit omikrona, nebo chřipajznu. Nyní je jich všude plno a už platí i omezení pro návštěvy do nemocnic.

A tak ho manžel nějak dostrkal do ordinace a po odběrech sedí společně v čekárně, neboť musí jít ještě za panem doktorem. V čekárně se prý pořád stařík ptal, co mu to vlastně sestřička píchla za očkování. Vždy dostal stejnou odpověď, že nic, že byl na kontrolním odběru krve.

Za chvilku jdou na řadu. Pan doktor zjistí co a jak je u nás nového, předepíše dvě igelitky léků a může se zpět. Manžel mu zapne v čekárně bundu, která se mu zdá poněkud malá.  Vynadá mu, ať se trochu snaží, že ho nemůže do té jeho bundy dostat. Nakonec se vše podařilo a už jsou oba doma.

O své přestávce si jdu něco sníst do kuchyně a zahlédnu, jak manžel rázným a „nasraným“ krokem letí do předsíně na věšák. Ihned se zvednu a jdu za ním, neboť je mi jasné, že se něco stalo.

„Prosím tě, nevíš, která je jeho bunda?“ Odpovím, že taková hnědá a nechápu, proč se mě na to ptá. Koukám na něj, co se bude dít. Manžel sáhne do jedné kapsy a z ní vytáhne dámskou rukavici a častuje to slovy, „no to je v prdeli“. Sáhne do druhé kapsy a vytáhne druhou rukavici a opět nechybí jadrný komentář. Já to sleduji z povzdálí a ptám se, co se stalo. Odpověď dostávám velmi krátkou. „Je to blbec“. Manžel bere do ruky bundu a řekne mi, že si stařík z věšáku v čekárně u doktora vzal cizí. Prý mu před chvilkou volal pan doktor, zda neodešli v jiné bundě.

Já už to nevydržím a začínám se smát na celé kolo, až mi slzy tečou. Za to manžel šlehá blesky z očí a vyráží zpět do ordinace s odcizenou bundou. Velmi se tam omlouvá staré seniorce, která je rozklepaná, že ji někdo ukradl bundu a nechal jí tam jinou, starou. Vedle ní sedí sestřička a řekne, že na staříka s odcizenou bundou došla vylučovací metodou a je ráda, že se vše vyřešilo.

Já se stále směji a pak tento příběh vyprávím svým zákazníkům. Holt takové věci se nestávají jen ve školce, ale i v seniorském věku, že si někdo omylem oblékne jinou bundu.

Život začíná tak, že je člověk dítětem, nosí plínky a pak se na staří plno z nás, do této fáze zase dostane. Je to jako když člověk nastoupí do vlaku a osud mu do cesty přinese plno nových tváří, zážitků a příběhů. Postupně lidé z vlaku vystupují, další nastupují a jednoho dne vystoupíme i my. U nás zatím ve vlaku jedeme a užíváme si různé radosti i strasti všedních dnů. Společně jsme se doma naučili nějak fungovat, i když někdy to je náročné, avšak prý bude hůř. Sociální pracovnice mi při přezkoumání zdravotního stavu staříka dala i otázku na tělo, zda už nás stařík bije, zda nám už jednu vrazil? Vykulila jsem na ní oči a řekla jsem jí, že to by mi ještě tak scházelo. Řekla, že s tím musím počítat, že to bude další fáze jeho zdravotního stavu. Vše musím prý brát tak, že se jedná o nemocného člověka a nezazlívat mu to. Tak pokud mě nepřetáhne holí natolik, že budu samá modřina, tak to snad nějak zvládnu.

Opět je nový den a stařík přichází s mobilem na snídani jako obyčejně. Dnes je poněkud rozladěn, neboť mu prý někdo volal, zda v lese neviděl ztraceného psa? Prý mu odpověděl, že ne a dotyčný mu řekl, aby mu ho šel pomoci hledat, když se ztratil u nás v okolí. Koukám na něj a vše si nechám ještě jednou vyprávět. Potom si sama pro sebe kladu otázky, jak by mu mohl někdo volat? Kde by vzali jeho číslo, když nikdo přeci neví, že u nás žije? Však ani nechodí ven, to je mi tedy záhadou. Nakonec nám to s manželem nedalo a půjčíme si jeho mobil a vidíme, že mu nikdo nevolal. Opět nám stařík vykládá celý mobilní rozhovor a byl natolik přesvědčivý, že mu opět jdeme kontrolovat mobil. Prý nic nemáme hledat, že ten hovor vymazal.

Nakonec se záhada vyřešila, neboť v mobilu našel manžel esemesku, ve které se psalo o ztrátě psa. Já jsem ráda, že staříka nenapadlo se odebrat z domu a vydat se do lesů. Tak od dnešního dne už vyndáváme klíče ze zámku, abychom pak mi nemuseli po lesích nahánět našeho emigranta a nedej bože ještě třeba v pyžamu.

A tak Jano, věz, že zase přijde jaro, slunce zahřeje zemi a dodá ji potřebnou sílu. Doufám, že i naší rodině.