Alzheimer – 5. díl - Další člen rodiny

„Já snad někomu zaplatím, neboť toho už mám dost!“ „Pane Bože,“ pomyslím si, „ on ho chce snad nechat zabít? Chce si snad někoho najmout?“ Ihned se ho ptám, co tím myslel. Nakonec jsem zjistila, že by se nejednalo o žádnou vraždu.

Čekací doby jsou někde i pět let a žádat se nesmí dříve, než dotyčný dostane příspěvek na péči. V jednom případě se dalo žádat bez příspěvku, neboť ten by si vyřídil příslušný ústav. A tak jsme vyplnili žádost se sociální pracovnicí ještě v nemocnici, doktor tam napsal zdravotní stav a vše se odeslalo. Jeho žádost postupovala dál na přezkoumání, a pokud je žadatel v nějaké LDN, tak si ho dojedou prohlédnout přímo tam.  

Do léčebny byl stařík přendán za týden a nám se za ním neustále o hodně prodlužovala cesta. Tyto pečovatelská a rehabilitační zařízení navštěvují jejich pracovníci zpravidla jednou za měsíc. S každým si osobně popovídají a vybírají si pouze ty nejhorší případy z jednoho důvodu, a tím jsou peníze. Našeho staříka si také takto proklepli, avšak se nedostal přes jejich síto. Na jejich dotazy odpovídal kladně, vše si přikrášlil a bláhově si myslel, že si ho tam vezmou. Vždyť by s ním přeci neměli žádnou práci, avšak netušil, že tento výběr je úplně o něčem jiném.

Nedalo mi to a volala jsem přímo do zařízení, kam jsme poslali žádost. Dotyčný pracovník mi vše potvrdil a řekl mi, ať si zažádáme jinam. K nim se prý 80 % žadatelů vůbec nedostane a umře dříve, než by na ně přišla řada. Na další moje dotazy již reagoval dosti podrážděně, tak jsem ten hovor ukončila.

Řekla jsem si, že se nedá nic dělat a nějak to vše doma zvládneme s pomocí pečovatelek. Doufala jsem, že když už jsem před dvěma měsíci zažádala o příspěvek na péči, který byl z důvodu pobytu v nemocnici pozastaven, že vše už půjde rychleji. Bohužel nešlo a vyřizování příspěvku na péči muselo být opět obnoveno zasláním dopisu na příslušné oddělení.  A tak už čekáme víc jak měsíc, až se někdo ohlásí, že přijde ohodnotit staříkův zdravotní stav. Zatím přišel jen dopis, že žádost z jednoho města kde mněl trvalé bydliště se přesouvá do přechodného bydliště, tedy k nám.

Doma jsem si pročítala body, které se hodnotí, a musím říci, že pouze jeden až dva dle možností a konstelace hvězd zvládá. A co myslíte, že to je? Je to chůze, i když pomalá, vrávorající s hůlkou, která je poháněná vždy nějakým cílem. Pak to, že se sám nají.

Nedalo mi to a body jsem mu postupně četla a chtěla jsem od staříka na ně znát odpověď. Nejhorší na tom bylo to, že na všechno odpověděl kladně. Zkrátka, že vše zvládne. Například, že umí včas použít toaletu, brát si sám léky, umýt se, vysprchovat. A věřím tomu, že by na otázku, zda si dokáže uvařit, odpověděl ano. A možná by i přidal, že nám všem vaří meníčka. Od pana doktora vím, že inteligentní člověk se nikdy nesníží k tomu, aby se nějak shodil a udělal ze sebe blbce. Ten bude zatloukat a zatloukat. Tak to jsem opravdu zvědavá, do jaké skupiny ho přezkušující orgán zařadí.

Pokud bude zrovna v dobrém rozmaru a paní, která přijde, bude mladá s kozami až do pasu, tak se může stát, že ji bude balit na nějaké řečičky. Ožije jak mladík, kterému se zapalují lýtka, a já budu za hlupáka. Co za hlupáka, přímo za idiota, který chce od státu ždímat peníze. Ovšem když by byl s myšlením zase dole, tak by bylo vše jinak a nějakou tu korunu by dostal alespoň na další pečovatelku.

Oba s manželem se střídáme s péčí o staříka. Já pracuji už pouze dva dny v týdnu a jeden den chodím dopoledne studovat na univerzitu. Jinak jsem pořad doma a ani venčit psy na delší procházku člověk nemůže, pokud by doma nikdo nebyl. Zkrátka mám 24 hodinovou péči a svědomí by mi nedovolilo, abych odešla. Mohlo by se tu stát cokoli a já bych si to pak vyčítala celý zbytek života. Rozjednané mám i dvě pečovatelky, avšak abych je hradila ze svého, tak to si opravdu nemohu dovolit.

Pečující o blízké osoby by měli mít nárok na podporu. Většina těchto lidí je donucena kvůli péči o blízkou osobu opustit svou práci. Někdy z půlky a jindy úplně musí skončit. I když si většina vyřídí příspěvek na péči, tak většina peněz padne na léky, plínky, podložky a jiné nezbytnosti.

U každého jídla ho musíme hlídat a také kontrolovat i braní léků. Tentokrát jsem seděla spolu s ním u stolu, avšak nebyl v mém periferním vidění, neboť jsem psala příspěvek do časopisu. Pouze jsem sem tam zvedla oči a dál psala. A najednou slyším velké škrabání příboru po talíři. Ihned si říkám, jak mu ten dnešní oběd asi zachutnal. Zvednu oči, zda už má dojedeno, a co nevidím. Zbytek oběda stihl za ten okamžik nahrnout do misky, ve které mívá připraveny léky na polední braní. Zvedl misku a podává mi ji se slovy, abych mu to uklidila do ledničky. Ihned se ho zeptám, zda si z ní vzal léky. Jsem ujištěna, že ano. Nedalo mi to a hrábla jsem vidličkou na dno misky. A byly tam. Tak říkám, že nevím, zda si nějaké vzal, nebo ne, když jsem tam nějaké našla. Nezbývalo, aby celou misku snědl. Po první lžíci zakoulel očima, že to jíst nebude. A tak nezbývalo, než se stát Popelkou a hledat v rýži bílé malé tabletky. Nakonec jsem našla všechny a vypreparovala je ven.

Stav starých lidí, o které doma rodina pečuje, se už nikdy nezlepší, ba naopak. Bude horší a rodina bude v psychickém napětí, nepohodě, zoufalství.

A tak Jano věz, že trénovat mozek a oči se dá mnoha způsoby. Proč dělat věci jednoduše, když to jde i složitě.