Alzheimer – 4.díl - Další člen rodiny

„Převlíkat se nebudu, není potřeba. A mýt se už taky nikdy nebudu, stačí jednou za tři týdny! Trápíte mě chladem, netopíte!“ No výborně, pomyslím si, když slyším tolik nedostatků. Asi jsem tyran.

Bez dalších řečí jsem mu odebrala poházené špinavé prádlo a nachystala jsem mu nové. Stihla jsem zodpovědět i plno dotazů a potom jsem valila dát snídani na stůl. Nakrmit psy, kočky, rozsvítit želvám, rybičkám. Holt těch hladových krků je tu dost. Naštěstí neumím zvířecí řeč, i když někdy bych toho bílého hada chtěla ochutnat. Takto se jen můžu domnívat, co mi zvířata asi ráno říkají.

U koček to je jasné. „Ahoj, mňau, copak to máš? Granulky? No my bychom si daly raději kapsičku.“ Potom kocour běží do obchodu a ukáže, jakou by si dnes dal ke snídani. Vezmu ji do ruky a dám ji do misky. Běží k mističce, vlní ocáskem, pak se mi i s kočkou otřou nohy a mňoukají. Tím naznačují, že mi děkují. Já je pohladím a odcházím na další krmení dravé zvěře.

Psi mají misky v kuchyni, tedy jak se říká, u zdroje. Dostávají granulky, čerstvou vodu a nic, žádné díky se nekoná. Ach jo, zase nežerete, to já musím mít psí nežravce po celý život, říkám si sama pro sebe. Do granulek jim přidám po lžíci kapsičky na ovonění a každému misku ozdobím piškotem. Konečně jdou žrát. Hurá, takové „sraní“ s mladou paní. Ani nevím, kde jsem toto přirovnání slyšela. A znám ještě jedno. „Čím se s hovnem víc sereš, tím více smrdí.“ To říkala vždy moje maminka.

Slyším hůlku, šoupání nohou a stařík přichází na snídani. Sotva vejde do dveří, dostávám držkovou kvůli svetru. Svetr si oblékat nebude, když není jeho. Prý ho nikdy neviděl a ještě je mu malý přes hlavu. Odpovím, že je to jeho svetr, ale pokud ho nechce, že donesu jiný. Letím pro jiný, neboť mám obavu, aby něco nevyvedl, když je takto v ráži. Do dalšího svetru strčí hlavu a opět držková. Nebude si brát, co nezná a chce ten starý smrdutý. Oddychnu si a bez řečí jdu a dám mu ten špinavý, který jsem chtěla vyprat.

Konečně má radost a jí a i jak se zdá má i dobrou náladu. Odebírám prázdné nádobí, a jak jsem zády, slyším, že bude zvracet. Opět byla miska na ráně a tentokrát ji použil. Kyblík byl o kousek dál. Příště již budu chytřejší a blicí nádoby budou sedět a snídat s ním. Při odchodu z kuchyně dostanu sprda, že tu nemáme přidělaná madla.

Konečně si jdu dát v klidu kávu. Místo cukru použiji slzy, neboť jsem opět vytočená jak vrut. Konečně nastává klid a já si i zapálím svíčku, což je co říct. Užívám si klidu, kterého si dříve tolik člověk nevážil. Vše bral jako samozřejmou věc. Mohla jsem jít na zahradu, uklízet okolo domu neohlížet se na nikoho, kdo by vyžadoval velkou péči. Všechny tři děti už mám velké a to měl být čas, kdy bych si měla užívat malé vnučky. Bohužel, se stalo, že moji péči potřebuje někdo jiný. Rodiče se starali o nás a my bychom jim tu péči měli vrátit, alespoň na nějaký čas, dokud se to dá zvládnout. Život začíná v plínkách a také tam ve většině případů končí.

„A už zase netopí, to je hrozný tady!“ A je po klidu. Také jak jinak. Starší lidé a obzvláště ty v seniorském věku neustále své pečovatele buzerují. Nic jim není dobré, a co uděláte je špatně. Přitom dům máme přetopený, venku svítí sluníčko. To bude pálka, až přijde vyúčtování. No co bychom neudělali pro pohodlí našeho svěřence. Topíme a topíme a pak se my možná budeme topit v dluzích.

A tak Jano věz, že staříci nejsou medvědi, kteří usnou zimním spánkem. Ty budou bručet stále, až do jara.