Alzheimer – 1.díl - Další člen rodiny

Byl nepozván, přináší starosti, problémy, hodinový pláč, občas i beznadějný smích. Jindy štěstí z rozzářených stařečkových očí.

Nebudu psát zdlouhavě, jak vše začalo, co tomu předcházelo. Začnu hned současností a tedy přivezením stařečka domů z nemocnice. Byl tam dlouhé dva měsíce a jezdil z jednoho města do druhého. Nakonec je u nás doma a začíná další etapa života.

A já si říkám, že to zvládneme, zkrátka musíme to zvládnout. Alespoň do té doby, než postoupí v pořadníku do nějakého zařízení. A víte, jak se postupuje? Jednoduše. Všichni čekatelé, kteří jsou před ním, musí umřít. V jednom ústavu je to například 600 čekatelů a dle ředitele, se toho většina nedožije. Ještě je jedna šance na postup, že máte známé, tedy protekci, nebo tučně nadupanou peněženku. U nás nebylo ani jedno. A tak vzhůru do nového dne.

 Pokoj máme nachystaný, povlečeno, dva bažanty, jeden nočník. Nechybí ani obří tabule po dětech, na kterou se budou psát důležité věci. Například, že první prášek je před snídaní a přesný čas. Pak kdy je snídaně, oběd, večeře. Nechybí ani to, že mastička je v košíčku, zubní kartáček v koupelně a podobně. Vše musí mít řád, který postupně dolaďuji.

Léků máme dvě tašky, a aby se v tom prase vyznalo. Podle rozpisu se vše chystá do pořadníku na léky. Ten je v kuchyni, neboť sám by si léky již nevzal, natož nachystal. Při braní léků, zapití a otření brady přichází dost často dotaz. „ Vzal jsem si léky?“ Odpovím, že ano. Tento dotaz v jiných podobách přichází ještě mnohokrát. Mezi tím i plno otázek a hledání různých věcí. Vše připisuji na tabuli.

Postupně doma zjišťujeme, co vše kvůli nemoci a pobytům v LDN, na JIP, zapomněl. I obyčejné chození po schodech, a také to, že toaleta je o metr dál. A tak vytírání „chcanek“uprostřed koupelny je na denním pořádku. Ať ráno, nebo večer.

Obědy máme také zajištěny, neboť žaludeční dietu, mletou stravu a dodržování všeho možného by nebylo jednoduché z mnoha důvodů. První den oběd ušel a vše proběhlo, jak mělo. Tolik jídla bych já nespořádala ani náhodou. A náš vetchý stařík vypucoval celý talíř, včetně plné misky polévky a závěrečného dezertu.  Večeře byla také v klidu a já doufala, že nastane klidný večer. Byl, ale jen chvilku.

Večerní hygiena probíhala poněkud dlouho. Vše jsem připisovala tomu, že se musí naučit sám nové prostředí, že opravdu zubní kartáček je v koupelně v kelímku a nehledat ho na stole. Vše si musí osahat, prohlédnout, vědět kam postaví hůlku. Pomalu po více jak jedné hodině jsem se rozhodla, že půjdu zjistit situaci. Dříve jsem nechtěla, neboť jsem byla mnohokrát ujištěna, že není „debil“ a vše přeci zvládne.

Ocitám se bosa z toho důvodu, abych byla tichá jako myška u dveří koupelny. Jsou pootevřeny a také je škvírka do jeho pokoje, který je ihned vedle. Všude se line obří zápach. Nakouknu do pokoje a uprostřed místnosti je vysypaný šuplík. Úplně jsem se lekla a kladu si dotaz proč, co se tu stalo? Pomalu otevírám koupelnu a nevěřím svým očím. Stařeček sedí na toaletě a všude kolem, včetně zdí je stolice. A tak Jano, vítej v realitě a smiř se s tím, že život má mnoho kapitol.