Advent a nohy ve škopku

Advent nám už začal, sníh letos ještě není, peří na draní taky nemám, ale škopek bych nějaký našla.

Vždy se k nám domů sešly na draní peří sousedky, které si sedly u velkému stolu, co stál uprostřed kuchyně a mohlo se začít. Já jsem byla občas babičkou také přizvána, abych se to naučila. Prý se mi to bude jednou hodit, ale zatím jsem tuto zručnost nevyužila. Pes vždy spal při draní v kuchyni u kamen a sotva se něco venku šustlo, tak s hlasitým štěkotem běžel ke dveřím. To byla potom spoušť, a hlavně pořádný zápach ze spáleného peří, které se vznášelo a postupně dopadalo na pláty kamen.

Čas Vánoc se pomalu přibližoval a doma se začínalo péct cukroví. I když se recepty dědí, tak ta chuť z dětství nejde zapomenout. Mám stejné recepty a nikdy neudělám tu stejnou chuť. Možná se málo snažím a tak letos to třeba už konečně vyjde.

V adventním čase jsem i hodně sáňkovala se psem v náručí, klouzala se na pytlích, ve kterých byla nacpaná sláma z kopců. Skákala jsem ráda do obřích závějí i bruslila po rybníce s dlouhou červenou šálou, která mi vlála. Byl to zvláštní uspokojující pocit, ve kterém byl klid i radost z obyčejných věcí. Přitom moje první bílé brusle jsem dostala až na konci myšárny. Tak se u nás říkalo základní škole, kde nám dětem nikdo jinak neřekl, než že jsme myšáci. Naopak kdo už byl starší, tedy od šesté třídy výše, tak tomu se říkalo, že je mazák.

Já se vždy při procházce sněhem přenesu do dětství, uklidním si mysl. Však dětství bylo tak bezstarostné. V zimě jsme se ráno brodily sněhem do školy. Častokrát se totiž stávalo, že bylo tolik sněhu, že ani nepřijel autobus a ani vlak. Vůbec by nás v té době nenapadlo jít domů, ale šly jsme do školy. Pěšky pět kilometrů s těžkou aktovkou na zádech. Co na tom, že jsme přišly o něco později, promrzlý, promočení. Byly jsme hrdí, že jsme to dokázaly.

Ve třídě v kamnech vždy krásně praskalo dříví, občas vylétla i nějaká ta jiskra. Okolo kamen jsme potom měly na uschnutí vyrovnané promočené boty, rukavice palčáky, šály a i punčocháče. Vzpomínám, jak jsem se styděla za ty hnědé a raději jsem seděla v mokrých. Moc jsem si přála, abych pod stromečkem našla bílé punčochy, abych byla nobl a nemusela se stydět za oblečení.

Kolikrát se stalo, že i domů nám nejel vlak a my jsme musely opět domů jít pěšky. Potom jsem se celá zase převlékla a dala jsem vše usušit na šňůru nad kamna. Voda kapala z mého oblečení na rudé pláty a vždy s velkým zasyčením po dopadu sněhové krusty.

Měla jsem pokaždé na klíně kočku Rozinu a na otevřené troubě horký čaj. Maminka mně donesla lavor s horkou vodou, přidala sůl a já si tam namočila promrzlé, pomalu už modré nohy. Za chvilku mě na jídlo ohřála chlupaté knedlíky se zelím a škvarky. Prý, abych nabrala sílu. Tu chuť na jazyku cítím dodnes. Občas si je také doma udělám, ale nikdy to není ono. Bude to asi tím, že jsem už velká, nepraskají polena v kamnech a nemám nohy ve škopku.

Letos u nás byl pouze jednou sněhový poprašek, a tak budu doufat, že to meteorologům vyjde a v pátek napadne sníh. Potom se přenesu alespoň na chvilku do jiného světa, toho čistého, bezstarostného, ve kterém mi budou viset na šňůře bílé punčocháče.