Takový obyčejný hezký podvečer jedné nudné, vdané paní

Je pozdní odpoledne. Už se podával čaj, večeře bublá na sporáku, děti si hrají a výjimečně spolupracují, hrají si spolu  a nezlobí. Sedíme v obývacím pokoji, já si čtu novou knihu, manžel pracuje, kouká do laptopu a občas zvedne zrak stejně jako já. Naše pohledy se setkají a on se usměje. Je unavený, vidím to na něm. Unavený, ale šťastný. Nemusíme nic říkat. V jeho pohledu je vše. Jdu se podívat na večeři, jak se to vyvíjí.

Sotva přijdu zpět do obývacího pokoje, děti mi hlásí, co kdo udělal a co kdo chce. Starší se ptá, co že to bude na večeři, už po několikáté. Jen tak kontroluje, zda se náhodou něco nezměnilo...typické. Obejmu je a vrátíme se do stejné pozice. Vše je klidné. Nejdeme nikam na večeři, nejdeme nikam ke známým. Jen my čtyři. Klid, pohoda. Z krbu sálá teplo, když si sednu blíž, začínám se cítít ospale. A tak odsedám. Ješte mne čeká večerní maraton. Jídlo,koupání, čtení atd. A pak zase chvilka jen tak s mým mužem. V tyto dny máme toho hodně, co musíme probrat, tohle stěhování bude náročné, ale vím, že to zvládneme.

Tyhle naše rozhovory mám ráda. Někdy se sami divíme, jak jsme sklouzli z tématu a dostali se někam, kam jsme nechtěli. Je to pohoda. Ať už to někdo chápe nebo ne, mám ráda ten stereotyp obyčejných dní. Je v něm cosi pevného.

A jak to vypadá, když stereotyp není a není obyčejný podvečer?

Prosím, brát s nadsázkou