Mít děti je strašné a strašně těžké

Kdo vůbec vymyslel, že je nutné mít děti? Svět je přelidněný.Děti. Hrůza. Těhotenství je strašné. Bylo mi hrozně zle, celých 9 měsíců. Nemohla jsem jíst. Nemohla jsem pít. Vše šlo ven. Doktoři byli krutí. Nelidští. V porodnici ještě horší. Porod byl hrozný. První porod v porodnici, kde jsem sotva porodila, už jsem šla domů. Druhý porod jsem nehodlala trpět a nechala jsem si udělat císařský řez. Je to tak jednodušší. Musela jsem kojit, jinak by mě doktoři a rodina ukamenovali. Bylo to utrpení. Pořád vstávat v noci a nevyspat se, nechodit ven, pořád jenom plínky, víte, že když dítě kojíte, má víc plínek? A s koncem kojení to nepřestalo.

http://picture-book.com/files/

Všechno se jenom zhoršilo. Děcka všude překáží, jakmile to není mimino, který můžete někde odložit, položit, tak se to všude motá. Neměla jsem čas na nic. Umýt si a vyfénovat si vlasy. Koupit si nové šaty. Do obchodu se člověk prostě nedostane nebo musí jít s dětma a copak se dá nakupovat s dětma? Uvařit. Zamést. Vytřít podlahu. Dát nádobí do myčky, kdybych nějakou myčku měla. Nebyl čas ani na to se pořádně pohádat s manželem. Není čas na nic. Je to hrozné. To jako když je ženská na mateřské, tak si chlap myslí, že bude jako doma s děckem? Starat se o dítě a vařit? To jako vařit i pro něj? Pch. Já jsem taky člověk, nebudu někde zavřená. Se mám zcvoknout furt opakovat ťuťu ňuňu a sypat pudr a mýt je a stavět už postopadesátý věž z kostek a číst stejnou pohádku asi tak 1000x? No, je toto normální?

Měla jsem zůstat svobodná. Já vím. Mohla bych chodit na večírky, číst si do dvou do noci, chodit domů, kdy chci já a dělat si, co chci a s kým chci.

Místo toho trčíme doma na mateřské, manžel ten se má, ten si chodí do práce, hezky upravený, navoněný, já trčím doma a mám tepláky. Poblité tepláky. Hnus. Oči mám červené. Děti vřískají. Ještě že už nekojím. Je to strašné. Děti pořád něco chtějí. Jíst. Pít. Jít na záchod. Pomoct. Hrát si. Mazlit se. Copak se to dá vydržet.

Já už nemůžu... nemůžu.. normálně nemůžu...večer jsem vždycky tak vyplivnutá, akorát zapnu komp a ještě stihnu napsat tento článek a zapojit se do diskusí o tom, jak je to děsná práce s těma děckama a jak si toho nikdo neváží a  jakou oběť přináším. Zrovna nedávno jsem o tom říkala kamarádce v UK, chatovali jsme přes skype. Ona mě chápe. Taky mám dobrou podporu na Facebooku. A ještě že je ICQ. Člověk si tak aspoň může udržovat kontakt s lidma, když už je furt s těma děckama. Sociální kontakt je děsně důležitej, kamarádka na My Space mi to taky říkala. A je plno suprových bab na mimískových blogíscích a forech. Jo, to jo. Ty jediní mě chápou. Tak já du spát. Ještě hodím status na Twitter.

zív

zív... co? On se snad zbláznil.. teď????