Řvu. Zaceluje se mi fontanela

Nejspíš jste si uráčili všimnout, že jsem libozvučná. Apolena Poláčková: Jedli, pili, hodovali, Apolena Poláčková.

V nedeli byl fotr zase na fotbale.

Jinak musím sebekriticky napsat, že osmnáctidenní holka může bejt jakákoli, ale rozhodně nebývá k zulíbání.

Vidím to hlavně na fotrovi - když dnes přijde domů, už se ke mně nevrhá, už ztratil z očí něhu, pýchu, lásku. Občas mě dokonce zapomene stisknout do náruče a nedivím se, vždyť já vlastně kromě tohohle psaní neumím nic jinýho, než brečet a pít. Jó v pití, v pití jsem dobrá, nejspíš po něm.

Na anorektičku nevypadám.

Ale matka už mi nedává prs automaticky, slyšela jsem ji, jak vysvětluje: To by byl nejjednodušší utišovák, to by ji rozmazlilo... I proto tak řvu - jakžtakž hodná jsem vydržela první dva týdny, to všichni říkali, andílek, ale teďka už opravdu ječím a nejmíň otec si, podle mýho, říká: Přestávám se divit těm zoufalejm rodičům, co nakonec odnesli haranta do babyboxu.

Až okolo jedenáctý večer vždycky ztichnu a poslouchám, jak se mi celí fontanela - mnohem rychleji než ostatním, už jsem skoro tvrdohlavá. 

Tehdy přemýšlím: Jak je vlastně možný, že mě naši počali? Vždyť oni se za celých těch osmnáct dní nepřitiskli těsně k sobě; když se políbí, tak nasucho, a i kdyby snad v sobě vášeň měli, stejně jim už před Pohlreichem klesávají víčka...

Takže nad tímhle ve světlých chvilkách uvažuju. Narodila jsem se do souřadnic, ve kterých prý padla všechna tabu, ale o jednom se stejně mluví málo, aspoň podle mýho: Jak to mají děcka udělat, aby se jejich rodiče co nejrychleji propletli jak byli? 

Nevím, rozbrní se mi lupínek. Spustím zas ten dlouhý nářek, z něhož slzy netečou.