Náhodné setkání v šalině

Cestou z práce mě oslovil postarší pán v šalině s dotazem, co je to za vlajku, kterou nosím v podobě placky na bundě.

Odpovídám: „To je naša Moravská vlajka" 

Jeho reakce mne potěšila. 

„To su rád, že só pořád Moravané. Taky su Moravan, ale už su starý, moc toho nezmůžu. Držím vám mladým palce, abyste drželi prapor Moravy pevně v rukách.“

Musel mluvit docela nahlas přes ten dopravní hluk. Několik cestujících se po nás ohlédlo. Sundal jsem si placku z bundy a podávám mu ji s upozorněním, že je na ní odkaz na webové stránky www.zamoravu.eu , kde se o naší činnosti dozví více.

Řekl mi, že internet nemá, ale placku dá svému vnukovi, přidal jsem mu tedy jednu navíc. „Tak tuto si vezmu do naší hospody, kde máme vyvěšenou našu Moravskou vlajku.“ Poděkoval a vystoupil.

Šalina se znovu rozjela a otočil se ke mně mladík s přítelkyní se slovy. 
„To jsme nevěděli, že Morava má vlajku. Mohl by jste nám prosím říci odkaz podíváme se na net.“ Naštěstí jsem měl v příruční brašně poslední dvě placky.
Rád jsem je oba obdaroval s vědomím, že tímto příběh nekončí, ale naopak začíná a já věřím, že se bude rozvíjet.

Krátké setkání mě naplnilo radostí, že moravanství a hrdost k zemi Moravě stále žije.
Stačí jen málo k tomu, aby si to lidé sami uvědomili.