Stanovisko k situaci na Ukrajině

Na Ukrajině dochází k něčemu, co u nás lidé dost dobře nechápou a nerozumí tomu, co se tam děje. Je to způsobeno hned několika faktory najednou. Především je to zbytek komunistické propagandy, kterou se nikdo ani nesnažil napravit a uvést fakta na pravou míru a jednak je to současná masmediální kampaň našich sdělovacích prostředků o celkové situaci jak u nás, tak v EU, ale i ve světě.

Postupně si to vše probereme, abychom porozuměli tomu co se kolem nás děje a byli schopni se v tom všem orientovat. Napřed se tedy zaměříme na onu Ukrajinu a na to co nám bylo a de facto dodnes je zamlčováno.

Ukrajina je nešťastnou zemí. Po staletí byla v nesvobodě a to tak, že její jednotlivé části byly rozděleny mezi sousedy. Hlavními protagonisty jsou Rusko a Polsko. Ukrajina se odjakživa dělí dle řeky Dněpru na Pravobřežní Ukrajinu a Levobřežní Ukrajinu. Zatímco Levobřežní Ukrajina spadala pod Rusko, pak Pravobřežní byla polská. Polsko před několika staletími představovalo evropskou velmoc a jeho hranice (spolu s Litvou) sahaly od Baltu až k Černému moři. Ukrajina bojovala za svou nezávislost velmi dlouho, leč marně. Když se dostala z polského sevření, díky povstání Chmelnického, tak spadla pod vliv Ruska. Navíc úplný západ Ukrajiny (Lvov) byl pod Polskem ještě v první polovině minulého století.

Největší katastrofu ale Ukrajina zažila pod vládou Stalina. Ve třicátých letech minulého století došlo k obrovské tragédii. Stalin nařídil odebrat veškeré potraviny ukrajinskému venkovu a to totálně. Na Ukrajině vypukl hladomor. Nejvíce postižen byl východ země. Podle hodnověrných zpráv země ztratila až 20 miliónů lidí, kteří zemřeli hladem a to z celkového počtu 60 miliónů. Tedy každý třetí. Jak vypadaly ty zbývající dvě třetiny lidí, to ponechám na čtenáři. Jen bych chtěl upozornit, že to byla doba, kdy náš komunistický pisálek Fučík pěl chválu na onen Sovětský Svaz.

Vraťme se ale k Ukrajině. Do prakticky vylidněné východní části bylo přesídleno ruské obyvatelstvo. Východ Ukrajiny je dnes de facto ruský.

To ale nebylo vše. Za války se Ukrajinci znovu pokusili získat samostatnost. Vytvořila se Ukrajinská osvobozenecká armáda, které velel generál Bandera. Nešlo o nijak malou sílu. Tato armáda čítala až jeden milion členů. Tato armáda bojovala za nezávislost Ukrajiny a boj byl veden proti všem, kdo jí v tom bránili. Byli to jak Rusové a Němci, tak i Poláci a zlost si tito vojáci vybíjeli i na Volyňských Češích. Boje na Ukrajině pokračovaly ještě dva roky po válce a skončily až v roce 1947 a to totálním vybitím všech těchto Ukrajinců (u nás jim komunisté dali hanlivý výraz Banderovci). V severním oblouku pohoří Karpat, které se táhne přes Ukrajinu je tak milión hrobů (mnohdy hromadných). Rusové totiž žádné zajatce nebrali a tyto lidi na místě stříleli jako zvěř. Na západě Ukrajiny tak nebyla pomalu rodina, která by svého syna neoplakala.

Ani toto ale není vše.

Krym byl domovem Tatarů. Už nevím, který tatarský generál přešel za k Němcům. Ostatně na tom nezáleží. Skutečností je fakt, že Stalina to tak rozčílilo, že nařídil deportovat veškeré tatarské obyvatelstvo Krymu do oblasti, která snad před tisíci lety byla tatarskou základnou pro výboje do Evropy. Dnes je tato oblast známá jako Tatarská autonomní oblast. Obyvatelstvo bylo deportováno v nejhrůznějším pochodu smrti, jaký je znám. Šli i v mrazu a vánicích a šli pěšky tisíce kilometrů. Většina (odhady mluví až o 80%) byla cestou ubita a ponechána v mrazu. Po deportaci tito lidé ztratili veškerá lidská práva a to i ten zbytek, který v Rusku za Stalina ještě zbyl. Nesměli číst, psát, chodit do škol a neměli ani nárok na vlastní život. Teprve Chruščov jim ty opravdu nejzákladnější vrátil. Říkám to vše proto, aby bylo jasné, že Stalin se s nikým nemazlil. No a po odchodu Tatarů z Krymu na něj byli opět deportovaní Rusové.

Takže východ (Donbas) a jih (Krym) Ukrajiny jsou dneska oblasti s ruským obyvatelstvem. Jak hodně mají Ukrajinci Rusy v lásce, je snad z naznačeného zřejmé. Aby nedošlo k omylu. Jsou pochopitelně mínění Rusové, kteří představují dnes Putinovské Rusko a v minulosti Rusové  pod komunistickou mašinérií. Nejde tak o střet národů, jak by někdo mohl z textu vyvozovat, ale o střet ideologií. Ukrajinci si velmi dobře uvědomují co je skutečná nezávislost a co je proklamovaná nezávislost. Oni chtějí být skutečně nezávislí a nenáviděné Rusy (překonaný systém) chtějí mít z dosahu. V současnosti se ale stalo, že díky těmto silným ruským regionům, kde Putinovské Rusko má značnou váhu, a rozhádanosti Ukrajinců, se pomocí voleb dostali k moci právě tyto proruské skupiny. Tady je nutno hledat problém Ukrajiny. Uvědomte si, že tomu není ani sto let, co Ukrajinu zasáhl jeden z největších hladomorů (ne-li největší) Evropy. A národ jen tak nezapomíná.

Na rozdíl od nás jsou Ukrajinci správně informováni o dění v Evropě a nepodléhají dezinformacím tak jako my. Proto chtějí do Evropy. Pro jistotu tu ale zopakuji několik základních faktů, která jsou v dnešní době u nás značně překroucena a znehodnocena.

EU vznikla a je sdružením nezávislých států (národů), které se sdružily na základě toho, že spolu chtějí SPOLUPRACOVAT. Nejedná se tedy o koncept postupné ztráty suverenity, jak demagogicky prohlašuje náš bývalý prezident Klaus a ani o budoucí federativní uspořádání, jak se domnívá současný prezident Zeman. Tito pánové nemají ani zbla vědomosti o tom, co to je spolupráce a protože tomu nerozumí, tak šíří nesmysly.

Spolupráce je ale mnohem výhodnější a daleko úžasnější nežli cokoliv jiného. Problém v současnosti je ale v tom, že v EU, zrovna tak i v Česku, se k moci dostal FINANČNÍ SYSTÉM jako společenský systém, který nahradil kapitalismus s jeho výstřelky do komunismu a fašismu. Dnes existuje jako společenský systém pouze tento FINANČNÍ SYSTÉM. To je nutné si uvědomit. Vedení Evropy, zrovna tak i Česka, tento systém zcela zachvátil. Merklová, Kalousek, Nečas, Babiš nebo Zeman nejsou lidmi Evropy, potažmo Česka, ale otroci tohoto Finančního systému. Pro vytváření příznivého ovzduší pro tento neblahý společenský systém se tu šíří různé demagogie, které jen nahánějí lidem obavy a šíří strach.

EU není stát, a proto nemá ani zákony. EU vydává pouze doporučení, kterými se jednotlivé členské státy mohou, ale také nemusí řídit. Teprve vydáním patřičného zákona v té které zemi, se to či ono uvádí v život. Podotýkám, že mnoho těchto doporučení vůbec neplníme a některá, a to i ta, ke kterým jsme se zavázali, nehodláme měnit na zákon. Příkladem může být například přijetí Eura, nebo teprve dnes projednávaný zákon o státní službě.

Na rozdíl od nás jsou tedy Ukrajinci velmi dobře informovaní a vědí, co chtějí a nepodléhají demagogii těch, kdo nepřejí míru a soužití, ale jen zasévají strach a nedůvěru, tak jako je tomu u nás.

Přeji tolik zkoušenému ukrajinskému lidu jeho vytouženou svobodu.

Antonín Mareš