S mým přítelem máme takový rituál. Sedáme si na most a drbeme, vymýšlíme, jak vydělat srašlivý love, kdo má jakej zadek a podobně. Prostě pubertální výplody chorých mozků. Nedávno jsme se bavili na téma, sebevražda. Předem vás chci upozornit, že pokud je toto téma pro vás citlivé, tak prosím dál nečtěte. Mrzelo by mě, kdyby se to někoho dotklo.
On by měl totiž každý člověk, který se hodlá zasebevraždit, mít kapku ohledu vůči ostatním a i sobě. Taky by měl počítat s tím, že to jaksi nemusí vyjít a to se pak celkem špatně vysvětluje. No a slovo dalo slovo a sestavili jsme pár rad pro amatérské sebevrahy.
Když vyskočím z okna, někdo za mnou musí to okno zavřít.
Když se vrhnu někomu pod auto, měl bych přiložit k poslednímu dopisu peníze na novej nárazník.
Když se vážně hodlám vrhnout pod to auto, tak bych se měl ujistit, že je jede.
Když strčím vidličku do zásuvky, měl bych si uvědomit, že paní sousedce to vyhodí možná taky pojistky.
Když si lehnu pod vlak, spousta lidí ztratí svůj status dochvilného člověka.
Když chci skočit z mostu, měl bych se ujistit, že je dost vysoko.
Když se budu chtít utopit v řece, měl bych se přesvědčit o její hloubce.
Když vyskočím z letadla, měl bych se ujistit, že nejsem pilot plně obsazeného letadla.
Když se budu chtít utopit v ledové vodě, měl bych počítat s tím, že můžu dostat zápal plic.
Když se budu chtít přiotrávit práškama, měl bych se ujistit, že to není celaskon nebo marťánci.
No v každém případě, páchat sebevraždu je pěkná hloupost, i když jste sebevětší pesimisti a depkaři. Radši se na to vyprdněte a pojďte si za náma pokecat na most do Černovic. Přeji vám všem pěkný zbytek pátku třináctého.
