Včera to bylo pět let, co jsem nezaměstnanej. Od tý doby chodím po brigádách, hraju bedny a úspěšně rozkládám rodinu. Můj byt je až na postel a hajzl úplně holej. Všechno jsem rozprodal. To víte, když není co do huby, tak se i bez almary obejdete. Vlastně mi zbyl ještě plyšák po mé dceři. Ta odešla s manželkou v době, kdy ještě byla mimino a já se holil alespoň jednou týdně. Teď už asi chodí do školy, pokud si ta kráva Mařena nevyprosila odklad. Ona vlastně Máři asi nebyla kráva a špatná ženská. Kdo by taky žil s takovou existencí jako jsem já. Poslední co si z ní pamatuju, byl její ohnivě zrzavej ohon ve dveřích. Pak už jen prásknutí a ticho. Od té doby tu mám celkem dost prázdno. Možná i víc než v makovici.
Jak šel čas, tak jsem si zvykl na to, že jsem opět pánem svého času a piva. Můžu spát do desíti, vracet se s východem slunce a pít si kde chci, co chci a s kým chci. Jednou měsíčně si skočím pro složenku, ty od nákladů pálím a první týden se mám jak pán. Škoda, že mi podpora nechodí jednou týdně. Ani vůli přestěhovat se jsem neměl. Taky na co. Byt mám po matce a ostatní ať vezme čert. Hlavní je mít střechu nad hlavou a v bytě víc jak pět stupňů.
Jednou jsem takhle pro změnu ležel v manželské posteli bez manželky. Měl jsem pivo, čučel do stropu, jak mi pavučiny pěkně zdobí kouty cimry a přes žaluzie prosvítá noční lampa. Docházely mi prachy a nemohlo mě napadnout nic, čím bych mohl odložit svůj bankrot. Po sedmým škopku mě napadlo leda tak, jít se vychcat. Ani hovno. Ozvala se rána jak z děla a vylítly mi dveře z pantů. Z prostoru, kde ještě před chvílí byly dveře, sem dopadala oslepující záře. Strachy jsem se pomočil. Zádama jsem se přitiskl k čelu postele, převrhl nedopitou plechovku a popelník. V té záři se začínala rýsovat silueta. Takhle jsem si to delirium nepředstavoval. Všichni mí kámoši říkali něco o myškách.
Z počátečního šoku jsem se vymanil, odstrčil jsem pochcanej polštář stranou a zmohl jsem se na dřep. Záře zmírnila, a když jsem trošku zbystřil, viděl jsem chlápka, s vlasama po ramena, hubenou tváří a byl celej zabalenej v prostěradle. Chvilku mi trvalo, než mi to celý došlo a najednou jsem ze sebe vydal strašnej skřek.
,,Vypadni vocaď ty zasranej hípíku, nebo co seš zač!“
,, Odpusť mi ten vpád smrtelníku, jsem Ježíš.“
,,Hovno, ten není.“
,,Ale, co tak nezdvořile smrtelníku, host do domu, bůh do domu.“
,,Jo, tak se s tím bohem chytněte za ručičky a vystřelte, než vás srovnám oba do latě.“
,,Neber jméno boží nadarmo smrtelníku.“
To už jsem nevydržel, chytl jsem popelník a jal jsem se mu rozbít hlavu. Ale v půlce cesty k němu jsem si píchl střep do nohy a začal se svíjet na podlaze.
,,To ti pro začátek odpouštím, nemám taky dobrej den smrtelníku.“
,,Kdes vykouzlil ten střep kurva, piju jen plechovky.“
,,Tak to bude asi první zázrak za celou mou kariéru, který jsem já neučinil smrtelníku.“
Rána na noze nevypadala, že by se chtěla sama zacelit. Navíc jsem ležel tak blízko toho samozvanýho světce, že jsem mu málem viděl pod to jeho prostěradlo, nebo co to na sobě měl za vohoz. On byl bosej a na nic nešlápl, fakt super.
,,Když dovolíš, ránu ti zacelím smrtelníku.“
Už jsem rezignoval, za posledních pět minut se toho stalo víc, než za celej týden.
,,Tak jo,ale pokud to bude ještě víc bolet, tak s tebou vytřu podlahu.“
Najednou jsem cítil, jak ta rána přestává bolet, navíc jsem rozpoznal mírnej tlak a do patnácti vteřin bylo chodidlo jako nový. Pochcal jsem se podruhé. Začínalo mi docházet, že tady není něco v pořádku.
,,A co tady vůbec chceš?“
,,Jdu tě varovat smrtelníku.“
,,Před dalšíma složenkama?“
V tom se ten chlápek usmál, celkem debilně a dětinsky. Ale nějak jsem neměl už ani chuť mu na to něco říct.
,,Před tebou samým smrtelníku.“
,,A jako proč?“
,,Podívej se jak žiješ. Své sémě jsi zasadil do ženy, o kterou se nestaráš, tvé dítě již poznává krásy světa bez otce, tvá matka by nad tebou hořce zaplakala a otec by nad tebou zlomil rovnou čtyři hole smrtelníku.“
,,Neser se do mý matky kurva.“
V tom se pohnul. Vzal si poslední pivo a sedl si na postel. Náhle se rychle postavil, ukázal na ní prstem a moje prochcaný fleky byly tytam. Pak si tím samým prstem ukázal na prdel, kterou měl namoklou, asi z důvodu mé inkontinence a taky mu uschla.
,, Nauč mě to.“
,,Zpátky k tvé maličkosti má milá ovečko. Vlastně ti to řeknu prostě a jednoduše. Pokud nezačneš od zítřejšího jitra konat tak, aby jsi na smrtelné posteli nemusel zpytovat svědomí, a dotkneš-li se ještě jednou jakékoliv lihoviny, bude s tebou amen“.
,,Díky, máš u mě pivo.“
,,Tak a dost SMRTELNÍKU, varování jsi vyslechl, čiň tak, abychom se nemuseli v blízké době shledat.“
Najednou, jak když luskneš prstama, byla ta osoba pryč. Neměl jsem čas na přemýšlení. Na ciferníku tikaly dvě minuty po půlnoci. Zpod postele jsem vytáhl láhev poslední záchrany. Dal jsem si dva loky a z postele mě zvedli až po týdnu funebráci.
