Ve znamení býka Kapitola XII - Zkouška dospělosti

Když se řekne, „Zkouška dospělosti,“ hned se člověku vybaví nezapomenutelný film z roku 1967: ´Mrs Robinson´. Mně zase, naskočí groteska maturitní zkoušky ve vojenské škole v Českém Těšíně. Inu, každej jsme jinej … ´

_____________________________________________________________________________

Zkouška dospělosti

Mezinárodní den dětí nám připomněl, že legrace definitivně končí.

Blížící se maturitní zkouška zapnula náš žalostný houf dobrodruhů do nejvyššího poplašného stupně a většina z nás, si šťastný konec té grotesky obzvláště po tom, co jsme se dověděli, že zkoušky budou probíhat pod dozorem profesorů z vysokých škol, nedovedla představit.

Klidný, a doposud povětšinou rozvážný velitel kasáren kapitán Barajčák, soudě podle kruhů pod očima, trpěl chronickou nespavostí.

Intenzivně rušil vyučování, vstupujíc bez ohlášení do tříd během vyučovacích hodin, aby se přesvědčil, jak se na nastávající maturitní zkoušky připravujeme a v jaké jsme kondici.

Když zazvonilo, postavil se na učitelský stupínek a zapřísahal nás, že musíme ukázat, že je možné, se za jeden školní internátní rok, naučit to, na co nějací obyčejní civilisti potřebují roky tři.

„Študenti, prídu aj profesori z Prahy. Ak to skončí fiaskom, táto škola, táto vojenská prípravná škola bude zrušená. Vy pôjdete do služby na front a mňa preložia niekam do zapadákova, do nejakej pohraničnej roty.“

Celý měsíc červen ubíhal ve znamení maturitní zkoušky. Přestali jsme úplně hrát jak s kapelou, tak I s naším divadélkem. A učili jsme se, a učili jsme se a učili jsme se. A nad tím nadevším bděl kapitán Barajčák. Prožíval to velice intenzivně, stejně jako naši velitelé profesoři a samozřejmě I my.

Všem nám bylo jasné, s jakým zadostiučiněním by páni profesoři z vysokých škol odjížděli, kdyby mohli vyšším místům referovat, že experiment jednoročního maturitního kurzu neuspěl

Ꚛ

Díval jsem se z okna vlaku na neznámou krajinu ubíhající zpátky k Bratislavě, těšil se domů, do civilu, a z toho, že jsem se nakonec vysvobodil z mé volby stát se z trucu k otčímu důstojníkem, jen abych se dostal z domova.

Byl jsem v kupé sám, natáhl jsem se na koženkové sedadlo, zavřel oči, a poslouchal to: ´dum-dá-dum-dá´ pod sebou.

Zaposlouchal jsem se do toho rytmu kol vlakové soupravy a uvědomil si, že to je vlastně ten samý rytmus, jako když vojenská jednotka slavnostně defiluje před tribunou na kasárenském dvoře.

Film v hlavě se začal opět dál odvíjet. Usmíval jsem se, když se dostavila ta chvíle, když se na tribuně rozplýval náš velitel kasáren nad tím, že všichni abiturienti maturitní zkoušku složili a potvrdili, že přísnou vojenskou kázní, pílí, individuálním cílevědomým, lze!

Páni profesoři z vysokých škol nastupovali do přistaveného autobusu a loučili se s našimi veliteli profesory, s velmi kyselím úsměvem.

„Vyhráli jsme!“ gratulovali jsme si navzájem.

„A přitom to mohlo dopadnout daleko líp,“ culil se vojín Vlasta Dymáček. My, co jsme stáli v jeho bezprostřední blízkosti, a jeho poznámku slyšeli, jsme se na sebe nechápavě podívali.

Cigánek Joža se zeptal: „Jak to myslíš, Vlasto?“

„No, kdyby sme víc chlastali, maturovali bysme všichni na výbornou!“

Poražená delegace odjela. Velitel kasáren dal vyvalit sudy s pivem do parčíku za tribunou, jedlo se a pilo, všichni se usmívali, a do příštího dne, pro nás hrdiny, přestaly platit vojenské zákony.

___________________________________________________Autor fotografíí je autor