Ve znamení býka Kapitola X - Poprava

_____________________________________________________________________________

Poprava

Zkouška našeho divadélka DiMaFor byla tuhle středu nějaká blbá. Majka byla celá roztěkaná, kapela nepoužitelná. Milan[AJ1] se řízl do prstu. Když se Solokytarista řízne do ukazováčku levé ruky, nemůže zpravidla hrát. Ledaže by byl levák. A jako by toho nebylo dost, hrál Pepa, tedy hrál, třískal vztekle tak jak to jen šlo, na ´zmrzačené bubny´, protože mu jeho snare drum, tedy virblový bubínek, v sobotu na hasičské zábavě, když si skládal nádobíčko a položil ho na zem, prošlápnul náš věrný roady a kamarád vojín Vlasta Dymáček. Nerad. On má sílu jako bejk, kterou někdy prostě neumí zkoordinovat s rukama jako lopaty. Po této příhodě jsme mu dali přezdívku hrobník.

Do třetice všeho dobrého a zlého, se mi Majka svěřila, že mě její rodiče zvou k nim domů.

„Tedy zve tě spíš mamka. Táta o to moc nestojí. Přijdeš?“

„Já nevím, - poslyš, a co vlastně ten tvůj táta proti mně má? Dyť mě vůbec nezná?“

„No právě! Ale to, co o tobě ví, to že jsi žák učiliště ministerstva vnitra, mu nechutná.“

„A co je na tom? Tak jsem prostě žákem učiliště pohraniční stráže, no a?“

Majka si mě vzala stranou a vedla mě na naše místečko na konci dlouhé chodby.

Chvíli jsme se líbali, hladil jsem jí prsa a pusinkoval na oči, když začala bulet. Měl jsem slané rty a vztek na celý svět.

Hladil jsem jí po vlasech, přitisknul k sobě a milenecky zašeptal: „A já tě nedám! I kdyby tisíc tátů nám nepřálo. Nedám!“

„Já vím, šeptala Majka, ale on je zarytý antikomunista!“

A vyprávěla, že se za první republiky po demobilizaci sešel, když už byli zase v civilu, s pár kamarádama, a domluvili se, že odejdou do Ameriky. Krátce potom, co dostali americké státní občanství, se přihlásili jako dobrovolníci do armády a tak se stalo, že táta osvobozoval Plzeň.

„No to je ale fantastický!“

„Né, tak úplně,“ vymanila se Majka z mého objetí a položila si ruce do klína, tak jak to umějí jen nešťastné ženy.

„Když byl definitivní konec války, jel se taťka podívat domů, do Ostravy. Navštívit rodiče, a ohromovat své předválečné kamarády americkou uniformou.“

„A ohromil?“

„Jo, dokonale. Při nějaké tancovačce mu padla do oka moje budoucí maminka, a je v tom oku do dneška.“

„Aha. Ale co to má co společného se mnou? Proč mě tvůj otec nemá rád?“

„Naši se vzali v osm a čtyřicátým, a na podzim jsem se narodila já. To už komunisti převzali definitivně moc ve státě a taťka se chtěl, ještě než se narodím, vrátit s námi do Spojených států. Požádal cestovní pas, ten mu nedali, a tak jsme do dneška tady“

„Táta za to do dneška komunisty nenávidí a teď se mu dcera zamiluje do budoucího důstojníka. A ještě ke všemu do důstojníka ministerstva vnitra.“

„Počkej, počkej Majko, a co si to říkala? Že jsi se do mě zamilovala? Tak konečně vím na čem jsem,“ políbil jsem jí na její krásný nosánek.

„Ty se z toho děláš legraci, ale ve skutečnosti máme dost velký problém! Tak co, přijdeš k nám na návštěvu? Třeba, když tě naši poznají osobně, se to nějak urovná!“

Návštěva se měla uskutečnit od soboty za týden a tak jsem spekuloval, že bych jel našemu bubeníkovi koupit do Havířova nový buben a spojil to s návštěvou Majčiných rodičů.

Oslovil jsem kapitána a vysvětlil mu, co se stalo a že potřebujeme buben nový, jinak že nebudeme moct hrát.

Týden na to, na středeční zkoušce jsem Majku informoval, že na tu návštěvu jejich rodičů přijedu.

Ona, mi na oplátku připravila malé překvapení. Mám u nich přespat a zúčastnit s v neděli, než zase odjedu, rodinného obědu.

„Brácha se v neděli vrátí ze školního výletu a maminka nás chce mít všechny pohromadě.“

„Ale kde budu u vás spát? Říkalas, že máte třípokojový byt. U tebe v pokoji spát určitě nebudu moct: Jednak jsme spolu ještě nic neměli a pak, - tvůj táta by mě zabil, i kdybych spal u tebe v pokoji třeba jen na zemi.“

„Máma říkala, že ti ustele v bráchově pokojíčku, když stejně není doma a přijede až v neděli.“

„No, tak uvidíme. Děj se vůle boží!“ Bylo jediné, na co jsem se zmohl.

„Ty vole, a jak to chceš udělat, spát v Havířově?“ Zapochyboval Vlasta Dymáček. „Na to potřebuješ opušťák! A jak to chceš odůvodnit? Leda, že bys veliteli zamával před nosem úmrtním listem tvé babičky a tvrdil, že musíš na pohřeb.“

Ve snaze držet s Vlastou krok, což při jeho krocích, úměrně dlouhých k jeho výšce, nebylo snadné, jsme už po slabém kilometru cestou do kasáren byly zadýchaní a malý cikánek Joža lapal po dechu: „Kurňa, Vlasto, uber trochu tempa, já ti nestačím Už sotva lezu!“

Vlasta zpomalil a Joža povídá: „Pohřeb v neděli, jo! Tak na to Tomkovi velitel skočí.“

„A dyť je to fuk, kluci. Stejně už žádnou babičku nemám. Ani v Havířově, ani jinde.:

Milan, jinak bedna, povídá, „já bych šel prostě za nadporučíkem, a všechno mu po pravdě vyklopil. To je tak blbá story, že ti na ní ten opušťák stoprocentně napíše.“

Ꚛ

Majka mě vyzvedla v Havířově na nádraží a smála se, když jsem jí vyprávěl, jak jsem si byl u nadporučíka žádat o opušťák, a jak se tvářil, když jsem mu vyložil, že musím v poledne na pohřeb a přitom nemám v Havířově ani babičku. Poslechnul jsem radu Milana a vyklopil mu, jak se věci mají. „Soudruhu nadporučíku, vždyť já jdu vlastně na politickou misi. Musím otci mého děvčete vysvětlit, že láska není třídní boj.“

„To si myslíte vy, vojíne, že jdete na politickou misi. Já si myslím, že jdete spíše na popravu.“

Podepsal mi opušťák, a zasněně poznamenal: „Škoda, rád bych viděl, jak to vaše seznamování s rodiči bude probíhat. To bude krve!“

_________________________________________________________________________